Epilepsie

Nemusí se jednat jen o běžná opatření, jako je například odpovídající péče a výživa nebo preventivní očkování, ale velký význam má i způsob vedení chovu, který může mít kladný i záporný vliv na celou populaci plemene. Řeč je o vzdělávání chovatelů, nevyužívání příbuzenské plemenitby a chovu na zdravých psech a fenách.

Samostatnou kapitolu tvoří dědičně podmíněná onemocnění. Problematikou se zabývají kynologické předpisy a například Chovatelský řád FCI, který je závazný pro všechny členské státy, říká, že: „K chovu nelze použít psy s vylučujícími vadami, jako jsou poruchy charakteru, vrozená hluchota nebo slepota, zaječí pysk, rozštěp patra, významné vady chrupu nebo anomálie čelistí, PRA, epilepsie, kryptorchismus, monorchismus, albinismus, chybné zbarvení a zjištěná dysplazie kyčelního kloubu těžkého stupně.“ Nebezpečí plynoucí z dědičně podmíněných chorob si uvědomují i čeští chovatelé a řada chovatelských klubů má ve svých předpisech zakotven požadavek na kontrolu zdraví u jedinců zařazovaných do chovu. Z hlediska chovu jako celku jsou nejvhodnější genetická vyšetření, protože odhalí nejen nemocná zvířata, ale i případné nositele vlohy pro sledované onemocnění. Ne u všech dědičně podmíněných chorob je ale genetické vyšetření dostupné a pak je třeba pracovat s výsledky klinických vyšetření psů a fen, které umožňují rozlišení pouze na jedince zdravé a nemocné. To může být někdy problém, protože vyšetření, provedená v době, kdy se pes nebo fenka zařazují do chovu, nemusí mít celoživotní platnost a je třeba je v pravidelných intervalech opakovat (například některá onemocnění očí). V praxi to pak může znamenat, že pes, který byl využíván v chovu jako zdravý, se s časovým odstupem přesunuje do kategorie nemocných.

Specifickou skupinu tvoří onemocnění, která nelze specializovaným vyšetřením prokázat. Na to, že daným problémem pes trpí, je možné usuzovat z toho, co poví a bohužel někdy také nepoví jeho majitel. Mezi takováto onemocnění patří epilepsie. Je to choroba, kterou zná humánní i veterinární medicína. Informace o tom, že se vyskytuje u psů, se objevily v XIX. století a dodnes epilepsie trápí celou řadu plemen víc, než je to všem zúčastněným příjemné. Pro upřesnění je třeba říci, že občas propagované tvrzení, že se jedná o nemoc přešlechtěných šampionů je mylné, epilepsie se vykytuje i u kříženců.

Epilepsii charakterizují různé záchvaty a křeče. V knize Klinická praxe u psů, jejímž autory jsou pánové Hans G. Niemand a Peter F. Suter jsou epileptické záchvaty definovány jako abnormální elektrické výboje svazků neuronů (neuron – nervová buňka) ve velkém mozku, kůře mozkové a talamu. Zjednodušeně řečeno je v okamžiku záchvatu narušena rovnováha mezi dráždivými a tlumícími systémy v mozku. Převáží dráždivé (stimulační) mechanizmy a výsledkem je epileptický záchvat. Z historie známe slavné lidi, kteří epilepsií trpěli. Starší z nás si asi pamatují film Kleopatra, ve kterém Cesarovi v epileptickém záchvatu vkládali mezi zuby dřívko z obavy, že si překousne jazyk. Zdaleka ne všechny epileptické záchvaty probíhají tímto způsobem. Škála jejich síly je velmi široká od změny chování, mírných záškubů nebo třesu svalů až po záchvaty zvané Grand mal, při kterých pes upadne do bezvědomí, často se pomočí, výrazně sliní a vykazuje typické „plovací“ pohyby končetin. Rozmanitá není jen síla záchvatů, ale i četnost, v jaké se vyskytují. Jsou psi, u kterých dochází k záchvatu jednou za dlouhé období a naopak jsou psi, kteří doslova jdou z jednoho záchvatu do druhého.

Samotný záchvat se dá orientačně rozdělit do tří vzájemně se prolínajících fází. První je stadium předzáchvatové, které může trvat několik minut nebo hodin. U psa se může např. projevit neklidem, změnou pohybu nebo strachem. Někdy je tato fáze tak nevýrazná, že si jí majitel psa nevšimne, někdy zcela chybí. Druhou fázi tvoří samotný záchvat. Jeho síla a příznaky, jak již bylo řečeno, mohou být různé. Délka záchvatu se většinou pohybuje v rozmezí několika vteřin či minut. Třetí fáze by se dala označit jako návrat k normálu. Trvá asi 10 - 30 minut, u závažnějších stavů i déle. Chování psů v této fázi bývá velmi rozdílné. Některý projevuje známky strachu (neví, co se s ním předtím dělo), celá řada psů se snaží získat oporu u svého majitele a velké procento psů vyhledává vodu a potravu.

Pokud se má s nějakou chorobou úspěšně bojovat, je třeba vědět, proč vznikla nebo spíše co ji vyvolalo. Z tohoto pohledu někteří autoři dělí epilepsii do dvou a někteří do tří kategorií. Srozumitelnější je asi první přístup, podle kterého se epilepsie dělí na sekundární a idiopatickou.

