Časopis Myslivost

Duben / 2019

Hrdlička divoká – pták roku 2019

Myslivost 4/2019, str. 44  Karel Zvářal
Tohoto poměrně málo známého plachého ptáka z čeledi holubovitých vyhlásila Česká společnost ornitologická (ČSO) ptákem roku 2019. A to proto, že také ona trpí devastací životního prostředí a její stavy viditelně poklesly, podobně jako u jiných druhů ptáků zemědělské krajiny. Ale například v porovnání se sýčkem či koroptví je na tom hrdlička divoká stále ještě relativně dobře. Současný odhadovaný stav je mezi čtyřiceti až osmdesáti tisíci párů, což je méně než polovina stavů z roku 1980. To u zmíněných dvou druhů se jedná o nejnižší jednotky procent dřívějších stavů – tak moc je postihla radikální změna v systému zemědělského podnikání a změna v koncepci ochrany druhů.
Scelené obří hony bez mezí a keřů, prakticky celoplošná opakovaná aplikace pesticidů, nekontrolovaný nárůst stavů některých predátorů – to vše se podepisuje i na snižování početnosti hrdličky divoké. A také lov na zimovištích v subsaharské Africe a státech u Středozemního moře. Podle oficiálních statistik se tam ročně uloví 1,5 až 2,2 miliony těchto malých a milých holubů. U nás je hrdlička divoká celoročně hájená.
 
Už samotný latinský název hrdličky divoké (Streptopelia turtur) napovídá, podle čeho ji v přírodě poznáme. Vyjdete-li si někdy v létě na procházku mezi sady a vinicemi, nebo i do světlého či smíšeného lesa se světlinami a hustníky, upoutá vaši pozornost monotónně opakované volání turr-turr, které mi vzdáleně připomíná konejšivou ukolébavku. A tento hlas se ozývá i v čase, kdy si pěvci dopřávají polední siestu, nebo snad právě proto.
Vrkání hrdličky divoké je možno slyšet ještě i v průběhu července a srpna, kdy drtivá většina pěvců už nezpívá – pelichají a připravují se na cestu k jihu. Spolu s hlasem holuba hřivnáče a doupňáka, kteří v létě odchovávají druhé i třetí hnízdění, je volání hrdličky divoké lyrickou kulisou pozdního letního odpoledne. Čehož si povšiml i náš básník Karel Hynek Mácha a spojil hlas této hrdličky s májovým lásky časem.
 
Hlas u nás mnohem známější a hojnější hrdličky zahradní nemohl básník Mácha v tu dobu znát, ta se k nám rozšířila z Asie přes Balkán až v průběhu dvacátého století. Její naléhavé volání znějící jako Jo-zí-fku! nepůsobí možná až tak eroticky, zato svou produkcí zásobuje městské a vesnické obyvatelstvo přímo pod okny, protože hrdlička zahradní je téměř výlučně synantropní, na rozdíl od hrdličky divoké, která i zřejmě díky své plachosti cestu k lidským sídlům zatím nenašla.
Je tak naším nejméně známým zástupcem holubovitých a zároveň i nejmenším – váží asi jen 160 gramů, ani ne polovinu toho, co všeobecně známý holub domácí. Největší náš zástupce holubovitých, holub hřivnáč, vytváří místy v parcích početné semikolonie, kde je více než řádově větší hustota párů než v lesním prostředí. Tento trend je pozorován až v posledních desetiletích a jeho příčinou je pravděpodobně nižší riziko predace v lidských sídlech. A to jak hnízd, tak i dospělých ptáků. Podobně i holub doupňák začíná tu a tam nenápadně osidlovat městské prostředí.
 
Prohlídnout si hrdličku divokou zblízka ve volné přírodě lze považovat za ohromné štěstí, protože její úniková vzdálenost patří k nejdelším. Na přítomnost člověka reaguje rychlým, doslova divokým odletem, který zaměnit si s jiným druhem je takřka nemožné. Mává křídly tak prudce, že při startu jimi zatleská, a i při normálním průletu poznáte podle rychlých rázů křídel, o jaký druh se jedná. K dalším specifikům patří natáčení těla do stran a let v relativně malé výšce.
 
