Časopis Myslivost

Květen / 2019

Komu patří poražený vlk, vydra nebo bobr?

Myslivost 5/2019, str. 88  Jiří Šír
A za jakých podmínek? Na tuto otázku mne přivedl přítel Ing. Miloš Fischer, když jsme v rozhovoru narazili na autem stále častěji poražené vlky, vydry a bobry. Mohlo by se na první pohled zdát, že odpověď bude velice jednoduchá a jednoznačná. Bohužel při bližším pohledu je to přesně naopak. Osobně nejsem právník a názor nějakého erudovaného právníka by mne opravdu zajímal.
Obecně se v České republice uplatňuje skutečnost, že speciální právní úprava má přednost před obecnou. Například podle Občanského zákoníku můžete nabývat věci do vlastnictví, ale zákon o zbraních a střelivu přesně definuje to, kdy a za jakých podmínek můžete nabývat do vlastnictví střelnou zbraň. Zákon o zbraních a střelivu má přednost jako speciální právní úprava před obecnou, tedy před občanským zákoníkem.
 
Jak je to ale s živočichy jako je vlk, vydra a bobr?
 
Na tyto živočichy lze pohlížet jako na věc ničí, pohybují-li se volně po krajině. Nicméně v případě jejich sražení motorovým vozidlem na komunikaci nastává zásadní problém. Totiž podle ustanovení § 2 zákona číslo 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen zákon o myslivosti) jsou tito živočichové (i s dalšími, jako je jestřáb atd.), uvedeni jako zvěř, kterou nelze obhospodařovat lovem. Což zcela logicky odpovídá i dalším právním normám, jako je zákon číslo 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen zákon o ochraně přírody), včetně jeho prováděcích předpisů. Především se jedná o vyhlášku číslo 395/1992 Sb., ministerstva životního prostředí České republiky, kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Tato vyhláška definuje zvláště chráněné rostliny a živočichy, kde vydra a bobr patří mezi druhy silně ohrožené a vlk či krahujec dokonce mezi kriticky ohrožené.
Podle ustanovení § 50 zákona o ochraně přírody jsou zvláště chránění živočichové, chráněni ve všech svých vývojových stádiích.
Aby toho nebylo málo, tak v § 48 odst. 4 zákona o ochraně přírody je uvedeno, že stejně jako zvláště chráněný živočich nebo zvláště chráněná rostlina je chráněn i mrtvý jedinec tohoto druhu, jeho část nebo výrobek z něho, u něhož je patrné z průvodního dokumentu, obalu, značky, etikety nebo z jiných okolností, že je vyroben z částí takového živočicha nebo rostliny.
Ustanovení § 54 odst. 1 zákona o ochraně přírody uvádí, že kdo drží, chová atd., zvláště chráněného živočicha, je povinen na výzvu orgánu ochrany přírody prokázat jejich zákonný původ (povoleným dovozem, povoleným odebráním z přírody nebo povoleným odchovem z jedinců s původem prokázaným podle tohoto ustanovení a podobně). Bez tohoto prokázání původu je zakázáno zvláště chráněného živočicha držet, chovat, dopravovat, prodávat, vyměňovat a nabízet za účelem prodeje nebo výměny.
V tomto zákoně ale není specifikováno nic o uhynulém jedinci chráněného živočicha. A už vůbec není definováno to, kdo si jej může přivlastnit.
Pouze ustanovení § 89 zákona o ochraně přírody uvádí, že orgán ochrany přírody může nedovoleně držené jedince zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů a ptáků odebrat a že vlastníkem odebrané věci se stává stát. Jedná se tak o nedovolené držení, a nikoliv případ přivlastnění při úhynu takového živočicha.
V případě vlka, jestřába, vydry a bobra se vraťme opět k zákonu o myslivosti, kde je v § 2 písm. h) uvedeno, že se rozumí právem myslivosti souhrn práv a povinností zvěř chránit, cílevědomě chovat, lovit, přivlastňovat si ulovenou nebo nalezenou uhynulou zvěř, její vývojová stadia a shozy paroží, jakož i užívat k tomu v nezbytné míře honebních pozemků.
 
Máme tedy dvě speciální právní úpravy a je otázkou, která má přednost. Můj subjektivní názor je ten, že vzhledem ke skutečnosti, že zákon o ochraně přírody neřeší, kdo si může uhynulého zvláště chráněného živočicha přivlastňovat, měl by mít přednost právě zákon o myslivosti (ale pouze u živočichů, kteří jsou zvěří) před zákonem o ochraně přírody. Takového živočicha (zvěř) je oprávněn si přivlastňovat pouze uživatel honitby.
Je třeba upozornit, že uživatelem může být jak fyzická, tak právnická osoba. Pokud je uživatelem myslivecký spolek, nemá právo si tuto zvěř přivlastňovat jednotlivý člen tohoto spolku a nesmí tuto zvěř ani přepravovat či přechovávat.
Avšak uživatel honitby, který si chce tuto chráněnou zvěř ponechat, naráží na problém zákona o ochraně přírody, a to na ustanovení výše již zmíněného § 54.
 
