Myslivecké zábavy 01 / 2004

Argo

Josef HOLÝ
Po návratu z vojny jsem dostal do opatrování loveckého psa - německého drátosrstého ohaře, slyšícího na jméno Argo. Byly mu tehdy necelé čtyři roky a můj kolega se o něj nemohl z vážných důvodů již starat, a proto vedení mysliveckého sdružení takto s mým váhavým souhlasem rozhodlo. Neměl jsem do té doby vůbec žádné zkušenosti s chovem a vedením psa a také jsem se obával, jestli si na mne zvykne, vždyť byl již dospělý, ale jak se záhy ukázalo, byly mé starosti zbytečné.
S "Jardou", jak jsem jej někdy v dobrém rozmaru nazýval, jsem byl brzy kamarád. Bral jsem svého přítele na většinu pochůzek honitbou, snad vyjma nočního čekání a samozřejmě jsme se oba těšili obzvláště na společné hony, které tehdy vynikaly vysokými výřady drobné zvěře.
Při jedné, opravdu bohaté leči, kdy to hřmělo okolo mě téměř nepřetržitou palbou, jsem si ale prakticky vůbec nevystřelil. Argo tak "řádil", že honec jdoucí se mnou se brzy prohýbal pod zaječím nadělením, které mu můj pomocník snad od poloviny střelců přinášel a já ve snaze pomoci, jsem se také vzápětí proměnil v toho, kým jsem ještě v nedávných adeptských létech býval. Zkrátka, dostali jsme oba, zásluhou našeho aportéra pořádně zabrat a ještě teď slyším slova hospodáře, jak říká, že podruhé pošle s námi rovnou traktor s vlekem! Když teď při vycházkách vidím ta téměř prázdná pole, je mě moc a moc smutno!
O Argově absolutní vytrvalosti svědčí dál jen namátkou další případy: Těsně před koncem honu byla vystřelena velmi ukvapená rána a i přes ujišťování střelce, že je zajíc chyben, jsem přesto za ním psa, už s velkým odstupem vypustil.
Po skončení jsem došli všichni zvolna na místo výřadu, ten jsme slavnostně po době čekání provedli, ale Argo pořád nikde. Již se uzavíraly sázky, jestli se vůbec vrátí! Samozřejmě že vrátil, ale k překvapení většiny i s úlovkem, na kterém nebylo vidět vůbec žádné poranění. Snad jen nepatrná kapka barvy na zajícově hubě, svědčila o pravděpodobném vniknutí jednoho či dvou broků do ušákových plic.
Podobné to bylo s bažantem. Ten byl křídlován a zapadl do hustého křoví, kde se ztratil z dohledu. Na honu přítomných asi 10 loveckých psů, postupně pak zkoušelo své umění, ale bolestivá trnková a šípková džungle i přes neustálé pobízení svých vůdců, způsobovala rychle jejich ubývání. Až na jednoho!
Zůstali jsem s nešťastným střelcem sami, hon se mezitím přesunul někam jinam, ale neúnavný Argo přece jen ještě živého kohouta nakonec našel a přinesl. Host s upřímným obdivem a se slovy uznání sáhl do brašny a podstatnou částí svojí dobré svačiny odměnil tento vynikající dohledávkový výkon.
Že jsem se jednou stal králem honu a vůbec jsem přitom nevystřelil? Nevěříte? To bylo takhle: Při honu na kachny, kdy shodou okolností na druhé straně řeky lovilo sousední MS, se Argo pustil, nehledě na silný proud, srdnatě jako vždy vstříc mokrému dobrodružství. Během asi hodiny mi přinesl odnaproti postupně tři čerstvě střelené březňačky. Snad si pro ně chodil "konkurenci" přímo na výřad!
A takhle podobně bych mohl pokračovat ještě dlouho. A kdepak jsou dohledávky černé, neuvěřitelné ulovení silného kocoura přímo v hustém lese a jiné a jiné. Ale přece jen ještě něco, poněkud z jiného soudku.
Jednoho lesního honu u sousední myslivecké společnosti, jsme již za šera - tak jak to na konci listopadu často bývalo, dotahovali leč a všichni jsme se těšili na odpočinek. Odtroubeno!
Postupně přicházejí střelci a honci, chystá se výřad, ale můj Argo nikde. Pískal jsem, volal - marně. Až jeden kolega mě řekl, že psa viděl před hodnou chvílí, jak zmateně pobíhal se zajícem v mordě. "Chtěl jsem mu ho vzít, ale nepustil," říkal, jakoby omluvně. "Hledal mě, chudák," nahlas přemýšlím a již domlouvám s vedoucím honu, aby na mne nečekali, že půjdu svého kamaráda hledat.
Nechtěl jsem zdržovat. Byla neděle večer a většinu kolegů čekala ještě po večeři noční cesta do Prahy a ráno zaměstnání. Svého švagra jsem poslal s myslivci napřed, aby mi s autem přijel naproti, že půjdu zpět celou trasu honu.
"Argo můj, kam jsi se mě jenom poděl?"
V lese již byla dávno tma, když jsem to po neustálém, ale marném volání pro dnešek vzdal.
"Zítra musím požádat o dovolenou a začít znovu," uvažuji a co jen dovoluje neznámý terén, pospíchám k nedaleké silnici. Jen bílý fiat matně prosvětlující hustou mlhu a žhavý konec cigarety se siluetou mého přítele, dával v tom nevlídném podvečeru jistotu lidské přítomnosti. Unaven a nešťasten docházím, když z kufru auta vyskočí - no, nikdo jiný než můj, v tu chvíli určitě přešťastný kamarád! Dlouho by trvalo, než bych vypověděl, jak jsme se vítali!
"Jeli jsme autobusem a při výjezdu z lesa si to ve světlech, pěkně při okraji silnice šlape náš Argo. Určitě by býval doběhl domů," smál se švagr při představě, jaké pozdvižení by nastalo a hlavně kolik "drahých" vtipů by potom o poslední leči následovalo!
S mým nezapomenutelným druhem jsem prožíval všechna dobrodružství, všechny příhody, radosti i také starosti plných 10 let, než se jeho dobrá duše odebrala - pevně věřím do psího nebe!
Můj věrný Argo, nikdy na Tebe nezapomenu!!
vychází v 5:08 a zapadá v 20:46 vychází v 22:32 a zapadá v 6:24 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...