Časopis Myslivost

1/2012

Španělský sabueso: vytrvalost a neústupnost

8  Ladislav ŠABATKA
Španělský sabueso (sabueso espaňol) je původní španělské plemeno. Bylo uznáno FCI a zařazeno do skupiny VI (honiči, barváři a příbuzná plemena) pod číslem 204. Lov černé zvěře se psi – stopaři – je způsob hojně v Kantábrii praktikovaný. V posledních letech je nejčastěji používaný v souvislosti s návratem černé a zajíce. S černou je těžké v hornatých porostech pohnout. Tento lov vyžaduje psy pevné nátury a dobře udělané. Poznali jsme ty nejlepší, ale jako první v řadě stojí hlasitý španělský sabueso.
Španělský sabueso je jedním z nejstarších loveckých psů. Přišel ruku v ruce s prvními osídlenci Pyrenejského poloostrova v době, kdy celé území bylo ještě pokryto velkými lesními porosty. Naši sabuesové, podobně jako všichni stopaři mají rysy, které je od ostatních loveckých psů odlišují.
Tato odlišnost je dána specifickými vlastnostmi, které dohromady ústí ve schopnost sledování divoké zvěře. Tyto skutečnosti jsou známé a byly studovány od nejstarší historie, nějakých 350 let před Kristem. Řek Xenofón ve své knize „Lov“ se nad těmito fakty pozastavil a analyzoval například typy terénů a vegetace, která je pokrývá, stejně tak jako vlhkost půdy a prostředí. Říká: „přílišná zima, jinovatka, nebo námraza jdou proti čichové schopnosti psa; naproti tomu sluníčko pomáhá lépe navětřit a držet stopu; déšť, je-li přílišný, také neslouží. Je-li ale slabý a ustane-li, vrací se psovi nosové schopnosti.“ Z toho plyne, že ten, kdo to psal, byl lovec se sabuesy a věci rozuměl. Podmínky vlhkosti a druhu vegetace, které v minulosti charakterizovaly velkou část našeho teritoria, byly příčinou, proč byl sabueso používán v míře tak rozšířené.
 
Tisíc let
Tradice sledovat u nás divokou zvěř se sabuesy je starší, než identita naší země. A tak už ve druhém století naší éry se se sabuesy lovilo. Byla to tradice neobyčejně živá a svého vrcholu dosahovala mezi VIII. a IX. stoletím, když asturští králové se sabuesy lovili. Nejvýznamnější momenty v lovu se sabuesy zaznamenal král Alfonso XI. v jeho knize o lovu, která je klíčovým dílem o této lidské aktivitě. Zde se poprvé setkáváme s podrobným popisem a charakteristikou nároků na sabuesa, aby mohl být považován za dobrého: „...fena má mít hlavu podobnou hlavě užovky.“ Všimněme si, s jakou grácií naši klasikové dovedli popisovat. Můžeme se zde zúčastnit lovů v Cabreras de Navaluenga, blízko Santa María de Tiemblo v provincii Ávila a sledovat umíněné stopování jednoho medvěda, kde měli sabuesové hlavní slovo.
Také autor Argote de Molina ve století XVI nám připomíná, že sabuesové, „…ti z Navarry, jsou pro vypouštění úžasní, protože mají extrémně silné nohy“ a dodává: „to je jim vlastní, protože možno říci, že ve všech provinciích se chovají sabuesové tak excelentní, že se jim v žádném případě nemůže přiřknout nějaký defekt, či nedostatek.“
 
Španěl Antaňo,choval na Pyrenejském poloostrově, jak zmiňují klasické texty o lovu, četné variety sabuesů. Popisují se tam s precizností různé typy psů stopařů s různým osrstěním a barvami včetně těch, které už dneska neuznáváme. Historikové a příznivci plemene, jako na příklad Juanjo García Estéves, nepochybovali o tom, že naši sabuesové jsou potomky sabuesů helénských, které popisoval Xenofón a že byli rozšířeni Římany po celém jejich impériu.
 
