Časopis Myslivost

Červenec / 2019

Telemetrie srnčat vynesených z lučních porostů před sklizní pícnin

Myslivost 7/2019, str. 36  Jan CUKOR, Jan BARTOŠKA, František HAVRÁNEK
V předchozím vydání časopisu Myslivost 5/2019 byl uveřejněn článek, který se zabýval tématem možného využití bezpilotních letounů k ochraně mladé srnčí zvěře před zemědělskou technikou v období senosečí. Cílem využití dronů je, stejně jako v případě vyhledávání srnčat pomocí lovecky upotřebitelných psů v kombinaci s procházením rizikových lokalit před sečí, mladou srnčí zvěř v případě nálezu odnést do „bezpečné“ lokality.

Doposud však nebyla dostatečně zodpovězena otázka následného chování, pohybu a případné mortality srnčat v novém prostředí a jejich shledání se srnou. Z tohoto důvodu bylo v květnu až červnu v letech 2016 až 2019 doposud telemetrickými vysílači označeno již celkem 23 srnčat, jejichž pohyb byl v prvních dnech po vynesení z lučního porostu monitorován.

Radiotelemetrické sledování srnčat, která byla nejčastěji vyhledána právě za pomoci dronů a následně označena telemetrickým vysílačem, se uskutečnilo ve více než deseti honitbách ve Středočeském, Královéhradeckém, Jihočeském kraji a na Vysočině.

Vyhledávání probíhalo nejčastěji v lučních porostech o velikosti do 20 ha s navazujícím lesním porostem. Věk označené mladé srnčí zvěře se pohyboval v rozmezí od čerstvě narozených jedinců po srnčata stará přibližně dva týdny.

Vyhledaným srnčatům byl na krk připevněn telemetrický vysílač TW 3 1/2AA vyrobený firmou Biotrack ve Velké Británii. Tento typ vysílače váží přibližně 25 gramů a je primárně určen pro monitoring pohybu a mortality zaječí zvěře. Dosah vysílače garantovaný výrobcem činí asi 2 km podle členitosti terénu.

Pro upevnění vysílače není v případě srnčat používán klasický obojek z důvodu rychlého růstu mláďat a možného stažení obojku kolem krku sledované zvěře. Vysílač je na krk připevňován pomocí chirurgické niti, která se v průběhu 7 až 14 dnů rozpadne.

Upevnění vysílače probíhalo přímo v místě nálezu mladé srnčí zvěře. Srnčata vyvíjejí v prvních dnech až týdnech od narození pouze minimální pohybovou aktivitu. Proto je možné vysílač na krk sledovaného jedince velmi snadno upevnit, aniž by musela být sledovaná zvěř jakýmkoli způsobem imobilizována.

Takto označená srnčata byla poté vynesena na trsu trávy za použití rukavic z důvodu co největšího omezení přímého kontaktu s člověkem. Mladá srnčí zvěř byla vynesena do „bezpečné“ lokality, tedy nejčastěji do sousedního lesního porostu, případně do remízu.

Po vynesení byla srnčata poprvé zaměřena a opět vyhledána hned druhý den ráno. V případě úspěšného nalezení došlo k zaznamenání pozice pomocí ruční GPS navigace Garmin. Srnčata byla v dalších dnech zaměřena vždy ještě minimálně ve 4 případech (celkem tedy alespoň 5 záznamů), aby bylo možné dostatečně popsat jejich pohyb a výběr preferovaného stanoviště v novém prostředí. Popsaná délka sledování byla stanovena také z důvodu ověření přežití srnčete.

Přežití v tomto časovém úseku (týden a více) jednoznačně potvrzuje přijetí mláděte dospělou srnou. Srnčata jsou v tomto období plně vázána na přijímání potravy formou mateřského mléka, a proto je jejich přežívání delší dobu bez matky vysoce nepravděpodobné.

 

Z celkového počtu 23 označených srnčat bylo v rámci následného sledování potvrzeno přežití 21 jedinců, kteří byli monitorováni vždy alespoň po dobu 7 dní. Ve dvou případech se na přijímači nepodařilo zachytit radiový signál, a proto nebylo možné tato dvě označená srnčata vyhledat a zaměřit.

O důvodech můžeme jenom spekulovat. Srnčata se mohla vrátit zpět do rizikové lokality a žací stoj mohl srnče usmrtit a vysílač nenávratně poškodit. Jednou z dalších možností je ulovení označených srnčat liškou a přenesení vysílače do podzemní nory, čímž dojde ke snížení intenzity vysílaného signálu. Odnesení telemetrického vysílače do podzemní nory bylo v předchozích letech potvrzeno již v rámci monitoringu zaječí zvěře.

 

Na základě telemetrie je tedy možné konstatovat úspěšné přežití a překonání období senoseče minimálně u 21 ze 23 označených jedinců (přežilo tedy asi 91 % jedinců). Tento fakt je do jisté míry nepochybně daný časovou návazností sklizně pícnin na předchozí vyhledávání srnčat. Sklizeň probíhala ihned po ukončení prohledávání lučních porostů pomocí dronů, tedy po osmé hodině ranní.

Monitoring vynesených srnčata ukázal na velmi omezenou pohybovou aktivitu v „bezpečné“ lokalitě, tedy v lesních porostech. Srnčata se pohybovala v okruhu do 200 metrů od místa, do kterého byla přemístěna.

V lesním porostu srnčata preferovala lokality bohaté na kryt s bujnou vegetací bylinného, případně keřového patra. Menší pohybová aktivita byla zaznamenána právě v těchto místech s hustým podrostem zejména maliní, ostružiní a další vegetace, ve kterém se srnčata cítí bezpečně.

