Časopis Myslivost

2/2011

Psi španělských revírů 21

8  Ladislav ŠABATKA
Podle španělského mysliveckého časopisu CAZA MAYOR 7/2009 přeložil a zpracoval Ladislav Šabatka Chvaty Text: Eduardo de Benito, foto:Alberto Aníbal-Álvárez a archiv
Lovy chvatem s následným držením se staly módou. V mnoha smečkách se zvýšil počet psů, kteří to umějí, ačkoliv úkolem smečky při naháňce je natlačit zvěř na posty představených střelců. Dnes není problémem mít chvatovou smečku se psy, kteří raději mordují, než loví. Takovými jsou bullteriér, kanárská doga, nebo rottweiler. Bouřlivý nárůst psů cizích plemen a jejich kříženců umožňuje jejich získání velmi snadno a kdekoliv. Jedná se o molosoidy středního a lehčího typu, kteří jsou schopni loveckého chvatu, protože psi těžcí ve své tělesné konstrukci – krátké běhy, hrudník nadměrně široký – nejsou vůbec, anebo velmi málo vybaveni pro běh.
Psiska plná horlivosti k chvatu útočí na černou zaslepeně, naráz a prudce. Ale nejsou to praví lovečtí psi! Smečka potřebuje spíše jiný typ psa. Takového, pro kterého je lov přímo koníčkem, psy neúnavné s instinktem pro zvěř.
 
Španělská myslivost představuje přežití středověké tradice, jejíž adaptace na moderní dobu je prosta jakékoliv polemiky, včetně vlastního názvu. JestližeCovarrubias slyšel výraz velká zvěř, rozuměl, že montería je lov černé, jelenů a velkých šelem. Pro Barahona de Soto byly „ostatními způsoby lovu: lov ve vodě, který pojmenovali rybolovem, lov ve vzduchu, který zvali sokolnictvím a lov na zemi nazývali montería“. A tak pro zmíněného autora byl lov zajíců a králíků monterií, stejně jako lov zvěře jelení. Definovat a rozumět co je montería a současně co znamená být montero – (kovboj), to je překážka až příliš kluzká.
 
Již před mnoha lety probíhaly diskuse, při kterých až dodnes nedošlo k souzvuku a shodě. Je to otázka chvatu a držení. Kdy a jak mají psi kus zadržet a kdy ho mají natlačit na střelce? Tyto lovy nejsou levnou záležitostí, spíš naopak! A ten, který si zaplatí nemalý peníz, chce, aby na něj zvěř šla. Vždyť kvůli tomu tam přišel!
 
Živý, pulzující organismus
V případě užití chvatů se dává tušit jedna kardinální otázka, která v některých případech ovlivňuje veškeré lovcovo počínání a kterou můžeme formulovat jako kulturu lovu.
 
Existují dva postoje, hlediska a vlivy, se kterými se můžeme setkat. Na jedné straně je to venkov a příroda, jako činitelé utvářející přirozeným způsobem člověka, na druhé to jsou technické znalosti nabyté čtením knih a časopisů. První rozumí lov jako pravou autentickou a původní činnost, kterou technizace (zbraně, optika atd.) může degradovat a vidí přes městského lovce počínání proti lovu, oddělenému a odloučenému od své přírodní a přirozené podstaty. Považuje to za nedostatek, který znesnadňuje porozumět přírodě, polím a zvěři v jejich životní podstatě. Tak jedná člověk, kterého více zajímá střelený kus a jeho trofej, než potěšení a poznání přírody a zážitku z lovu.
 
Lovec původem z venkova se přirozeně brání, argumentuje na svou obranu a ve svůj prospěch svou přirozenou mysliveckou zkušeností ve velké většině mnohem bohatší, než má člověk městský, vytříbeným a poctivým vědomím co dělat, jak se chovat, co je správné a nesprávné a jak je to s užíváním techniky, která lov usnadňuje. Mezi oba typy postojů se samozřejmě vejdou i jejich odstíny. Ale oba jsou zde a zabarvují nejednotnost a různice v názorech na způsoby lovu včetně chvatů. Bývá obvyklé, že městský lovec vidí ve chvatech znehodnocení a omezení svých zážitků z lovu a trofejí, i když musí náležitě zaplatit. Každý chvat, který pes udělá před tím, než je kus natlačen na post, je pro takového lovce ochuzením a prodělkem.
Jsou smečky psů, které jsou do leče vypuštěny a které jsou vedeny smečkaři s cílem vyhledat, zvednout, pronásledovat a natlačit černou, nebo jeleny na představené lovce, aby je ulovili. Vedle toho jsou smečky, které za stejných okolností a v přímé spolupráci s vůdcem zvěř zastaví, chvatem drží a umožní dát záraz nožem. To jsou dvě strany naší lovecké tradice. Rovnováha obecně, znamená znalosti, opatrnost, prozíravost a moudrost, ale je velmi obtížné ji dosáhnout. Pedro Castro - Petříček, jak mi ho nazýváme, říkával: „Znám lov už dlouhou dobu. A tak vím, co to obnáší být na jedné straně střelcem a na druhé smečkařem. Prožíval jsem to dříve, prožívám to i nyní.“ Kéž by tato stěžej, mezi časy minulými a současností byla jádrem a podstatou řešení neshod a nesvorností.
 
