Časopis Myslivost

3/2012

Psi španělských revírů 31

8  Ladislav ŠABATKA
Lov zajíců s galgy Lov iberských zajíců se španělskými galgy je bezpochybně nejpopulárnějším způsobem lovu, který se ve španělsku praktikuje. Jeho živá krása nemá obdoby a srovnání. Je jedním z nejopatrovanějších pokladů, který španělský svět venkova střeží a proti kterému jsou podnikány silné kroky. Jeho lidé, „lovečtí galgerové“, jsou poslední baštou této zděděné noblesy.
Kdybych měl napsat shrnující článek, obrátil bych se ke skupině psů č. 10 (galgové – chrti) Španělské královské kynologické společnosti (RSCE) a poskytl vám jejich hlas, který vydávají, když zvednou kus. Je to hlas věrně charakterizující situaci na úrovni citlivé lidské inteligence.
Je logické, že pro člověka z Kastilie, který vlastenecky fandí všemu původnímu, jako je to v mém případě, jsem zvolil to nejlepší řešení. Ale pro tohle jsem nechtěl dát najevo mou vlastní lásku ke galgům. Ta je prakticky všude, kde šlechetný lidský duch a střídmost původní hodnoty brání proti náporům civilizace a kde jsou tyto hodnoty chlebem vezdejším a hladem budoucnosti. Už víte. Jedná se o jejich udržitelnost. A tady se jedná o víc.
Galgové každého regionu jsou rozliční. Mají své anatomické odlišnosti. Vždyť ani všechny roviny nejsou stejné a nejsou položeny do stejné výšky. Není možné je charakterizovat stejně a neposkytují stejné příležitosti. A v téhle naší španělské zemi tolika rozmanitostí jsou rozmanití i galgové. Je třeba také říci, že je někteří bez ostychu a skrupulí zaměňují s anglickými chrty (greyhound). A kromě toho dokonce chtějí, aby bylo uznáno plemeno anglosaského chrta, a jsou i tací hlupáci, kteří mluví se skálopevným přesvědčením o našem galgovi jako o plemenu smíšeném. Nevím, zda je možné umělým výběrem znova „vyčistit krev“. Možná, ale nechce se mi to věřit.
V mé předchozí obhajobě jsem se nechtěl dotýkat oněch zemí, kde vášnivě a pilně, podobně jako kastilští galgerové, které znám nejvíce, dokázali do dnešních dnů zachovat svoje chrty: italského, anglického, maďarského, polského, azavaka, vipeta a především arabského chrta, kterého jsem měl možnost blíže poznat. Je to vpravdě jeden svazek živých nervů opředený perfektně rozděleným osvalením. Je sice trochu menší než ten náš, ale oplývá rychlostí závodního auta. Na ulicích hlavních měst se můžeme také potkat někdy s lidmi nepříjemně zatrpklého, nebo drsného výrazu, kteří vedou na šňůře chrta. Můžete také potkat chrta afgánského, drahocenného saluki, nebo chrta ruského. Také můžeme vidět chrta s hrubým osrstěním, které má chrt irský a skotský. Ale pro ty starší musím připomenout, že v některých regionech Španělska a především v Castilla y León byli k vidění i galgové s hrubým osrstěním, i když nedosahovalo míry, kterou mají chrti irští, nebo skotští. Tak, to říká Antonio Romero Ruiz (nikdy jsem se s ním neviděl, ačkoliv nosíme stejná příjmení) ve svém drahocenném díle „Velká kniha o chrtech“, která je spíše poetického, než prozaického charakteru. Julio Romero de Torres tam, na poněkud posmutném obrázku, představuje svého slavného galga „Pacheco“. Na druhé straně tam autor zmiňuje i dona Ramóna María de Valle Inclán, který ve své kynologické ignoranci tvrdí, že všichni psi mají své předchůdce v chrtech. No budiž! Ale stejně jsou pro mě obě ty osoby zajímavé!
 
Nejlepší galgové, chcete-li chrti
Bez ohledu, co říkají pánové v předešlé stati, já trvám na dřívějších vysvětleních. Aby byl galgo dobrým galgem musí splňovat současně tři základní podmínky: pěkný dlouhý krok, při běhu musí dobře dýchat a nikdy se nesmí unáhlit při dostižení a uchopení zajíce. To ostatní jsou malichernosti.
 
Zajíci
V našem případě se jedná o zajíce iberského (lepus granatensis). O ostatních třech druzích jsem se již zmínil v minulém čísle našeho časopisu Federcaza. V případě, že byste si chtěli prohloubit znalosti v tomto směru, obraťte se na ředitele tohoto časopisu a já přijedu, kam bude potřeba.
 
