Výborně hledají, jsou velmi hlasití, jejich chování je něčím mezi stopaři a honiči, pohybují se klusem s vloženým krokem a nízkým nosem. Pravidelně zastavují, aby slyšeli, co se v okolí děje. Jakmile však ucítí černou, nebo jelena, dají se vzrušeně do dlouhého cvalu s hlavou vzhůru. Jejich velkou předností je hlasový projev, bohatý na melodii. Někdy je ostrý jako struhadlo - to když zaregistrují kus na viděnou, jindy, když ho jenom slyší, nebo cítí, mají hlas jako by vzlykali nebo škytali.
Podenko je historický lovec, i když ho tak mnozí autoři pojednání o jelení zvěři do dneška neberou. Zamýšlíme-li se nad jeho vzhledem a předlohami jeho chování, můžeme tento charakter, zděděný po předcích, ocenit: morfologie, tedy vzhled a stavba jeho těla odpovídá psovi primitivnímu, historickému, člověkem málo manipulovanému a ovládanému, odpovídá zvířeti utvářenému přírodou a prostředím, ve kterém žil. Křížil-li se s dalšími populacemi, na příklad s mastiny, potom si kříženci podrželi rysy podenků a sílu druhých genotypů. Jako všechny primitivní rasy má vysokou míru přizpůsobivosti. To můžeme pozorovat na jihu Francie, v Galicii, Portugalsku, v obou Kastiliích, na Baleárských a Kanárských ostrovech i v Andalusii při lovu srstnaté a velké zvěře.
Ve svých nárocích je velmi skromný, akceptuje jakýkoliv druh potravy. Feny jsou ke svým štěňatům velmi starostlivé. Tyto vlastnosti mu dovolují držet se na okraji módností. Přežíval staletí bez jakékoliv zvláštní péče člověka. Francouzští a angličtí romantičtí cestovatelé, kteří v XIX. století křižovali Andalusii, tam zanechali v přírodě značné dědictví polodivokých smeček podenků.
Podle Cuviera a jeho srovnávací anatomie z roku 1800, následně zdokonalené francouzským veterinárním lékařem P. Megninem, náleží podenkové do skupiny graioidů. Jejich charakteristickými rysy jsou: prodloužená linie těla, kuželově tvarovaná hlava, malé slechy a suché až hubené osvalení. Graioidi tvoří skupinu psů, kteří nejvíce ovlivňovali ekosystém, poznamenali místa svého původu, byli v pravém slova smyslu jeho velmi konkrétními patrony fyzickými i psychickými. Jsou to psi formovaní přírodou, přizpůsobení terénu a místnímu klimatu. Ve svém životním prostředí mohou přežívat bez ochrany a pomoci člověka, protože se sami uživí lovem individuálním, nebo ve smečce.
Andaluský podenko: charakteristika a mytologie
Andaluský podenko je jedním z nejskromnějších a zároveň nejkrásnějších psů, kterého bylo možno poznat. Tvoří, společně s ibizským podenkem, který vyniká při lovu králíků, skupinu nejdůležitějších podenků na Iberském poloostrově. Od podenka ibizského (ca eivissenc) se liší kratším krkem, širším oblejším hrudníkem a tmavší pigmentací. Sliznice podenka andaluského jsou barvy mezi černě tmavou až po barvu masa. Pokud jde o povahu je andaluský podenko stabilnější, silnějšího nervového systému a nemá tak citlivé nervy jako podenko ibizský. Loví s větší šetrností.
Tento pes – lovec, má privilegium být protagonistou antických bajek Západu, které zaznamenal římský dějepisec Cneo Trogo Pompeyo v prvním století před narozením Krista. Tartessové, (předrománský národ obývající jihozápadní část Pyrenejského poloostrova – pozn. překl.), formovali nejstarší západní civilizaci. Pocházeli z megalitické kultury. Usadili se a rozvíjeli v povodí řeky Tartesso, kterou Románi nazývali Betis a Arabové Gauadalquivir. Gárgoris a Habidis hráli hlavní roli v nejstarší mytologii celého Západu. Král mýtického lidu Kréty se spojil se svou dcerou. Vzešel z toho chlapec, který byl vnukem otce a bratrem své matky. Dali mu jméno Habidis a otec jej v zahanbení vykázal do hor, aby ho tam zadávily šelmy. Ty ho však vlídně přijaly a odkojily. Když však uviděl tento zázrak, nechal svou smečku třináct dnů hladovět a když psi začali hladem slintat, vhodil mezi ně nahého Habidise. Podenkové jej však obkopili a zahřívali. Tak praví báje.