Jak tedy z toho ven?
 
Na to bohužel není jednoznačná odpověď. Aby držitel neporušoval zákon o ochraně přírody, bude muset mít osvědčení o prokázání původu. O toto prokázání může požádat podle § 54 odst. 5 zákona o ochraně přírody ten, kdo např. odchoval živočicha odchovaného v lidské péči, získal do držení nezaměnitelně a trvale označeného nebo nezaměnitelně identifikovaného živočicha odchovaného v lidské péči z členského státu Evropských společenství, nebo v souladu s předpisy v oblasti obchodování s ohroženými druhy dovezl ze třetí země nezaměnitelně a trvale označeného nebo nezaměnitelně identifikovaného živočicha odchovaného v lidské péči. Bohužel ani zde není pamatováno na situaci, kdy dojde k úhynu zvěře, která je chráněna.
Osobně se domnívám, že absence takového ustanovení nebrání tomu, aby držitel honitby o toto osvědčení požádal a bylo mu vyhověno. To, že zákon neřeší nějaký konkrétní problém, nemůže být překážkou a orgány státní správy se na to nemohou odvolávat.
V této souvislosti by stál za zmínku rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové čj. 52 Ca 51/2003-51, ve které se uvádí, že tam, kde zákon přímo neřeší určitý právní problém, lze užít analogie zákona, tj. zákonného ustanovení svou povahou a účelem nejbližšího. Správní orgán totiž v případech, kdy by nečinnost znamenala neposkytnutí právní ochrany, nemůže argumentovat tím, že zákon na daný problém nepamatoval, nýbrž se musí s věcí vypořádat.
Podle mého názoru by orgán ochrany přírody takové žádosti měl při prokázání, kde byla uhynulá zvěř nalezena a prokázání výkonu práva myslivosti (platnou nájemní smlouvou), vyhovět a takové osvědčení vydat.
 
Poslední otázkou zůstává to, co bude s uhynulou chráněnou zvěří do vydání osvědčení o původu. Vždyť takového jedince, jak bylo uvedeno výše, nesmíme držet, dopravovat atd.
Je zřejmé, že žádný z uživatelů honiteb nebude dopředu žádat o osvědčení, jelikož taková žádost by byla postavena na spekulaci, že k takovému úhynu dojde. Nehledě na to, že už vůbec nemůže uživatel honitby předpokládat to, o jakou zvěř by se jednalo. Vždyť vlka mohou porazit auta v honitbě, kde se normálně nevyskytuje a je zde náhodně například u hledání nového teritoria.
Zákon o ochraně přírody, ani zákon o myslivosti tuto situaci neřeší. Zde mne napadá pouze jediné, to je použití zákona číslo 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen správní řád), kdy by na místě orgán ochrany přírody rozhodnul v tom, že do vydání osvědčení bude s touto zvěří zacházeno určitým způsobem, tedy o tom, kdo jí může přepravovat a uchovávat. Takové rozhodnutí by však muselo být vyhlášeno ústně na místě nálezu uhynulé zvěře.
Samozřejmě by orgán ochrany přírody byl povinen o této skutečnosti informovat uživatele honitby, jelikož se podle mého názoru jedná o rozhodování o jeho právech.
Ale zase jsme ve slepé uličce, protože pro rozhodování na místě musí být podle správního řádu splněna alespoň jedna ze stanovených podmínek. Snad, a to zdůrazňuji, že snad by mohl být použit institut předběžného opatření, podle ustanovení §§ 61 a 143 správního řádu. Domnívám se, že toto je již výklad tzv. na hraně zákona.
 
Bylo by skutečně zapotřebí, aby k tomuto problému zaujalo postoj jak Ministerstvo životního prostředí, tak Ministerstvo zemědělství a vůbec nejlepší by byla judikatura k dané věci. Pokud má někdo na tuto problematiku jiný názor, případně v takové věci přímo jednal se správními orgány, rád jej uvítám v otevřené diskuzi.
Jiří ŠÍR
 
Redakční poznámka: Výše popsaná problematika vlastnictví chráněných živočichů, kteří jsou zároveň zvěří, je v poslední době velmi důležitá právě v případech střetů s motorovými vozidly a následné manipulace se sraženými živočichy.
Poslední případ sražené vlčice dne 28.3. 2019 mezi obcemi Kuřívody a Dolní Krupá je právě příkladem zřejmě nesprávného postupu orgánů ochrany přírody, kteří vlčici odvezli bez vědomí uživatele honitby, který se o sražené vlčici dozvěděl až z médií.
Zatím je možné jen spekulovat, zda se v tomto případě mohlo jednat o trestný čin pytláctví pod dohledem policie (hodnota vlka je stanovena na 2000 EUR podle připravovaného Plánu péče).
Proto je velmi důležité znát správný postup, aby nechyboval a neporušil zákon uživatel honitby, orgány ochrany přírody a nakonec i policie, jedno zda městská, jako v posledním již uvedeném případě, nebo i PČR. Věřím, že se podaří v krátké době oběma ministerstvům nastavit správný postup.
Miloš FISCHER

vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 19:24 a zapadá v 10:41 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...