Časopis Myslivost

Duben / 2019

ÚPRAVA LOVECKÝCH TROFEJÍ

Myslivost 4/2019, str. 91  Vojtěch Peterka
Trofej srnčí zvěře v lýčí Jako mladý myslivec mám rád, když si mohu na zeď pověsit takové trofeje, které v sobě mají ukrytou vzpomínku na krásné chvíle nejen mých prvních lovů. Každá trofej by měla mít pro lovce nevyčíslitelnou citovou hodnotu, jelikož je to mnohdy jediná hmatatelná vzpomínka na daný lov. Ovšem co naši blízcí, kteří mají trofeje často na očích každý den? Vnímají je podobně jako my, myslivci, nebo je to pro ně jen kus kosti? Ať tak či tak, zastávám myšlenku, že by měla být trofej v každém případě zpracována co nejlépe, aby z ní měl i člověk myslivostí nepolíbený alespoň přírodovědný zážitek, nehledě na to, že zpracování trofeje a vkusnost je vizitkou každého myslivce.

Snažím se proto mít trofeje takové, abych se za ně nemusel stydět. Čtenářům Myslivosti bych proto rád poskytnul jeden můj návod (v dnešní době jeden z mnoha různých), který jsem si postupně vyladil ke své dokonalosti. I když jsem si vědom, že to, co je dokonalé pro mě, nemusí být dokonalé pro jiné, tak pokud pomohu alespoň jednomu myslivci k dokonale zpracované trofeji, pak měl můj článek smysl.

V tomto článku bych rád popsal mé zkušenosti z toho, jak v domácích podmínkách postupovat při úpravě srnčí trofeje v lýčí s tím, že bude na hotové trofeji lýčí zachováno tak, jak bylo na žijícím kusu. Trofej srnce v lýčí nejčastěji získají myslivci z úhynů na silnicích, při sanitárních odstřelech či při jiných mimořádných událostech v honitbě, protože při běžném lovu v zákonem stanovené době se logicky lovec s parožím v lýčí nesetká. Mnoho myslivců možná z neznalosti, nebo z jednoduchosti, lýčí odstraní a pod ním takřka bílé paroží uměle dobarvuje. Ano, varianta to je, ale pro mě nepřirozená. Podle mého názoru a mého přesvědčení by měla trofej být zachována tak, jak u živého kusu přirozeně byla, a o tom je tento článek – o zachování lýčí na hotové trofeji. Mít na zdi trofej paroží v lýčí může být velmi zajímavým zpestřením i ve větší sbírce trofejí.

Nejvíce zkušeností jsem získal při zpracování srnčích trofejí ze střetů s vozidly na silnici. Dalším případem je lov mladých srnců, ročků, tzv. knoflíků, kteří mají mnohdy v době prvních lovů od půli května ještě lýčí na trofeji. Ani mě netěšilo zpracovávat uhynulé kusy, zálibu v zapáchající zvěřině padlého kusu jsem nikdy nenašel, ale při troše sebezapření je základ úspěchu zaručen.

Není žádný problém uložit trofej srnčí zvěře v mrazicím boxu až do doby, kdy se nám bude samotné zpracování trofeje více hodit. Osobně jsem se pouštěl do úpravy v momentě, kdy jsem měl k dispozici alespoň tři srnčí hlavy. Na úvod mi, prosím, odpusťte, že popisování jednotlivých úkonů nebude vždy řečeno v mluvě myslivecké, ale pro lepší pochopení širší veřejnosti, budu občas používat výrazy obecné.

P1040810.JPG

 

Prvním krokem je v každém případě stažení hlavy z kůže, to je nekompromisní. Pokud byla hlava uložena v mrazáku, vložíme ji do suchého kbelíku a necháme hlavu bez jakýchkoliv urychlovacích zlepšováků přirozeně rozmrznout v teplé místnosti, nebo na slunci.

Po rozmrznutí postupujeme tak, jako bychom zpracovávali trofej z aktuálně uloveného kusu. Vše dělám v rámci svých možností venku v zahradě na trávníku. Používám stolovou desku ze silného plastu, do které jsem navrtal otvory „v mřížce“ vzdálené od sebe zhruba 15x15 cm, abych mohl vše dobře oplachovat a voda mi otvory pohodlně odtékala pryč ze stolu bez nutnosti neustálého utírání desky.