Smečka
Andaluské smečky, které loví v horách Kordoby, jsou tvořeny převážně andaluskými podenky velkého rázu. Jsou to psi nesmírně odolní, s neobyčejnou loveckou schopností. Nezapomínejme, že andalusští podenkové byli po mnoho staletí pytláckými psy andaluských hor. Andaluský podenko je velmi vynalézavý smečkový pes. Do svého, doslova loveckého oboru vkládá veškeré své vrozené i získané schopnosti a zkušenosti. Mastin, nebo jiný pes, zadrží zpravidla kus na několik pokusů; podenko ho vezme napoprvé. Není nic, co by se vyrovnalo smečce podenků vycvičené k lovu velké zvěře.
Podenko kampanérský (podenco campanero)
Pochází z oblasti La Campana poblíž Sevilly. Je to podenko andaluský velkého rázu s tvrdou, bílou srstí. Nechci se teď pouštět do vědecké disputace, zda se mělo jednat o samostatnou rasu na andaluské nezávislou, ale tvrdím, že k tomu má veškeré atributy a ještě něco navíc. Jsou to psi tvořící etnickou skupinu perfektně geneticky vybavenou. Je to nesmírně široká paleta modelů pojmenovaná podenco andaluz – andaluský podenko, která začíná od těch nejmenších manetů (podenco maneto) až po ty velké psy hor Malagy, nebo Kampany.
Kampanérský pes se vyznačuje vnitřní harmonií, kompaktností, drsností i velkou inteligencí, smyslem pro družnost a společenský život. Jedná se o nejlepšího slídiče do smeček pro naše tradiční lovy. Pro tento způsob lovu je velmi platný.Má jemný nos, je rychlý v hledání.Velkou zvěř dokáže zadržetchvatem na stopě.A tohle mu umožňuje jeho úžasná svižnost, pohotovost a délka jeho skoku. Kampanéři jsou vždycky ti první, kteří se dostanou ke kusu a v boji jsou velice prospěšní. Od ostatních druhů podenků se liší tím, že jsou umírněnější v hlasitosti, která je vlastní podenkům, kteří se používají speciálně na králíky.
Paternéři
Jsou to psi z oblasti Paterna del Campo, poblíž Huelvy. Je to varianta podenka přizpůsobeného k lovu černé v horských, kopcovitých oblastech, pokrytých hustými trnitými křovinami. Tam je pohyb velkých podenků obtížný. Tento problém byl vyřešen tím, že byli po generace vybíráni do chovu houževnatí psi menšího vzrůstu, s dobrým nosem a velmi tvrdou srstí. Jsou učenliví, dobře ovladatelní a udatní, s velkou chutí jít do černé. Jejich střední velikost jim dovoluje hbitě bojovat ve zmíněném prostředí. Také se lépe transportují. Mají bílou srst, nebo jsou dvoubarevní s velkými tmavými skvrnami na bílém podkladě. Bývají i barvy žlutobílé, barvy soli (bílé i rezavé) a jsou v porostu dobře viditelní. Paternero je podenkem sebevražedným, protože jeho extrémní opovážlivost ho vede do chvatu, aniž zvažuje možné následky a příliš často se dostává pod zbraně prasete. Jeho hlas je velmi výrazný.
Podenkové typu Valduesa
Jméno dostali po markýzi Valduesovi. Choval podenky a začal je na svých statcích Piedrabuena (Ciudad Real) kolem roku 1952 křížit. Kryl fenu španělského mastina lehkého typu bílým hrubosrstým podenkem. Získal smečkového psa, který je velký, má silné běhy a dobře hledá. Zvěř zvedne, hlasitě ji sleduje, ale bez vzrušené gestikulace, pevně ji chvatem silnými zuby zadrží až do příchodu smečkaře. Valduesové si podrželi drsnost a sílu extremedurského mastina, důmyslnost a hbitost podenka. Srst je na většině těla bílá, s místy lehce zabarvenými do růžova.
Obecně možno říci, že mesticové mastinů a podenků jsou psi smělí s velmi silně vyvinutou schopností pevného chvatu. I když jsou o něco pomalejší, než čistí podenkové, jsou vůdčími osobnosti ve smečce a jdou do černé beze strachu.