Psi
Ve smečce byli vždycky dva typy psů: psi, kteří vyhledávali, sledovali a natláčeli a psi, kteří zadržovali chvatem. Jestliže naši klasičtí lovci počítali s chrty původem z Irska jako se psy prvního typu a s alany jako psy chvatovými, máme dnes z těch lehčích typů pro první práci podenky, mastiny a křížence psů stavěcích a honičů, a pro chvatovou práci argentinské dogy, boxery, rotweilery a psy zvané „presas canarias“, což jsou molossové typu dogy (původně šlechtění pro ochranu člověka a jeho majetku – pozn. překl.). Psi pracující na stopě, grifoni, sabuesové a jejich kříženci tak běžní na severu, nejsou žádoucí a vhodní pro lov jižněji, protože jsou tam často zaslepeni četnějšími stopami. Podle převahy složení smečky jednoho, nebo druhého typu psů se její práce přiklání buď k natláčení na posty, nebo k stavění a k chvatu na stopě v leči. Staří smečkaři, veteráni nám říkali, jak kdysi bylo vidět méně jelenů a černé než dnes a proto byli velmi ceněni psi, kteří uměli zvěř hledat a nacházet. Ti pak měli ve smečce „navrch“. To se však také změnilo. I kdyby šli psi do chvatu tím nejčistším stylem, nebo natláčeli zvěř excelentně, což může být otázkou účelnosti a gusta, nesmíme zapomenout, že smečka je tady především proto, aby nejdříve našla a zvedla zvěř ze zálehů.
 
Vyrovnaná a spořádaná práce
Smečka, je základním činitelem španělského lovu a vlastní způsob lovu reprezentuje. Musí se ale vyvíjet a přizpůsobovat podmínkám a v čase. Nesmí být pozůstatkem, relikvií minulosti. Příkladem bylo pravidlo, které říkalo, že bez ohledu na okolnosti i na to zda je smečka placena nebo ne, patří zvěř ulovená smečkou a smečkařem, smečkaři. To však už neplatí. Jestliže byla smečka pozvána a zaplacena, patří ulovená zvěř vlastníkovi honitby a nikdy smečkaři.
Když se lovy se smečkami staly obchodní záležitostí, změnilo se mnohé. Ano, něco jiného je případ, kdy se sejde skupina přátel a loví v honitbě jednoho z nich. Stále existují účastníci lovu, kteří tvrdí a rozumí věci tak, že placená smečka je především od toho, aby natláčela zvěř na posty a ochozy a ne pro potěšení a prospěch smečkaře. Kdyby stále platilo dříve uznávané pravidlo, rostl by počet smeček s převahou chvatové práce na úkor možnosti získat kvalitní trofej na postu. A určit a rozhodnout zda chvaty jsou přehnaným způsobem lovu a excesem je upřímně řečeno velmi těžké. Stále existují a budou existovat tací, kteří budou dávat v pochybnost, že chvatový lov se děje v poctivém boji a budou tvrdit, že konečným cílem smečkaře je co největší počet chvatů. Krajní názory a postoje by se daly shrnout do věty: „Ten, který jde do revíru se střelnou zbraní, platí, a ten, který jde se psy, bere. A pokud jde o chvaty, tak čím méně, tím lépe!“
 