Ke stahování kůže z hlavy používám ostrý nůž s oblou špičkou, abych do kosti během práce neudělal nabroušenou špičkou čepele rýhy. Postupuji od krku směrem k nosu – větrníku. Hlavu jsme od krku stejně museli řezem oddělit od těla, takže je v tomto místě snadnější začít první řez.

Řez vedu vždy těsně pod srstí a nechávám většinu zvěřiny na lebce. Pozor na místa, kde se lýčí potkává se srstí – tedy u růží. Tam je třeba dobře pochopit, kde končí srst a začíná lýčí.

Těsně pod růžemi srst dobře obkroužíme řezem podél pučnic a dbáme na to, aby se čepel našeho nože nepotkala s lýčím, které chceme zachovat na paroží.

V momentě, kdy stáhnu lebku z kůže, vezmu strečovou nebo potravinářskou fólii a paroží v lýčí precizně omotám, aby se na něj nedostala barva, špinavá voda nebo jiné nečistoty.

Po dokonalém stažení kůže provedu nepříliš hezký úkon – vyjmutí světel z očních otvorů. Provádím to uzoučkým dlouhým nožem vybroušeným do dokonalé tenké špičky. Tímto nožem obkroužím několikrát světla kolem dokola a přitom tlačím špičku nože uvnitř očních oblouků co nejblíže k očnímu nervu. Po chvíli trpělivosti se mi povede světlo téměř neporušené bez větší námahy vyjmout.

Potom otočím lebku spodní čelistí vzhůru a zaměřím se na oddělení lízáku. Řez vedu podél kosti uvnitř spodní čelisti z obou stran lízáku. Bez velké námahy se to povede i začínajícím kolegům.

V dalším úkonu odděluji spodní čelist od lebky. To provádím stejným tenkým vybroušeným nožem, jako jsem použil na vyjmutí světel. Zde je třeba trochu praktických zkušeností a člověk musí časem zjistit, kde je třeba řezem uvolnit šlachy a vazy, které drží čelist v zámku, ale přijdete na to velice rychle. Doporučuji ustoupit hrubé síle a nesnažit se spodní čelist oddělit násilím. Pamatujte, že vždy stačí několik dobrých řezů a síly není třeba. Pokud dojde na násilí, může povolit srůst spodní čelisti, může to odnést chrup, může vždy něco nepříjemně prasknout. Dávám zde přednost chirurgickým řezům.

V momentu, kdy dolní čelist oddělíme, máme poslední nepříjemný úkol – dostat mozek z mozkovny. Při následném vaření by mozek zvětšil objem a nebylo by jej možné snadno z lebky vyjmout. Je tedy nutné mozek vyjmout z lebky „za studena“. Kudy jinudy, než zadním otvorem v lebce, kde je k lebce připojen první obratel a kudy do mozkovny vchází mícha.

Do tohoto místa vložím opět tenký vybroušený nůž a krouživým pohybem musím porušit mozkovou blánu a mozek samotný doslova rozmíchat na tekoucí kaši. Vždy chvíli točím čepelí v mozkovně a po chvíli švihem ruky nechám kousky mozku odstředivou silou vycestovat ven z mozkovny. Dobrý je také proud tekoucí vody pro vyplavení částí mozku z útrob mozkovny a tento postup je třeba několikrát opakovat. Kombinuji oba dva způsoby.

Po nepříjemné chvíli je vše hotové a nic horšího nás už čekat nebude. Nakonec, než začneme vařit lebku, můžeme opatrně okrájet větší kusy zvěřiny z lebky, aby bylo vaření rychlejší. Neustále dbáme na to, abychom zbytečně neřezali po kosti a zbytečně „nerýhovali“ lebku drážkami od nože. Raději doporučuji nechat větší množství zvěřiny na lebce, než ji poničit řezáním.

Před samotným vařením lebky je třeba pochopit, čeho chceme procesem vaření dosáhnout a čeho ne. Chceme, aby nám změkla všechna zvěřina natolik, abychom ji pohodlně dostali od kosti, ale zároveň tento proces nesmíme dopustit u lýčí, aby nám neodpadlo z paroží.

V tento moment odmotám fólii, kterou jsem měl na paroží, vložím hlavu i s dolní čelistí do kbelíku a přilévám do něj vodu tak, abych měl lebku zatopenou těsně pod růže a aby lýčí netáhlo vodu a vlhkost. Odmotali jsme fólii z lýčí proto, aby nám krásně vyschlo, protože kdyby bylo vlhké, táhlo by nám teplo a další vlhkost během vaření pod fólii, což nechceme.

