Psi španělských revírů 22, Alani jako pastevečtí psi

Od té doby plynul jeho profesní i osobní život na zemědělské farmě, která se jmenuje „Dehesa de Rodasviejas“, v krajině Campo Charro, kde chová divoké býky jako podívanou pro turisty. Staré pastevectví, jako iniciativa turistická, je pevně spojeno se jménem Ernesto Castaňo Arévalo, jeho otce, a vzniklo v šedesátých letech. Chovatel dobytka se vzdálil své době a z klasické farmy pro chov hovězího skotu udělal pohostinskou usedlost, která dala nahlédnout do starých forem chovu divokého dobytka. Otevřel dveře divočině a turistice. Nápad se báječně ujal. Vznikly další podniky podobného charakteru.

 

Antonio, ačkoliv je od dětství velkým příznivcem lovu – zdědil to po svém otci – má jen málo času, aby se mu sám věnoval. Navzdory tomu má intenzivní honitbu autorizovanou pro celoroční lovy.

 

Lásku ke psům má odjakživa. A protože má farmu s chovem divokých býků, stále potřebuje tyto velké pomocníky k jejich obhospodařování.

 

Díky své profesní deformaci hledá Antonio u psa především funkčnost. Potřebuje a vybírá jedince, který dovede nasadit chvat, když má a ví, kam ho má nasadit a kdy na jednoduchý povel uvolnit. Není to jednoduchá záležitost už vzhledem k tomu, že chytané zvíře cítí při chvatu bolest. Kromě toho se snaží, aby pes byl exteriérově pěkný, aby měl společenské chování, byl vyrovnaný a přátelský především k dětem. Chovat španělské alany a divoké býky znamená ve svém výsledku mít alany funkční, kteří nepostrádají ani krásu. Rozdíl mezi alanem a ostatními chvatovými psy je v jeho noblese, vyrovnanosti a inteligenci.

 

Podle Antonia je alano pes nervově pevný, který nemá problémy jak s ostatními psy, tak s člověkem. Můžete ho nechat klidně na zahradě a umístit tam tisíc bud s ostatními psy a nikdy nebude nahánět strach, nebo se bát. Avšak nenechte ho vyrůst ve velkého hlídacího psa a bedlivě sledujte a rozlišujte, zda jeho chování je podezřelé, podezíravé, nebo přívětivé a přátelské.

 

Právě v tu dobu, kdy Antonio plánuje budoucí vrh, dbá na to, jak už jsme se zmínili, především na pracovní funkčnost jeho rodičů. Při tom nespouští se zřetele jejich faktory estetické. Štěňata vyrostou a budou pracovat s bojovnými zvířaty. Proto je potřeba psů statečných a odvážných, kteří nebudou váhat před dvouletým býčkem, který na ně vysadí svrchu rohy.

 

V důsledku jeho výjimečné situace – Antonio žije v otevřené přírodě a shání dohromady divoký dobytek – ctí chovatelskou zásadu „dobře ušít a pak si zazpívat“. Jeho psi vyrůstají prakticky v úplné volnosti - (samozřejmě některá omezení tam jsou) a velmi se mu osvědčilo vštěpovat štěňátkům pozvolna vášeň pro chvat. S tím začíná od jejich 5 nebo 6 měsíců, když jede na koni a štěňátka jdou za ním. Když povyrostou, vycházky jsou delší a vydatnější až do chvíle, kdy dva dospělí a vycvičení psi zadrží býčka chvatem. A tak se mladí přiučují.

 

Velký význam má i hledisko zdravotní. Psi se dostávají do kontaktu s jinými zvířaty, což si nese mnohá nebezpečí různých nemocí, především parazitálních. Proto je potřeba mít pro tento účel účinný program odčervování a očkování.

 

Názor Antonia je jasný: „…dobře, alano má svůj čas, svou dobu. Jisté je, že je mnoho zamilovaných do tohoto plemene a zároveň i mnoho těch, kteří ho mají v nepřízni a pomlouvají ho. Především si myslím, že jeho největšími nepřáteli jsme mi sami, chovatelé. Když jsem vstoupil do tohoto prostředí profesionálně, myslel jsem si, že se nacházím ve skupině lidí sjednocených a homogenních, jdoucích za stejným cílem. Avšak! Našel jsem prostředí otevřené války mezi různými skupinami chovatelů. Došlo až na případy ponižování, kdy jeden druhému vyčetl, co řekla „tvoje máma mojí mámě!“ Také skličuje a odzbrojuje, když někteří sudí ignorují rasu do té míry, že ti řeknou do očí, že tohoto psa nikdy posuzovat nebudou. Jednalo se o psa, který se dostal do finále soutěže Nejlepší jednotlivec španělských plemen. A to bylo jen proto, že ho jako plemeno nebral.

 

Pro alany neexistují zkoušky pracovní a tak nezbývá, než ho prezentovat jenom na soutěžích z exteriéru. Ale i tak se člověk setká s tím, co se stalo mně v Toledu na výstavě Talavera loni, při soutěži o šampiona Španělska: pes neprošel. Sudí konstatoval, že můj pes Rayo je příliš velký a silný a že dívka, která ho vede, na něj nestačí. To člověka rozčaruje nejvíce! A to všechno poté, co získal tři výborné 1 a CAC na různých soutěžích ve Španělsku. A byl to pes, kterého bylo možno v plném cvalu za býčkem zastavit. Tak byl ovladatelný! Takže vlastně útlá dívka byla nepřekonatelnou překážkou úspěchu psa.

 

Vedle všech těchto špatností, které kladou tomuto plemeni nástrahy, se šíří piráti, kteří se ohánějí argumenty zpochybňováním papírů, ale sami prodávají štěňata (obvykle křížence kanárského chvatového psa s boxerem, nebo s podobnými rasami), která jsou těžko k rozeznávání a podvádějí neopatrné, kteří hledají „tvrďasa za babku“. A to nejhorší na věci je, že prodávají „čučo“, bouďáka, ze kterého se může vyklubat v dospělosti zvíře opravdu člověku nebezpečné“.

 

Pro Antonia, všechno to, o čem se zmínil, jsou ta největší příkoří napáchaná na alanovi a velmi znesnadňují práci chovatelům a společenstvím, která chtějí alana povznést.

 

Antonio chce dosáhnout, aby jeho pes Rayo de la Dehesa de Rodasviejas získal titul, který mu ještě chybí a vyhrál španělský šampionát.

 

A co on osobně? Alani mu dávají příležitost poznat mnoho zajímavých lidí, kteří jsou španělským alanem zanícení. Dává mu to příležitost poznat svět tohoto plemene zevnitř, vášeň i utrpení z národních i mezinárodních výstav, radosti i smutek. „…všechno je to úžasná zkušenost a následně velké bohatství“. A na úrovni profesní hledá zanícenou formou především funkčnost rasy. To je jeho základní stavební kámen k povznesení této původní španělské rasy. Suma sumárum: jeho bilance je pozitivní!