Řečeno na rovinu. Psi a smečkaři nejsou od toho, aby lovili, ale aby vyhledali a zvedli zvěř ze zálehů a natlačili ji na lovce. Ale chvaty jsou také při lovu důležité. Už z podstaty věci! Měly by však být výjimkou a ne pravidlem. Moudrost a prozíravost záleží v rovnováze věcí a stavů. Mějme na paměti, že lov, smrt zvířete a trofej nejsou tím jediným a nade vše. Myslivec přece žije přírodou, přátelstvím, společným posezením při dobrém jídle a moku, emocemi při štěkotu psů, a tak dále. Vždyť přece myslivost, to je kus ušlechtilé kultury!
Lovy chvatem s následným držením se staly módou. V mnoha smečkách se zvýšil počet psů, kteří to umějí, ačkoliv úkolem smečky při naháňce je natlačit zvěř na posty představených střelců. Dnes není problémem mít chvatovou smečku se psy, kteří raději mordují, než loví. Takovými jsou bullteriér, kanárská doga, nebo rottweiler. Bouřlivý nárůst psů cizích plemen a jejich kříženců umožňuje jejich získání velmi snadno a kdekoliv. Jedná se o molosoidy středního a lehčího typu, kteří jsou schopni loveckého chvatu, protože psi těžcí ve své tělesné konstrukci – krátké běhy, hrudník nadměrně široký – nejsou vůbec, anebo velmi málo vybaveni pro běh.
Psiska plná horlivosti k chvatu útočí na černou zaslepeně, naráz a prudce. Ale nejsou to praví lovečtí psi! Smečka potřebuje spíše jiný typ psa. Takového, pro kterého je lov přímo koníčkem, psy neúnavné s instinktem pro zvěř.
 
Španělská myslivost představuje přežití středověké tradice, jejíž adaptace na moderní dobu je prosta jakékoliv polemiky, včetně vlastního názvu. JestližeCovarrubias slyšel výraz velká zvěř, rozuměl, že montería je lov černé, jelenů a velkých šelem. Pro Barahona de Soto byly „ostatními způsoby lovu: lov ve vodě, který pojmenovali rybolovem, lov ve vzduchu, který zvali sokolnictvím a lov na zemi nazývali montería“. A tak pro zmíněného autora byl lov zajíců a králíků monterií, stejně jako lov zvěře jelení. Definovat a rozumět co je montería a současně co znamená být montero – (kovboj), to je překážka až příliš kluzká.
 
Již před mnoha lety probíhaly diskuse, při kterých až dodnes nedošlo k souzvuku a shodě. Je to otázka chvatu a držení. Kdy a jak mají psi kus zadržet a kdy ho mají natlačit na střelce? Tyto lovy nejsou levnou záležitostí, spíš naopak! A ten, který si zaplatí nemalý peníz, chce, aby na něj zvěř šla. Vždyť kvůli tomu tam přišel!
 
Živý, pulzující organismus
V případě užití chvatů se dává tušit jedna kardinální otázka, která v některých případech ovlivňuje veškeré lovcovo počínání a kterou můžeme formulovat jako kulturu lovu.
 
Existují dva postoje, hlediska a vlivy, se kterými se můžeme setkat. Na jedné straně je to venkov a příroda, jako činitelé utvářející přirozeným způsobem člověka, na druhé to jsou technické znalosti nabyté čtením knih a časopisů. První rozumí lov jako pravou autentickou a původní činnost, kterou technizace (zbraně, optika atd.) může degradovat a vidí přes městského lovce počínání proti lovu, oddělenému a odloučenému od své přírodní a přirozené podstaty. Považuje to za nedostatek, který znesnadňuje porozumět přírodě, polím a zvěři v jejich životní podstatě. Tak jedná člověk, kterého více zajímá střelený kus a jeho trofej, než potěšení a poznání přírody a zážitku z lovu.
 
Lovec původem z venkova se přirozeně brání, argumentuje na svou obranu a ve svůj prospěch svou přirozenou mysliveckou zkušeností ve velké většině mnohem bohatší, než má člověk městský, vytříbeným a poctivým vědomím co dělat, jak se chovat, co je správné a nesprávné a jak je to s užíváním techniky, která lov usnadňuje. Mezi oba typy postojů se samozřejmě vejdou i jejich odstíny. Ale oba jsou zde a zabarvují nejednotnost a různice v názorech na způsoby lovu včetně chvatů. Bývá obvyklé, že městský lovec vidí ve chvatech znehodnocení a omezení svých zážitků z lovu a trofejí, i když musí náležitě zaplatit. Každý chvat, který pes udělá před tím, než je kus natlačen na post, je pro takového lovce ochuzením a prodělkem.
Jsou smečky psů, které jsou do leče vypuštěny a které jsou vedeny smečkaři s cílem vyhledat, zvednout, pronásledovat a natlačit černou, nebo jeleny na představené lovce, aby je ulovili. Vedle toho jsou smečky, které za stejných okolností a v přímé spolupráci s vůdcem zvěř zastaví, chvatem drží a umožní dát záraz nožem. To jsou dvě strany naší lovecké tradice. Rovnováha obecně, znamená znalosti, opatrnost, prozíravost a moudrost, ale je velmi obtížné ji dosáhnout. Pedro Castro - Petříček, jak mi ho nazýváme, říkával: „Znám lov už dlouhou dobu. A tak vím, co to obnáší být na jedné straně střelcem a na druhé smečkařem. Prožíval jsem to dříve, prožívám to i nyní.“ Kéž by tato stěžej, mezi časy minulými a současností byla jádrem a podstatou řešení neshod a nesvorností.
 