Máme tedy lebku namočenou v kbelíku s vodou a paroží s lýčím je nad hladinou. Osobně mám kus staré záclony, který přehodím přes vrch kbelíku a stáhnu automobilovým gumovým popruhem, tzv. „pavoukem“, kolem hrdla kbelíku, aby se nám na lýčí nedostaly v teplých dnech mouchy a jiní nežádoucí parazité. Takto připravenou lebku nechám v chladném sklepě ideálně dva dny, ale stačí i doba poloviční, pokud nám to déle možnosti neumožňují.

A proč necháváme hlavu a čelist pod vodou? Především proto, abychom zbytky zvěřiny a tkání zbavili barvy. Po dvou dnech bude také barva vody jasně červená a zvěřina naopak bledá. Díky tomu bude lebka na konci procesu vaření o dost čistší, než by tomu bylo bez procesu dvoudenního namáčení ve vodě.

Dejme pozor na to, aby byla hlava dva dny uložena v chladu, jelikož pod lýčím se nachází cévní řečiště a mnoho tkání a barvy, je tudíž nežádoucí, aby tyto části podlehly zkáze někde v teple.

Pokud máme hlavu takto připravenou a za dva dny krásně odbarvenou, můžeme začít připravovat teplou lázeň. Důležité je, abychom vyschlé lýčí dobře ochránili před vlhkostí a párou, které vznikají při vaření v teplé lázni. Paroží tedy opět precizně omotáme potravinářskou, nebo průmyslovou strečovou fólií, a to tak dokonale, abychom zaručili, že se dovnitř nedostane téměř žádná vlhkost. Fólii pevně utahuji a motám vždy každý paroh zvlášť, abych dosáhl toho, že každou růži dole precizně omotám.

Až budeme mít oba parůžky precizně omotané fólií proti vlhkosti, je třeba ještě fólii odizolovat od horké páry. To provádím úplně jednoduše omotáním paroží silnou vrstvou textilie – jakoukoliv čistou tkaninou. A platí zde čím více, tím lépe! Omotání nepodceňujme, hadry kolem paroží dobře natahujeme a dbáme na to, aby byly zcela suché, mokrá tkanina vede teplo i další vlhkost.

Až paroží omotáme textiliemi, je nutno poslední vrstvu textilií opět pořádně omotat fólií, aby ani hadry nenatáhly vlhkost a páru a během vaření dobře izolovaly lýčí.

Pokud tedy máme takto připravenou hlavu s omotaným parožím nejprve fólií, pak textiliemi a pak zase fólií, můžeme připravit vaření.

K vaření používám buď elektrický, nebo plynový klasický vařič. Vařím venku, na čerstvém vzduchu a během vaření jsem stále přítomen celému procesu, nikam neodcházím a stále kontroluji, co se bude v nádobě dít. Používám dostatečně velký starý hrnec.

Někdo používá při vaření různé příměsi – například do vody někdo přidává trochu peroxidu, někdo prací prášek, Savo a jiné chemické látky. Já jsem naopak naprosto spokojený s čistou vodou a mohu to každému doporučit.

Hladinu vody v hrnci volíme vždy jen tak vysokou, aby nebyly potopeny žádné části paroží – pozor na to, aby růže zůstaly opravdu v suchu. Stejně tak je nežádoucí, aby se hladiny dotýkaly hadry, kterými jsou parůžky omotány. Proto dbáme při omotávání na to, abychom omotali jen nezbytně nutnou část paroží v oblasti růží a abychom neměli omotané hadry příliš nízko a nedotýkaly se hladiny. Sucho je to, co pro lýčí potřebujeme. Berme také v úvahu to, že voda při vaření „bublá a prská“ a není dobré hladinu držet bezprostředně pod omotávkou. Rezerva je zde opravdu na místě.

Vaření nezačínáme nikdy s teplou vodou, ale k varu přivádíme vodu studenou. Lebku máme ve vodě ponořenou již od začátku procesu vaření. Pokud bychom lebku ponořili do vřelé vody, zvěřina se nám „zatáhne“ a vaření bude delší a náročnější. Dlouhé vaření je to, co nepotřebujeme, neboť při něm dochází k vypadávání chrupu. I když nějaký zoubek nám při vaření vypadnout může – o fixaci vypadaného chrupu se zmíním ke konci článku.