Zbarvení hrdličky divoké je ze spodní strany těla šedé s růžovým nádechem. Horní strana křídel je zbarvena rezavohnědě s šedými konci letek. Po stranách krku má jakýsi oválný „límec“, tj. ozdobu s řadami černých a bílých pírek, která jí dodává šviháckého až exotického vzhledu. Při letu je patrný bílý pruh na konci rýdováku.
 
Hrdlička divoká se vrací z jihu v průběhu dubna až května, tedy nejpozději ze všech našich tažných ptáků čeledi holubovitých. Například první hřivnáči a doupňáci se objevují už v únoru, zbytek populace doletuje v průběhu března. Zjistilo se, že tah hrdliček probíhá převážně v noci a na jeden zátah přeletí 500 až 700 kilometrů, tedy evidentně s cílem vyhnout se lovcům se zbraní, ale i opeřeným predátorům. Zpět na zimoviště odlétá hrdlička divoká poměrně časně, tj. v průběhu srpna až září, zatímco zmíněné dva druhy holubů o měsíc později.
 
Hnízdění
 
Odborná literatura uvádí u hrdličky divoké pouze jedno hnízdění v roce, jen za příznivých podmínek dvě. Ale přihlédneme-li ke krátké době inkubace a odchovu mláďat, což činí v součtu asi jeden měsíc, je pravděpodobnost druhého hnízdění vcelku vysoká. Například v Anglii jsou dvoje hnízdění pravidlem.
Hnízdo si staví hrdlička divoká nevysoko nad zemí, uvádí se mezi jedním až čtyřmi metry. Nazvat tu chatrnou podložku z několika větviček hnízdem lze ale jen s velkou nadsázkou, leč jak se ukazuje, minimalismus má v přírodě dávné průkopníky.
Vždy také beru s rezervou výsledky vědeckých výzkumů, mezi jinými například o tom, zda ptáci umějí či neumějí počítat. Nejen hrdlička divoká, ale všichni holubovití, snášejí po dvou vejcích. Větší snůšku by patrně stavba ze země sotva viditelného hnízda ani neudržela, nehledě k nápadnosti bílých holubích vajec, a tudíž riziku predace všetečnou strakou či sojkou.
 
Mláďata hrdličky divoké, podobně jako mláďata dalších holubovitých, patří mezi nejméně fotogenická v ptačí říši. Na první pohled připomínají spíše mladé ježky či travní drn, ale to je dáno asi tím, že moudrá příroda takto umně zamaskovala tato bezbranná stvoření do podoby nevzhledné šedé hroudy. Maskovací mimikry jsou dobře známy například u kuřat kurovitých nebo mláďat bahňáků, kdy při objevení se dravce na obloze samička vydá varovný hlas a mládě přikrčené k zemi je prakticky neviditelné.
V případě holubů sází jejich rozmnožovací strategie na nenápadné hnízdo, nízký počet vajec, resp. nehybných a nehlučných mláďat, aby při časté predaci mohli rychle vysedět a vyvést náhradní snůšku.
 
Provozní slepota, nebo programové bagatelizování vlivu predace?
 
Ztráty na vejcích a mláďatech u hrdličky divoké činí 56 %, a to jsou prosím literární údaje z dob (Hudec a kol. 1983), kdy sojka nebyla chráněná. Také strak, vran či kání nebylo zdaleka tolik co dnes! A že údaje o predaci hnízd tradičně v materiálech ČSO chybí, je už jakousi tradicí, protože podle jejich zaměstnanců za úbytek ptáků v krajině může jedině člověk svým nevhodným hospodařením, resp. lovem.
Podle mého názoru může člověk za úbytek také nevhodným hospodařením s problematickými druhy, a to tím, že z chráněných hojných až přemnožených predátorů udělal „posvátné krávy“, na které není radno úkosem pohlédnout, natož uměřeně je regulovat. Jak už dnes víme, zvýšená míra predace s nejvyšší pravděpodobností sehrává významný vliv v úbytku nejen hrdličky divoké, ale také koroptve, kavky, sýčka, racka, čejky a mnoha dalších.
Nejen tedy ztráta vhodného prostředí v podobě pestré krajiny a intenzivního lovu v jižněji položených zemích, ale také predační tlak až na úroveň vyhubení u ještě nedávno hojných, dnes přísně chráněných ptáků, jejich početnými, protože neregulovanými, přirozenými predátory. Tak jak to známe z nedávné historie u vymizelých endemitů, kdy člověk dovezl na divoké ostrovy potkany, kočky či prasata. Tato zvířata doprovázející lidstvo od dávnověku dokážou napáchat takové škody, které napravit je již nemožné. Tak jako u člověkem vyhubeného holuba stěhovavého, jehož nekonečná táhnoucí hejna zakrývala oblohu a zdála se být nezničitelná...
Pro ilustraci si uveďme příklad z Anglie, kde pokles stavů hrdličky divoké je ještě markantnější: oproti roku 1970 ubylo neuvěřitelných 93 %! A to tamní fragmentovaná krajina je plná živých plotů, větrolamů a pastvin! Navíc tam často prší, takže množství kaluží umožňuje napájet se ptákům v okolí hnízda (viz. níže).
Pro zjištění příčin mortality na tahových cestách byly hrdličky divoké vybaveny satelitním vysílačem. Nyní citace (zdroj bigfiles.birdlife.cz): „V roce 2016 bylo ve východní Anglii za velkého zájmu veřejnosti satelity vybaveno 10 dalších hrdliček. Polovina z nich uhynula ještě v Anglii – příčinou byla zřejmě predace...“ Přičteme-li k vysokým ztrátám na hnízdě způsobené zejména strakou a sojkou také úlovky sokolů, krahujců či jestřábů, představuje predace stejně závažný, neřku-li ještě větší problém, než právem kritizovaný lov na tahových cestách a na zimovištích!
 