Psi
Ve smečce byli vždycky dva typy psů: psi, kteří vyhledávali, sledovali a natláčeli a psi, kteří zadržovali chvatem. Jestliže naši klasičtí lovci počítali s chrty původem z Irska jako se psy prvního typu a s alany jako psy chvatovými, máme dnes z těch lehčích typů pro první práci podenky, mastiny a křížence psů stavěcích a honičů, a pro chvatovou práci argentinské dogy, boxery, rotweilery a psy zvané „presas canarias“, což jsou molossové typu dogy (původně šlechtění pro ochranu člověka a jeho majetku – pozn. překl.). Psi pracující na stopě, grifoni, sabuesové a jejich kříženci tak běžní na severu, nejsou žádoucí a vhodní pro lov jižněji, protože jsou tam často zaslepeni četnějšími stopami. Podle převahy složení smečky jednoho, nebo druhého typu psů se její práce přiklání buď k natláčení na posty, nebo k stavění a k chvatu na stopě v leči. Staří smečkaři, veteráni nám říkali, jak kdysi bylo vidět méně jelenů a černé než dnes a proto byli velmi ceněni psi, kteří uměli zvěř hledat a nacházet. Ti pak měli ve smečce „navrch“. To se však také změnilo. I kdyby šli psi do chvatu tím nejčistším stylem, nebo natláčeli zvěř excelentně, což může být otázkou účelnosti a gusta, nesmíme zapomenout, že smečka je tady především proto, aby nejdříve našla a zvedla zvěř ze zálehů.
 
Vyrovnaná a spořádaná práce
Smečka, je základním činitelem španělského lovu a vlastní způsob lovu reprezentuje. Musí se ale vyvíjet a přizpůsobovat podmínkám a v čase. Nesmí být pozůstatkem, relikvií minulosti. Příkladem bylo pravidlo, které říkalo, že bez ohledu na okolnosti i na to zda je smečka placena nebo ne, patří zvěř ulovená smečkou a smečkařem, smečkaři. To však už neplatí. Jestliže byla smečka pozvána a zaplacena, patří ulovená zvěř vlastníkovi honitby a nikdy smečkaři.
Když se lovy se smečkami staly obchodní záležitostí, změnilo se mnohé. Ano, něco jiného je případ, kdy se sejde skupina přátel a loví v honitbě jednoho z nich. Stále existují účastníci lovu, kteří tvrdí a rozumí věci tak, že placená smečka je především od toho, aby natláčela zvěř na posty a ochozy a ne pro potěšení a prospěch smečkaře. Kdyby stále platilo dříve uznávané pravidlo, rostl by počet smeček s převahou chvatové práce na úkor možnosti získat kvalitní trofej na postu. A určit a rozhodnout zda chvaty jsou přehnaným způsobem lovu a excesem je upřímně řečeno velmi těžké. Stále existují a budou existovat tací, kteří budou dávat v pochybnost, že chvatový lov se děje v poctivém boji a budou tvrdit, že konečným cílem smečkaře je co největší počet chvatů. Krajní názory a postoje by se daly shrnout do věty: „Ten, který jde do revíru se střelnou zbraní, platí, a ten, který jde se psy, bere. A pokud jde o chvaty, tak čím méně, tím lépe!“
 
Řečeno na rovinu. Psi a smečkaři nejsou od toho, aby lovili, ale aby vyhledali a zvedli zvěř ze zálehů a natlačili ji na lovce. Ale chvaty jsou také při lovu důležité. Už z podstaty věci! Měly by však být výjimkou a ne pravidlem. Moudrost a prozíravost záleží v rovnováze věcí a stavů. Mějme na paměti, že lov, smrt zvířete a trofej nejsou tím jediným a nade vše. Myslivec přece žije přírodou, přátelstvím, společným posezením při dobrém jídle a moku, emocemi při štěkotu psů, a tak dále. Vždyť přece myslivost, to je kus ušlechtilé kultury!

Fotogalerie

vychází v 5:07 a zapadá v 20:47 vychází v 23:32 a zapadá v 7:05 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...