Lov
Narodil jsem se v malinké vesničce Fuente Andrino v provincii Castilla y León na severu Španělska. Bylo to nádherné místečko s kostelíkem a hřbitůvkem. Nechybělo mu nic, ani to nejmenší obecní zastupitelstvo. Prostředí je položeno do údolí jako stvořeného nejen pro zajíce, ale i chovatele galgů – galgery. Zajeli jsme tam. Po mši nás už očekávali. V poli jsme šli pomalu, velmi pomalu v řadě blízko sebe. Psi šli u nohy buď volní, nebo upoutaní. Občas jsme dupli a zůstali stát. Galgerové šli kousek před námi. Prohlíželi jsme a nevynechali jediné místečko. Klepali jsme holemi. Bylo třeba jít klidně, rukama volně pohybovat a držet řadu, jinak by tě poslali bez vindry domů. Pamatuji si s určitou nostalgií a zatrpklostí, že jsem neuviděl zalehlého zajíce, i když jsem se o to snažil, zatímco ti ostatní ano. Bylo to kuriozní. Jakmile někdo zajíce uviděl, zvedl ruku a všichni simulovali chůzi, ale na místě, abychom zajíce nezvedli. Galgerové už byli v pozorném střehu. Nato vedoucí honu dal okamžitě znamení, abychom všichni zastavili a zaujali místa před možnými úkryty, v jejichž labyrintu by se mohl zajíc ztratit. Všechno to probíhalo rychle a v největší tichosti se záměrem, aby zajíc, který se zvedne, nás nevyvedl s konceptu. Dobře zajistit takový krytový labyrint, mělo svá úskalí. Bylo třeba postupovat z jedné strany na druhou, aby se do něj zajíc ze žádné strany nedostal. Bylo to promyšlené, aby se potom nemuselo improvizovat. Teď jsem si teprve uvědomil, že tady zajíc zná každé lože a používá stejné, nebo podobné únikové cesty ve spleti porostu. A tam, kde byla holina už galgové směry úniku dobře znali. Věděli, kde zaléhají a kam poběží. Byli to přeci galgové a ne hlupáci a obvykle velmi brzy celou záležitost vyřešili. Škoda, že tak brzy. Nebylo a na tom trvám, starého zkušeného galga, který by vyšel naprázdno! Takového psa si jeho pán považoval jako svého života! A jestli nějakému galgovi zajíc unikl, tak ten kdo to říkal, mluvil určitě o soutěžích a závodech na drahách. Jemu potom položím pár všetečných otázek a je vedle.
 
 
Tací jsou galgové
Galgové nejsou sabuesové. Ani jimi nesmí být. Galgové jdou s hlavou vztyčenou, upoutaní, nebo volně, u nohy svého pána. Znají revír, ale s určitostí nevědí, kde je lože. Samozřejmě existují výjimky. Ani zajíce nevidí na rozdíl od jejich pánů, i když se nás některý snaží o tom přesvědčit přímo až mocí mermo. Galgovi je třeba zajíce zvednout a když se to podaří jemu, pak je to po většině ve spěchu a nic víc. V každém případě musíme být na to připraveni. Zajíci dáváme nějakých šedesát až sto metrů náskok. Záleží to ale na přehlednosti terénu. Je-li pes starý, nedáváme náskok žádný. Když nechceme lovit mladé kusy, nebo zaječky, máme vést psa na vodítku. Pro dospělého je to stejná pošetilost, jako dělat stojku o hlavě. Zajíce je třeba hledat a nedovedu si představit sedmdesátníka, nebo osmdesátníka postupujícího v zimě a pomalu ve vysoké suché trávě s uvázanými psy. Je to jako s těmi absurdními normami vydávanými vládou, které napřed zlikvidují zajíce pod záminkou likvidce hrabošů a potom vydají normy pro pochůzky s galgy v honitbách kde zajíci nejsou. Ale pozor, jestli tě přistihnou, jak cvičíš galga na silnici, pak záleží na tom, kdo tě viděl a jestli tě obviní. A poslyšte, není-li galgo na vodítku a jde vedle pána, je třeba s ním zajíce lovit. Při lovu s galgy přijde nazmar méně zajíců, než při lovu s flintou. Téma galgů má někdy podobnost s tématem o fretkách, nebo s lovem orebic vábením, kde vábícím kohoutkem je kuře. Ti lidé nemají vůbec představu o historických způsobech lovu a etice vůbec, spíše o tom, že lovit znamená jet do revíru a vracet se s plným kufrem.
 
Zajíce je třeba hledat
Pozor, zabývám se zajícem iberským, který se také loví se psem a brokovnicí v poli, ale v tomto článku na to není místo. Ale určitě se k tomu vrátíme v některém příštím čísle. Chceme-li lovit zajíce, musíme ho pochopit. Je potřeba brát v úvahu jaké je toho dne počasí, jak bylo včera a jaké pravděpodobně bude v příštích dnech. Zajíci se v různé míře přizpůsobují měnícím se podmínkám. Také je třeba vzít do úvahy přírodní kultury, ve kterých se pohybují a především roční dobu. Téměř všechny druhy zvěře mají za stejných podmínek sklon vracet se domů. A jestliže jeden kus ulovíme, brzo zaujme jeho místo jiný. Proto se taky shovívavě usmívám, když někdo mluví o vyhubení lišek a kleju, když někdo dává na výřad mimořádně mnoho sluk. Ale zajíc, na rozdíl od ostatních druhů, včetně sluk, se drží v loži, a když se zvedne, tak uhání jako ďáblem posedlý a na rozdíl od našeho způsobu lovu tam střelci nenechají nic. To je zásadní chyba. Zajíc není králík. Ten je spíše záležitostí pro sabuesy, ale musíme si uvědomit, že zajíc, ať je zima nebo horko, mění lože i v průběhu dne. Kdo nadělal na zajících ve Španělsku nejvíce škod, byly cesty a silnice, které umožnily v zazvěřených místech jezdit autům. Takže proto městští hlupáci jezdili na venkov a nevynechali jedinou příležitost vzít auto, v noci vyrazit a s flintou tam nadělat úplné jatka jak na zajících, tak králících.
Není jediný zaječí pekáč, který by nebyl v blízkosti krytů neobsazen. A labyrintové kryty to nejsou jen hlohové keře, topolové a olivové háje, nebo kanály pod silnicemi. To všechno jsou místa, kde se zajíc usadí v kterémkoliv ročním období. Ovšem pod jednou podmínkou. Nesmějí tam být ovce. Ty jsou úhlavním nepřítelem jak pro zajíce, tak i pro orebice a sluky.
vychází v 5:08 a zapadá v 20:46 vychází v 22:32 a zapadá v 6:24 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...