Časopis Myslivost

Květen / 2019

Z historie sokolnictví I. část

Myslivost 5/2019, str. 40  Luboš Kousal
Vážení čtenáři časopisu Myslivost. O sokolnictví bylo v minulosti již mnoho napsáno, přesto se domnívám, že by mohlo být pro mnohé (hlavně mladší čtenáře) zajímavé přečíst si znovu nejen o jeho historii, ale i o vhodné volbě dravců určených pro lov, jejich výcviku a způsobu lovu v dnešním sokolnictví. Cílem následujících řádků a dalších příspěvků tak bude předložit ucelené informace o sokolnictví, a to jak v jeho historii, tak současnosti… ale začněme popořadě.
 
Sokolnictví je prastaré umění lovu zvěře prostřednictvím vycvičených dravců. V tomto případě je využíváno naprosto přirozených loveckých vlastností dravce, kterých je každý myslivec ve volné přírodě velmi častým svědkem. Při takovém lovu bývají mezi dravcem a jeho kořistí šance na obou stranách vyrovnány. Dravec útočí tak, jak mu to dovolují jeho schopnosti a napadená kořist reaguje širokou škálou svých obranných dovedností, jak ji obdařila sama příroda. Zdravý jedinec má velmi reálné předpoklady, že ho útočník nedostihne, nebo že mu taktickým bojem nakonec přece jen unikne. Jen pomalejší, slabší, a proto méně obratný jedinec se stává dravcovou kořistí.
Samotný způsob lovu člověka pomocí ochočeného (sokolnickou mluvou onošeného) a vycvičeného dravce je starý přibližně 4000 let. Již před čtyřmi tisíci lety využívali nomádi ve stepích střední Asie k lovu lišek a vlků vycvičené orly, přičemž jako na jednom z mála míst na naší planetě tam tradice tohoto lovu přetrvala bez přestávky a zásadních změn principů dodnes.
Při svých vpádech do Indie přinesli nomádi nejen svoji kulturu, ale i sokolnický způsob lovu. Z Indie se pak lov cvičenými dravci dostal na Střední východ a následně dál, na Balkánský poloostrov. I staří Egypťané podle kreseb vyobrazovali boha Horose jako sokola.
Mnohem zřetelnější stopy o lovech s dravými ptáky máme z Toskánska, kde již v době slavných Etrusků byly zaznamenány reliéfy celých loveckých scén. Neklamnou známku nám zaznamenal i slavný Homér v Odysee. Zde, po návratu z Trójské války, se Ithacký král Odysseus vrací do vlasti s několika sokoly.
Do střední Evropy se sokolnictví dostává hlavně v období vpádu Hunů. Není žádným tajemstvím, že nejznámější hunský vojevůdce Attila měl sokola vyobrazeného na svém štítu. Při svém tažení byl dokonce doprovázen sokolnickými lovci se sokoly a dalšími loveckými dravci.
Od 6. stol. proniká sokolnictví do všech tehdy vyspělých zemí Evropy. Hlavně panovnické dvory a vyšší šlechta si lov sokoly a rarohy velmi oblíbila a lov s dravci se stal nedílnou součástí zábavy i okázané podívané. Dokonce i mnozí kněží našli v tomto způsobu lovu značnou zálibu, což však mělo negativní ohlas u tehdejších církevních hodnostářů.
Vážností této otázky byly dokonce nuceny zabývat se i církevní koncily v Paříži v roce 1212, v Monpellieru v roce 1214 a v Pont-au de Mer v roce 1276. Na nich bylo veškerému duchovenstvu zakázáno chovat lovecké psy, cvičit a lovit s dravci.
Jinak tomu však bylo u nižších vrstev obyvatelstva, kde se stal sokolnický lov pomocným zdrojem obživy. Jeden z prvních sokolnických zákonů vydal již kolem r. 800 n.l. francký král, bavorský vévoda a první římský císař Karel I. Veliký. Tento zákon nejenže platil dlouhých téměř 300 let, ale přesně vymezoval tresty za krádež nebo dokonce usmrcení sokola.