Vodu držíme stále na bodu varu v rozumné míře. Stačí, aby byl var kontrolovatelný a hrnec nepřetékal vlivem vaření. Během vaření lebku občas různě otočím.

Vaření trvá vždy tak dlouho, jak je daný kus starý – stejně tak, jako to platí i v kuchyni. O délce vaření lze říci to, že lebka je již dobře uvařená v momentě, kdy na čelní kosti viditelně praskne čelní blána. Pak je čas vařič vypnout a pokračovat v dalším postupu.

Takto uvařenou lebku můžeme donekonečna obírat nožem, nebo dřeveným klínkem. Já si práci usnadňuji otryskáním uvařené zvěřiny tlakovou myčkou (wapkou). Lebku si zaklíním pod nějaký kámen, nebo kus betonu tak, abych nepoškodil paroží a lýčí, které mám stále pod omotávkou. Udělal jsem si jednoduchý dřevěný rošt, který položím na betonový podklad a pomocí stahovacích plastových pásek přivážu lebku za parůžky k roštu, ten si pak při práci přišlápnu, aby mi neujížděl vlivem tlakové vody, a lebku opatrně otryskám. Pozor ale na dutiny, chrup, měkčí nebo tenčí části. Tlaková voda je silná, do tenké kosti udělá snadno díru, kusy chrupavek rozdrtí a chrup vyláme a snadno odfoukne někam hodně daleko. Doporučuji tryskat raději z dostatečné vzdálenosti, ne moc dlouho a ne moc intenzivně. Stačí opravdu krátkodobý oplach.

Všechny uvařené tkáně se nám tlakovou vodou od lebky oddělí a zůstane nám čistá, ale tmavá lebka, kterou je nutno vybělit. Přichází také čas na odstranění omotávky. Lýčí pod omotávkou musí být neuvařené a neporušené. Pokud máme odmotáno, necháme nějaký čas lebku i lýčí oschnout a pokračujeme dalším krokem.

Bělení je snadné. Pokud budeme opatrní a použijeme ochranu očí a kůže, bude vše probíhat hladce. Na bělení používáme 30% peroxid vodíku, který lze zakoupit na občanský průkaz v každé tradiční technické drogerii. Peroxid vodíku o takové koncentraci velmi snadno a rychle leptá kůži. Proto zdůrazňuji – nepodceňujte ochranné prostředky ve fázi bělení lebky.

Lebku si dám do prostorné misky a dutiny lebky (mozkovnu, nosní dutiny, záhyby v čelisti a další zákoutí) vyplním obyčejnou vatou. Docela účinné je dát vatu i na celý povrch lebky a omotat ji klasickým obvazem. Já ovšem vatou vyplním jen dutiny a zbytek budu potírat štětcem.

Když mám dutiny vyplněné, naliju do misky peroxid. Vezmu široký malířský štětec a pomalu a pečlivě všechna místa potírám. Ideálně toto celé vždy provádím na sluníčku. Samotné slunce má na bělení za pomoci peroxidu velmi vysoký vliv. Bělení na slunci je mnohem rychlejší, snadnější a preciznější. Lebku bělím zhruba jeden den, nechám ji na slunci a když jdu kolem, vezmu štětec a lebku potřu peroxidem z misky, ve které lebka leží. Pozor, peroxid se nikdy nesmí dostat na lýčí! Nevratně by lýčí vybělil, stačí malá kapka a na lýčí zůstane bílý flek.

Pokud máme vyběleno, po jednom dni vytáhneme pinzetou všechnu vatu ze záhybů a čistou lebku dáme uschnout na sluníčko od zbytků peroxidu.

Pokud máme lebku takto krásně vybělenou, je nutno přejít k samotnému lýčí. Lýčí podléhá poměrně rychle zkáze. Na slunci začne zapáchat, kazit se, je lákadlem pro hmyz a podobné parazity, kteří do skulinek kladou vajíčka, což nesmíme dopustit. Lýčí je nutno „nakonzervovat“ a zafixovat jeho vzhled bez toho, aniž by se kazilo, zapáchalo, nebo se loupalo.