S narůstajícím věkem (v závěru sledování byla srnčata stará až 4 týdny) jejich pohyb v lesním prostředí narůstal. Tato skutečnost jenom podporuje možné využití přepravek pro omezení pohybu starších srnčat v časovém rozmezí po vynesení a před samotnou sklizní, které bylo popsáno v předchozím článku.

 

Telemetrické sledování označených srnčat nám v minulosti připravilo mnohá překvapení. Příkladem je možné popsat dvě naprosto odlišné situace.

V prvním případě bylo v lučním porostu, který se nacházel na pozemcích Školního zemědělského podniku ČZU v Lánech, vysílačkou označeno srnče staré asi 10 až 14 dnů. Toto srnče bylo po označení vyneseno do lesního porostu vzdáleného přibližně 100 metrů od místa nálezu. Lesní porost byl však bez podrostu bylinného patra.

Louka měla být po prohledání ihned sklizena, zemědělcům se však bohužel porouchala technika, a proto došlo k odložení sklizně na další den. Druhý den ráno bylo pomocí telemetrie srnče opět nalezeno v lučním porostu přibližně 5 metrů od místa, ze kterého bylo předtím vyneseno.

Druhá zajímavá zkušenost pochází z lokality Hrudkov na Šumavě. V loňském roce jsme zde na pozemcích obhospodařovaných firemním uskupením Agrowald, s.r.o. telemetrickými vysílači označili celkem tři srnčata.

V jednom případě jsme označené srnče vynesli do lesního porostu z louky o velikosti asi 40 ha, kterou nebylo možné z důvodu nepříznivých klimatických podmínek celou pomocí bezpilotních letounů prohledat. Srnče se v následujících dnech pohybovalo v lesním porostu, kde si pro odpočinek vybíralo opět místa s vysokým pokryvem bylinného patra. Při třetí kontrole a zaměření GPS pozice bylo srnče nalezeno u paty starého smrku ve společnosti dalšího srnčete. Srna tak pravděpodobně do lesního porostu odvedla také druhého sourozence dříve vyneseného srnčete.

 

Monitoring srnčat pomocí radiotelemetrických vysílačů potvrdil smysluplnost mysliveckého snažení, o kterém by mohli mnozí pochybovat. Srnčata se v drtivé většině setkala se svojí matkou a po vynesení do „bezpečné“ lokality dokázala rizikové období senoseče přežít.

Nová stávaniště v lesních porostech na mladou srnčí zvěř nepůsobila negativně, srnčata si tato stanoviště naopak osvojila. Doposud publikované studie, které se zabývají využíváním stanovišť srnčaty, uvádějí často jehličnatý a listnatý les jako jednu z možností míst výskytu srnčat (Linnell a kol. 2004; Christen a kol. 2018). Preferenci stanovišť je však nutné uvažovat v kontextu širší oblasti, ve které jsou srnčata narozena a následně monitorována.

Například údaje pocházející z Norska popisují jako preferovanou lokalitu vřesoviště, která jsou v porovnání s lučními porosty využívány srnčaty mnohem častěji (Linnell a kol. 2004).

Zajímavým zjištěním byla velmi nízká mortalita vynesených srnčat, která činila pouze asi 9 % bez blíže prokázané příčiny ukončení sledování. Dříve uveřejněné publikace popisují jako nejvýraznější faktor mortality srnčat predaci liškou obecnou. Liška obecná je podle dostupných informací zodpovědná za 88 % mortality mladé srnčí zvěře (Jarnemo, Liberg 2005), tyto údaje však pocházejí z doby s nižší rychlostí pojezdu žacích strojů a nižším záběrem žacích lišt.

V našem případě nebylo cílem stanovit mortalitu srnčat v delším časovém horizontu. Pravděpodobně proto jsme prokazatelnou mortalitu mladé srnčí zvěře způsobenou liškou obecnou nezaznamenali.

Závěrem je tedy možné konstatovat, že opatrný kontakt člověka se srnčetem pomocí rukavic a trsu travin není důvodem k opuštění srnčete matkou, stejně jako dočasné zadržení v přepravce. Přerušení mateřského pouta nebrání ani přesun srnčete do „bezpečné“ lokality, ve které srna své potomky dokáže bezpečně vyhledat.

 

Výsledek vznikl v rámci projektu Senoseč Online (senosec.czu.cz) a zároveň v rámci podpory Ministerstva zemědělství, institucionální podpora MZE-RO0118.

Seznam citovaných zdrojů je k dispozici u autorů příspěvku.

 

Jan CUKOR,

Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i.;

Fakulta lesnická a dřevařská

České zemědělské univerzity v Praze

Jan BARTOŠKA,

Provozně ekonomická fakulta

České zemědělské univerzity v Praze

František HAVRÁNEK,

Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, v.v.i.

 

image001.jpg
Nalezený radiotelemetrický vysílač, který se po 11 dnech sledování uvolnil z krku sledovaného srnčete. Vysílač může být opakovaně použit pro další sledování.

 

image002.jpg
Srnče označené radiotelemetrickou vysílačkou před přenesením do „bezpečné“ lokality.

 

image003.jpg
Telemetricky označené srnče (na snímku vlevo), které bylo vyneseno do lesního porostu, tedy do „bezpečné“ lokality. V následujících dnech bylo do stejného místa srnou odvedeno také druhé, neoznačené srnče (na snímku vpravo).

 


vychází v 7:48 a zapadá v 16:35 vychází v 4:50 a zapadá v 13:26 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...