Časopis Myslivost

Květen / 2019

Nová doba…

Myslivost 5/2019, str. 22  Zdeněk Hlaváč
Českými luhy a háji poměrně často zazní neopomenutelná filmová hláška z ikonického filmu Dědictví aneb Kurvahošigutentag „Nová doba, host vyhazuje vrchního!“ S jistou obměnou vtrhla ta „nová doba“ i do české přírody, do mysliveckých honiteb. Ta nová doba spočívá v tom, že na rozdíl od let minulých potkáme v přírodě velké množství lidí – turistů, chovatelů psů, motoristů, cyklistů, jezdců na koních, běžců i těch „běžných“ návštěvníků, kteří opustili smogem zamořené destinace „jen tak“. Většinou se všichni označují za „milovníky přírody a zvířat“. Je tomu tak skutečně? V nedávné době se mi podařilo zažít několik setkání s obdobnými „milovníky přírody“…
Zimní přikrmování je jednou z povinností myslivce, stanovenou přímo zákonem, ačkoliv se názory na tuto činnost diametrálně liší. Uznávám, že má a bude mít své opodstatnění tam, kde jsme zvěři zničili jakoukoliv možnost zimní obživy – a to se nám, člověku rozumnému, podařilo velice dokonale.
I vyrazil jsem zásobit bažantí zásyp pravidelným přídělem a nasypat zajícům něco granulí. Bylo to ještě v období, kdy funkci zásobníku krmiva u bažantího zásypu zastával starý vyřazený pojízdný kurník. Situace mne donutila, abych přední část těla jaksi pohroužil do zmíněného zařízení a nabral tak příslušnou směsku pro zakrmení.
Vtom mi něco skočilo na spodní část zad a to další pod nimi. Přiznávám se bez falešného hrdinství – lekl jsem se. Lekl jsem se důkladně, až se mi podařilo krkem narazit na dřevěná „futra“ dvířek zásobníku.
Po několika jadrných slovech jsem se vyprostil z přítmí a spatřil – krásnou fenku irského setra! Zakřupal sníh a už zde byla její „panička“, tedy zřejmě majitelka a vůdkyně.
„No co, chce si s vámi hrát“, konstatovala suše bez slůvek omluvy či napomenutí svého miláčka.
Postupně se mi vracela krev do tváří i údů, jen jsem mávnul rukou a zahuhlal něco, co mělo znamenat asi to, že mi to jako nevadí. Slečna či mladá paní se otočila na obrtlíku, fenka se na mne ještě podívala hravými ohýnky ve svých světlech a odkvapila, tedy spíše odcválala ve stopách své paní…
Pak jsem si uvědomil, že se zmíněnou dvojicí jsem se už setkal vloni, v době, kdy se bažanti chystali hnízdit. Panička tehdy kráčela vyšlapanou stezkou, kdežto irská setra typickým cvalem prohledávala „debřu“ před námi. V jejím závěru vytáhl z bývalého vrbového prutníku bažantí pár. Setřice ještě vyskočila do vzduchu a poté, za neustálého vrtění mahagonové vlajky, se vracela ke své velitelce.
„To toho psa alespoň tady nemůžete dát na vodítko?“, dovolil jsem si tehdy poznámku.
Pohlédla na mne se značným despektem a pokud by její oči mohly mluvit, bylo by zřejmě vhodné, abych zmizel z povrchu této Země.
„A kde by se jako měla fenka proběhnout? Vždyť se jedná o lovecké plemeno psa. Způsobila snad VÁM nějakou škodu?“
Co k tomu dodat? Má cenu v takovýchto případech ventilovat, že já si každý krok ve zmíněném území platím? Má cenu v takovýchto případech ventilovat, že divoké zvíře potřebuje ke svým přirozeným životním projevům především klid? Má cenu v takových případech ventilovat, že za svého domácího miláčka je jeho majitel či pán opravdu zodpovědný?
„A tak je to se vším, a nejhorší jsou trpaslíci“ – tak nějak by se v těchto případech dala použít další hláška, tentokrát ryze cimrmanovská.
Vůbec nejsem proti pohybu lidstva v přírodě. Naopak. I přes to, že jsem měl tu možnost setkat se za hodně brzkých rán či hodně pozdních večerů s různými návštěvníky. Ale všichni by měli být krapet jakési slušnosti a k přírodě zhlížet jako k něčemu, co není samozřejmé, co je navýsost křehké a z čeho jsme koneckonců vzešli…
Sezóna „návštěv honiteb“ přichází s pěkným počasím…
Zdeněk HLAVÁČ

vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 19:24 a zapadá v 10:41 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...