Takovou konzervaci lze provést roztokem formaldehydu. Já jsem v tradiční technické drogerii sehnal formaldehyd, jehož uvedená koncentrace na obalu byla 36–38 %. Byl jsem rád, že jsem sehnal alespoň tuto koncentraci. Díky mé kamarádce jsem získal informaci z jejích praktických zkušeností, že ideální koncentrace formaldehydu pro tuto činnost je +/- 10 %.

Lze jednoduše říct, že pokud do formaldehydu o koncentraci 36–38 % a objemu 1 litr přilijeme necelé tři litry destilované vody (2,8 litru), dostaneme téměř přesnou koncentraci, kterou potřebujeme. Já jsem při ředění použil přesně tři litry destilované vody.

Ředění je jednoduché. Do skleněné nádoby (použil jsem tvrzený skleněný obal starého průmyslového světla z výrobní haly, které mělo tvar obráceného komolého kuželu) o objemu pěti litrů jsem nalil formaldehyd a poté jsem opatrně přilil tři litry destilované vody. Upozorňuji, že se jedná o nebezpečnou látku! Látka může způsobit různá zdravotní rizika, proto doporučuji provádět práci s formaldehydem ve venkovních prostorách a nakládat s látkou podle bezpečnostního listu látky dohledatelného na internetu. Rukavice, respirátor a brýle jsou zde na místě. Formaldehyd je nebezpečný také při vdechnutí. Jedná se o karcinogen a je potřeba zacházet s ním opravdu opatrně.

Do pětilitrové nádoby jsme si připravili roztok 10% formaldehydu a nyní je nutné do tohoto roztoku paroží v lýčí ponořit. Lebku jsem zavěsil na provázek a namočil do formaldehydu paroží tak, aby bylo ponořeno jen kompletní paroží v lýčí a ne čistá vybělená lebka. Takto ponořenou trofej jsem v roztoku formaldehydu ponechal 48 hodin a celou nádobu jsem překryl potravinářskou fólií.

Po 48 hodinách jsem trofej z roztoku vyjmul, nechal odkapat nad nádobou a poté nechal přirozeně na čerstvém vzduchu vysušit. Celou takto upravenou trofej jsem ponechal na vzduchu zhruba jeden měsíc, abych měl jistotu, že se co největší množství formaldehydu odpařilo. Není vhodné si trofej hned po usušení zavěsit na stěnu do bytu. Formaldehyd se z trofeje ještě nějakou dobu odpařuje a je dobré ponechat trofej opravdu zhruba měsíc na čerstvém vzduchu.

Já byl v celém procesu v případě zobrazené trofeje na snímcích ještě trochu znevýhodněn tím, že se jednalo o kus sražený autem, celá lebka byla rozlomena na dva kusy přímo na viditelném místě – na čelní kosti. Po vybělení trofeje, její konzervaci ve formaldehydu a odvětrání jsem byl tedy nucen lebku slepit.

Základní fixaci jsem provedl pomocí lepidla LOCTITE SuperAttak, které perfektně fixuje kost, nemění barvu, je transparentní, perfektně schne a úžasně drží. Má bezvadný aplikátor a práce s ním je hračka. Kost jsem v ulomeném místě potřel lepidlem, přiložil na sebe a držel asi jednu minutu, bylo hotovo. Tímto lepidlem jdou skvěle lepit i vypadané zuby z trofejí. Stačí zub buď lepidlem podlepit, nebo jen po obvodu zakápnout.

Aby ale časem nedošlo znovu k prasknutí lebky v lomu, vlepil jsem za pomoci epoxidového lepidla UHU Endfest 300 do horní čelisti dvě měděné vzpěry z elektrikářského drátu (měď nerezaví a zůstane stále vzhledná, navíc se její barva snadno ztratí na dřevené podložce) a tyto vzpěry jsem doslova zaháknul na druhém konci lebky. Mám tak jistotu, že trofej bude dobře držet, slušně vypadat a udělal jsem pro její vzhled maximum.

Věřím, že můj návod pomůže začínajícím myslivcům při úpravě trofejí, na kterou si ne každý troufne. V podstatě uvedený postup preparace lebky může použít i ten, kdo preparuje tradiční srnčí trofej bez lýčí.

Vojtěch PETERKA, MS Ptení

 


vychází v 7:09 a zapadá v 16:19 vychází v 17:10 a zapadá v 7:44 Nákupní košík 0
Zpracování dat...