V průběhu středověku se zákony rozšiřovaly až do té míry, že lze hovořit o rozsáhlém sokolnickém zákonodárství. Bylo jasně řešeno právo vlastnické, právo obchodní, právo o odchytu dravců i jasná pravidla vybírání mláďat z hnízd, jakož i statuty sokolníků.
V 11. stol. bylo již sokolnictví rozšířeno do všech evropských panovnických dvorů, které tak následovaly asijské a severoafrické. Chovy dravců, včetně vzácných sokolů a rarohů, se tak staly jejich nedílnou součástí, čímž si šlechta zvyšovala svoji prestiž i politický význam, panovníci pak vnější lesk vládce.
Takto oblíbená činnost šlechty zcela pochopitelně zanechává výrazné stopy jak ve výtvarném umění, tak i v poezii, pověstech a legendách.
Mezi nejznámější patří legenda o sv. Bavonu, který se stal patronem evropských sokolníků. Legenda vypráví o sokolníkovi Bavonu z Flander, který byl obviněn z krádeže vzácného bílého sokola a následně odsouzen k trestu smrti provazem. V den vykonání rozsudku, kdy byl již odsouzenec na popravišti, přilétl ztracený sokol a usedl na břevno šibenice. Tím byla prokázána nevina a odsouzenci udělena milost. Dodnes stojí v Nizozemském Valkenswaardu (Severní Brabantsko) kostel zasvěcený svatému Bavonu.
Stejně tak je známá pověst o sv. Trifonu, který je patronem ruských sokolníků. Pověst vypráví jak sokolník cara Ivana Hrozného, Trifon Patrikejev ztratil při lovu carova bílého sokola. Ten, pln hněvu, nakázal, aby ho do tří dnů nalezl, jinak propadne životem. Po třech dnech marného hledání usnul Patrikejev vysílením. Ve snu se mu zjevil sv. Trifon na koni a na pravé ruce mu seděl bílý sokol. Promluvil k němu a řekl mu o borovici, kde sokola nalezne.
Po probuzení neváhal a vydal se na popsané místo, kde skutečně viděl sedět sokola na větvi uvedené borovice. Neváhal, přivolal sokola na pěst a těsně před ukončením lhůty ho stihl carovi odevzdat. Na místě, kde se mu sen zdál, pak nechal vystavět z bílého kamene kostelík, který stojí do dnešních dnů.
Jedním z nejvýznamnějších sokolníků středověku byl Fridrich II. Štaufský (ve starší literatuře uváděný jako Bedřich), císař Svaté říše římské, sicilský a jeruzalémský král. Ten, nejenže byl nadšeným sokolníkem, ale se svým synem Manfredem je autorem nejrozsáhlejšího sokolnického díla středovku „De naturamavium et de arte venandi cum avibus“, v překladu „O přirozenosti ptáků a o umění lovu s ptáky“.
Toto šestisvazkové dílo v prvním svazku popisuje suchozemské, brodivé i vodní ptactvo, druhý svazek je věnován sokolovitým, třetí svazek se podrobně zabývá výcvikem loveckých dravců, v dalších třech svazcích je popsán lov sokolem loveckým, sokolem stěhovavým a rarohem velkým. Je pozoruhodné, že toto ojedinělé dílo bylo v celém rozsahu přeloženo do angličtiny teprve v roce 1943 a německý překlad s podrobným komentářem byl vydán dokonce v roce 1964.
Luboš KOUSAL,
člen redakční rady Zpravodaje Klubu sokolníků ČMMJ
Zdroj informací: Sokolnictví, Z. Sternberg, 1969, s. 10-15


image001.jpg
sv. Bavon, obraz Geertgena tot Sint Janse

image003.jpg
sv. Trifon, zdroj Pravoslaví a mír


image005.jpg
Fridrich II., iluminace z dobového rukopisu



vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 19:24 a zapadá v 10:41 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...