Potrava hrdličky
 
Literatura uvádí, že potravu hrdličky zahradní tvoří z velké části semena kulturních rostlin a plevelů. Tyto údaje pocházejí pravděpodobně z pitvaných ptáků v době lovu, tj. z pozdního léta, kdy je semen již dostatek. Na jaře a v čase letního hnízdění to jsou, tak jako u ostatních holubů, také zelené části trav a plevelů, např. ptačince a pampelišky. V žaludcích bylo nalezeno i 29 druhů měkkýšů, u nichž se usuzuje, že byli přijímáni jako zdroj vápníku z ulit (Hudec a kol. 1983).
Podle mých zkušeností a poznatků se konzumace živočišné složky u semenožravých (resp. býložravých) druhů poněkud podhodnocuje, podobně jako rostlinná potrava u masožravých druhů. Obsah ulity zpracuje žaludek holubů stejně dobře jako semena, přičemž vápník je mimochodem hojně obsažený zejména v listech.
Jelikož je hrdlička divoká velmi dobrý letec, je schopna při cestách za potravou i vodou snadno překonávat vzdálenosti v řádech kilometrů. Proto se jí tak dalece netýkají drastické změny v krajině tak, jako koroptve, chřástala či sýčka. Tyto druhy jsou vázány na svůj nevelký domovský okrsek a pokud v nejbližším okolí nenacházejí dostatek zdrojů, uhynou, nebo se odstěhují jinam.
Na příhodných místech je hrdlička divoká přitom schopna vytvářet rozvolněné kolonie. Vzhledem k malým hnízdním nárokům jí stačí několika keři zarostlá stráň či mez a za potravou zaletuje na místa s řídkou či nízkou vegetací, většinou s plevely. Rozsáhlé lány s řepkou, kukuřicí a obilovinami jsou tudíž pro ni naprosto nevhodné. Až po žních a při podmítkách nacházejí hrdličky na polích výdrol a snad i nějaká ta semena či lístky plevelů.
 
Na příkladu hrdličky divoké můžeme pozorovat, jak kdysi hojný a na potravní zdroje nenáročný druh dokáže během pár desetiletí se stát vzácným až ohroženým. Važme si proto toho, že v našich krajích je ještě relativně početná a dělejme všechno pro to, abychom nemuseli za pár desetiletí konstatovat to, co v některých oblastech britských ostrovů či ve Skandinávii – tedy její úplné vymizení. U spousty druhů se nám to již, bohužel, „podařilo“.
Dnešní zemědělská krajina – to není jen továrna na produkci dobře placených komodit. Je také vizitkou národa, který v ní hospodaří, potažmo jeho kořistnického vztahu k přírodě, a kde je tudíž hodně věcí k nápravě. Minimálně z úcty k odkazu předků i našemu velkému básníkovi bychom si to měli připomínat každý den.
Karel ZVÁŘAL

vychází v 7:14 a zapadá v 16:15 vychází v 19:19 a zapadá v 11:04 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...