Něco málo k diskuzi o koncepci rozvoje myslivecké kynologie

V první řadě bych chtěl říci, že ve většině souhlasím s vašimi názory a pokud by se povedla jen polovina návrhů, které zde citujete, tak to posune naši kynologii o notný kus kupředu.

Myslivec bez psa je jen poloviční myslivec, říkávali naši otcové. Platí to i dnes? Povězme si upřímně kolik mysliveckých sdružení nebo honebních společenstev je v tomto směru v souladu se zákonem. Z vlastní praxe vím, že jsou ve statistikách loveckých psů vedeni psi, kteří už dávno nejsou mezi živými nebo jsou vedeni jedinci v několika sdruženích nebo společenstvech, že pokud by takový jedinec vykonával opravdovou praxi, tak je to určitě nad jeho síly. Státní správa, pokud by jednou udělala fyzickou kontrolu podle průkazů původu a tetovacích čísel, troufám si tvrdit, že by více než 75% společností nesplňovalo literu zákona.

Protože ono je jednoduší si to takto nebo nějak podobně zaonačit, vždyť on to opravdu nikdo kontrolovat nebude nebo je jednodušší si koupit zázračný sprej na dohledávku než živit a cvičit psa!!!

Chovám a cvičím lovecké psy více jak deset let, přesto uvítám jakoukoli možnost se přiučit a seznámit s výcvikem v jiných zemích. Protože člověk se učí celý život.

Znovu prosadit možnost výcviku v norování tak zvaně bez mřížky už asi zůstane snem, ale pokud by se našlo nějaké možné řešení jak toto prosadit, myslím, že nebudu sám, kdo takovou možnost uvítá a pokud budu moci, tak této myšlence pomůžu, jak jen bude v mé moci (i třeba jen jako volič).

Podobná situace je i při tak zvané ochotě práce na černou. Dnešní vysoké stavy černé dělají vrásky nám všem, nejen zemědělcům, ale i poctivým myslivcům. K lovu této zvěře je potřeba nejen vytrvalého lovce, který dokáže soupeřit s inteligencí a houževnatostí černé zvěře, ale i ostrého loveckého psa, který je dobrým pomocníkem hlavně při dosledu této zvěře a nahánění při společném lovu. Ale jakou mám možnost něco podobného nacvičit, když jediná disciplína, která je ukotvená v našich řádech, je tak zvaná ochota k práci na černou zvěř, kde je jedinec, který hlásí se strachem z pěti metrů ještě zvýhodněn body za hlášení u kusu. Pro praxi je takový jedinec k ničemu, a pokud není kus zhaslý, tak se vystavuje velkému nebezpečí díky neznalosti situace.

K dalším bodům v daném článku bych se vyjadřovat nechtěl a souhlasil bych s panem Procházkou. Ať je to otázka klubů a klubových zkoušek, startovného anebo dovozu vycvičených psů.

Pokud dovolíte, jen krátce bych se vyjádřil k věkovému průměru rozhodčích a praxi čekatelů. Jsem rozhodčím v okrese Tachov a víc než deset let mi trvalo, než jsem se stal všestranným rozhodčím pro malá plemena a pro ZV a PZ ohařů.

Dnes se už všeobecně nepředvádí tolik psů na zkouškách, a tak i já jsem předváděl psy, kteří nebyli v mém majetku, a pokud chceme, aby nám vyrůstala nová generace cvičitelů a rozhodčích, bude nutné umožnit posuzovat i kolegům bez loveckého lístku, ale především vytvořit atraktivnější podmínky pro čekatele. Za prvé co do počtu předvedených jedinců a za druhé možnosti sbírat zkušenosti jako čekatel. Mně osobně připadalo smysluplnější posuzovat se zkušeným kolegou, který mohl s patřičným výkladem čekatele poučit. Než jako turista, který si jako čekatel přijede vyplnit dvě tabulky a splnit tak aprobaci. Polovinu svého čekatelství jsem dělal podle nových předpisů a polovinu po staru. A jen jednou se mi stalo, že mě vrchní rozhodčí MVDr. Novotný z Mariánských Lázní zkoušel ze znalostí zkušebních řádů a moje znalosti ohodnotil jako nutné doplnit, a to právem, ale o to více se mi po zkouškách věnoval a vysvětlil mi způsoby práce a posuzování jednotlivých prací u plemen ohařů v asi dvouhodinové přednášce. Takovéto zkušenosti je dobré předávat jakoukoli formou, potom se může i posuzování ZV s kolegou, který je vrcholovým cvičitelem, stát zajímavým zážitkem a vede k rozvoji.