Od časů, kdy byly naše končiny v sedmnáctém až devatenáctém století odlesněny, soutředilo se použití sabuesa do humidních oblastí Španělska. S poklesem stavu zajíců a zajícovitých vůbec, jeho stavy dramaticky poklesly zvláště v oblastech, kde se používal k jejich lovu a kde se hlavní lovecké aktivity následně soustředily na srnce, nebo černou zvěř. Zápisy do Knihy původních španělských plemen, kterou vlastnila Královská španělská společnost kynologická v Madridu, byly poměrně vzácností a někdy dokonce záležitostí humornou, protože plemeno bylo v rukách lovců, kteří si s rozumným výběrem a sledováním loveckých vlastností plemene moc hlavu nelámali a v tomto směru se dvakrát nepřetrhli. Na příslušných webových stránkách je možné vidět, že poslední rok, který tam byl zmíněn (2008), bylo registrováno 228 jedinců. Práce byla dokončena teprve Klubem španělského sabuesa, který byl založen v roce 1986, ačkoliv před tím už jedno desetiletí působil Klub držitelů sabuesů. Ten shledal a prosadil, a ne bezbolestně, potřebu konání zkoušek z lovecké práce. Byl to gigantický pokrok ve zlepšování vlastností plemene.
 
Pes velmi užitečný
Mnoho bylo v minulosti řečeno o slabostech sabuesa při lovu černé. To mělo za následek, a doposud má, jeho křížení s francouzskými grifóny. Mnoho sabuesů, se kterými se při tomto lovu setkáváme, jsou hybridy sabuesa španělského a grifona. To omlouvá znesvěcení křížení s francouzkými stopaři, i když je to na úkor čistoty plemene. Antonio Miján López, kterému se přičítá impulz nápravy plemene před třemi dekádami, odsoudil tato spojení slovy: „…jestliže se zkříží nivernéský grifón (nivernais – bývalá francouzská provincie – pozn. překl.), nebo jakákoliv varianta grifóna, který se hojně vyskytuje na severu a je nesprávně označován jako celonárodní, získáme sabuesa vzhledově podobného, ale musíme si být vědomi toho, že hladká srst nad ostatními bude dominovat. Stává se ale, že morální kvality zůstávají velmi výrazně zmenšeny. A ty jsou: ztráta ostrosti nosu, ztráta hlasitosti, anebo se hlasitost projevuje jen na zvednutou zvěř, pes neavizuje a nezaštěkává, i když ho k tomu situace evidentně vybízí. Křížením byla získána větší rychlost, ale zároveň se ztratila vytrvalost, houževnatost a obecně řečeno všechny ty excelentní kvality, které obohacují našeho sabuesa.
 
Lov
Historické lovy na černou, ať už se psem pracujícím volně, nebo na řemeni, byly způsoby lovu, které se v našich pahorkatinách praktikovaly do doby, než se k nám z Francie dostaly naháňky, které se z centra našeho poloostrova hojně rozšířily do regionů Kantábrie. Psi obeznají noc před lovem čerstvé stopy, ale musí se projít velká plocha honitby a zvěř zvednout ze zálehů.
Kvality, které v sobě musí sabueso spojovat, aby mohl být považován za vhodného k lovu černé, jsou podobné těm, které jsou požadovány na ostatních stopařích a to: pes musí lovit jen a pouze zvěř černou a nesmí reagovat ani na teplé stopy srnčí, jelení, zaječí, nebo liščí. A to je záležitost cílevědomého výběru!
Je bezpodmínečně zapotřebí, aby pes dokázal navětřit noční stopu a hlasitě ji sledoval. Sabueso, který je použit, musí mít především silný charakter. Není zde místo pro psy nesmělé, zaražené, nebo ustrašené, nebo zbabělé. Musí být vysoce hodnotný u zálehu prasete, které staví, protože v mnoha případech musí kusu čelit osamocen. Musí ho umět udržet a jasným hlasem oznamovat.
Na stopě musí být tvrdohlavý, umíněný, vytrvalý a stále hlasitý.
Musí se umět vrátit na místo, ze kterého byl vypuštěn.
 
Náš sabueso je pes do smečky, který rád loví ve skupině. Více ho zajímá a je upřen na stopu, než na kus, který ji klade. Když se dostane do střetu s kusem agresivním, jakým prase ve většině případů je, musí se chovat uvážlivě a věřit svým schopnostem. Předpokladem ovšem je, že jsme ho v tomto směru od mládí citlivě vedli. A k tomu je velice prospěšné ho z počátku brát, aby se seznamoval s černou postupně, od selat a za podmínek vždycky pro začínajícího psa výhodných.
 

Text: Eduardo de Benito, fotografie F. Chan a Klub španělského sabuesa

Podle článku španělského mysliveckého časopisu  Caza Mayor, Madrid – březen 2010 přeložil a zpracoval Ladislav Šabatka

vychází v 7:44 a zapadá v 16:41 vychází v 8:21 a zapadá v 17:11 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...