Sekundární (druhotná) epilepsie nebo spíše sekundární epileptické záchvaty se projevují jako následek jiného onemocnění. Může se jednat o onemocnění nervových tkání typu nádorů, zánětu mozkových blan atd. Může se jednat o následný projev jiného onemocnění například onemocnění jater nebo ledvin, při kterém se v těle hromadí látky, které působí dráždivě na nervovou soustavu a které by zdravý organizmus bez problémů zlikvidoval. Záchvat podobný epileptickému může také vyvolat akutní onemocnění slinivky břišní. Epileptické záchvaty mohou být následkem infekčního onemocnění. Chovatelé, kteří zažili epidemii psinky, si určitě pamatují na její nervovou formu. Dalšími příčinami záchvatů mohou být třeba otravy a samozřejmě úrazy, a to zvláště úrazy hlavy. Existují i různé dědičně podmíněné choroby, často se jedná o problém metabolický, u kterých jsou epileptické záchvaty jedním z příznaků.

Idiopatická epilepsie bývá někdy označována za epilepsii pravou. Termín idiopatický vysvětluje slovník cizích slov jako „vzniklý z neznámé příčiny“. Laicky řečeno jsou v tomto případě mozkové buňky v podstatě zdravé a neovlivňují je žádné látky či mechanizmy vzniklé v souvislosti s jiným onemocněním. V určitém okamžiku ale dojde k výše zmíněným abnormálním výbojům nervových buněk a výsledkem je epileptický záchvat.

Příčiny sekundární epilepsie je většinou možné prokázat různými vyšetřeními od rentegonologického či sonografického vyšetření v případě nádorů mozkové tkáně, přes laboratorní vyšetření schopná prokázat onemocnění jater, ledvin či slinivky břišní nebo na základě kterých je možné vyslovit podezření na otravu či prokázat protilátky onemocnění virového. U idiopatické epilepsie se příčina neprokáže a předpokládá se, že postižený jedinec má pro onemocnění vlohu. Idiopatická epilepsie je považována za věc dědičně podmíněnou s tím, že na jejím vzniku se podílí více genů a do určité míry i vliv prostředí. U řady psů je totiž možné vypozorovat nějaký vyvolávací faktor. Roli může hrát pohlaví nebo spíše momentální fáze hormonálního cyklu u feny a přítomnost háravých fen, tedy vzrušivých impulzů u psů. U psů, kteří se bojí střelby, je např. vidět častější výskyt epileptických záchvatů koncem roku, kdy různé dělobuchy a rachejtle provázejí oslavy Silvestra. Sama jsem měla psa, pro kterého byla vyvolávacím impulzem záchvatu na stromě sedící a tedy pro něj nedosažitelná kočka.

Uvedené rozdíly mezi oběma typy epilepsie jsou velmi důležité z hlediska léčby a vždy by se měla u pacientů udělat vyšetření, která mohou napovědět, oč se vlastně jedná. O tom, co je třeba vyšetřit a jaká léčba je vhodná, by ale měl vždy rozhodnout veterinární lékař. A že se leckdy nejedná o jednoduchý problém dokazují případy, kdy psa postihne tak silný záchvat, že v jeho průběhu uhyne nebo kdy pes nereaguje na žádnou léčbu a záchvaty jsou tak časté a silné, že utracení je pro něj vysvobozením.

Zvláště idiopatická epilepsie je záležitostí dlouhodobou nebo spíše celoživotní a může závažně narušit využití psa při výkonu práva myslivosti. Záleží samozřejmě na stupni postižení. Pokud se u psa projeví jeden záchvat za rok a to v souvislosti s návštěvou tchýně a jejího rozmazleného křížence, není k žádnému omezení ve využití psa důvod. Pokud pes reaguje záchvatem na jakékoliv vzrušení, asi není jakýkoliv výkon přínosem pro něj ani pro jeho majitele. Výskyt záchvatů je samozřejmě možné pomocí různých léků tlumit. Je na majiteli psa a veterináři, aby odhadli, do jaké míry budou léky ovlivňovat chování psa. Je to stejné jako s řízením aut. V případě některých léků je pozornost řidiče tak ovlivněna, že se stává nebezpečím pro sebe a pro okolí. Pes s přitlumenými reakcemi nemusí být kupříkladu při naháňkách tím nejlepším pomocníkem.

Vzhledem k dědičnému založení idiopatické epilepsie se otevírá i otázka využití postižených psů a fen v chovu. V každém případě platí, že epileptičtí jedinci, a to i ti méně postižení, by neměli být v chovu vůbec využíváni. Velkou roli v tomto případě hraje etika chovatelů. Dysplazii kyčelního kloubu lze prokázat RTG vyšetřením. PRA lze u některých plemen určit genetickým vyšetřením, u jiných vyšetřením očí. U epilepsie záleží na tom, co majitel psa nebo fenky přizná. Chovatel hodný toho jména by měl postiženého jedince z chovu sám vyřadit a pokud mu jde o plemeno jako celek, měl by o tom informovat i ostatní. To ovšem není, vzhledem k leckdy problematickým mezilidským vztahům, vždy úplně jednoduché.