Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 01 / 2005

Svědectví z prachu archívů o zvěři, lesích a myslivcích na Jindřichohradecku

Lumír KOTHERA
„Krajina zvláštního kouzla lesů a zrcadlivých krás vod, plná zvěře a ryb, divokých kachen a jiného vodního ptactva v rákosí, plná koroptví, bažantů i zajíců v polích mezi lískovými remízky a borovými lesíky...“ František HEŘMÁNEK

V dávných dobách
     Z nejstarších letopisů a kronik je známo, že podél celého rozvodí Labe (s Vltavou) a Dunaje (s řekou Moravou a Dyjí), které je totožné s rozhraním pozdějších Čech a Moravy, se rozkládal široký a téměř nepropustný močálovitý prales, táhnoucí se v délce asi 70 kilometrů z okolí Poličky na jih a jihozápad a končící u dolnorakouského toku Dunaje. V jižních Čechách pokrýval celé Jindřichohradecko, včetně kraje kolem Nové Bystřice a východní části Třeboňska a hluboko v něm bylo ukryto též území dnešního Chlumu s okolím.
     Ještě počátkem 13. století bylo mnohé z těchto území označováno jako "loci deserti", tedy jako "místo pusté", kam zabloudili snad jen lovci na honbě za vysokou a černou zvěří, medvědy, vlky a bobry, nebo včelaři, slídící po roji divokých včel, hojných zvláště podél toku Nežárky, kterou proto první slovanští usedlíci nazývali "Včelnicí".

Dostatek zvěřiny v 15. století
     Pralesovité území dnešního Jindřichohradecka začali lidé osídlovat asi v 10. století. Podél potoků a řek se táhla rozsáhlá blata: "černé" od Strmilova k Chlumu, "červené" od Nové Bystřice k Markovu kameni, "široké" se rozkládalo mezi Pluhovým Žďárem a Kardašovou Řečicí. Velký komplex pohraničních lesů Markytských se původně jmenoval Přední a Zadní Dubovice a jejich každý díl měl své jméno.
     V 15. století byly lesy proslavené bohatstvím zvěře. V Jindřichově Hradci se konaly velké trhy, na kterých panští myslivci nabízeli hojnost masa jeleního, srnčího, i zajíce. V hlubokých lesích žila ale i dravá zvěř. Především celé smečky vlků, k jejichž likvidaci tehdy jindřichohradečtí myslivci využívali měšťanských synků, neboť jednou z jejich nepsaných povinností, zejména na jaře, kdy se rodila mláďata vlků a zvířata škodila dobytku na pastvě, bylo postavit se na hony do Řás nad Pěnou a do obou Dubovic. Měšťanští synkové ale také ochotně vypomáhali při lovech jelenů, medvědů a vlků v pustých lesích za Senotínem.
     Vášnivým lovcem v 15. století býval prý pan Jindřich IV. z Hradce, známý tím, že městu potvrdil různé výsady a upevňoval živnostenskou soustavu. Jeho návraty z lovů na medvědy, vlky, rysy a samozřejmě jeleny, srny a černou zvěř ohlašovali po městě lovčí, zvláště vycvičení na lesní rohy, což bylo pro měšťany znamením, že si úlovek mohou přijít prohlédnout.
     Také pan Jáchym z Hradce, pokračovatel v potvrzování a udělování dalších výsad městu v 16. století, se pilně věnoval lovu. V honech na zajíce nebo srnce mu po celé dny rádi vypomáhali honci, rekrutující se z řad jindřichohradeckých měšťanů. Účast byla dokonce tak důležitá, že omlouvala i pro případná cechovní jednání. Tak například v roce 1578 omluvili starší řeznického cechu Jana Hojdna, neboť "s lovčím Jeho Milosti šel za myslivostí na ochoz do Dubovice a po tři dny tam zuostával".

Nákladné hody šlechtických dvorů
     O bohatých úlovcích lesů a vod Jindřichohradecka v 16. století svědčí to, že zvěřina a ryby se velice často dostávaly na stoly svateb či hostin, především panských. V roce 1595 přijal zámecký kuchař od myslivců 8 tetřevů, 30 jeřábků, 7 koroptví, 3 divoké husy, 187 kačerů, 14 holubů, 6 jelenů, 18 srnců, 13 zajíců, 24 veveřic, v kuchyni nechyběli parmy, pstruzi, kvíčaly, křepelky ani pěnkavy. Jako zvláštní pozornost na vánoční stůl obdržel pan Jáchym z Hradce v roce 1556 od pana Jindřicha ze Švamberka bobra: "Vaší Milosti teď posílám tři vocasy bobrový a šest noh. Pan Buch rač dáti, abyste je ráčili v dobrém zdraví snísti", psal dárce. Bobří ocas posílali do zámecké kuchyně v letech 1590 až 1596 Zajíček a Luláček, myslivci ze Zadní Dubovice.
     O tom, jakých úžasných rozměrů nabývaly podobné slavnosti v 16. století nejenom v Jindřichově Hradci, ale v jižních Čechách vůbec, svědčí i slavnostní tabule pana Viléma z Rožmberka, který si na Krumlově, po Jindřichově Hradci druhém velkolepém památníku slávy pětilisté rožmberské růže, bral v roce 1578 za manželku Annu Marii, dceru markraběte bádenského. Svatba trvala od 27. ledna do 1. února a spotřebovalo se při ní "velké množství rozličných masitých i postních věcí", kromě jiného "jelenův a laní 40 kusův, srncův 50, naloženého masa zvířecího soudkův 50, divokých vepřův 20, zajícův 2 130, bažantův 250, dropův nebo slepic divokých 4, tetřevův 30, koroptví 2 050, kvíčal, drozdův a jiného ptactva drobného 20 688, volův 150, krav 15, telat 4 546 a pávův 350".

Pozornost pro lesmistra
     Vedle zvěřiny a kožešin nabízel les ještě další produkty, jako smolu k výrobě kolomazi. Tak narážíme na poměrně dnes již málo známou tehdejší profesi - láterníky, což byli podruzi, kteří v lesích poráželi stavební a palivové dřevo a přitom smolařili. Těžba se praktikovala zřejmě již v roce 1642, neboť toho roku byl Honza Pícha, láterník ze Staňkova, uvězněn za to, že "mnoho stromů vejtažkem smoly až do kořenů či odenků zkazil". V roce 1680 žaloval myslivec Lasička z Dubovice, že "místní smolaři těží smůlu a kolomaz prodávají do Rakous".
     Do lesního hospodářství přineslo mnoho škod vojsko, které se na Jindřichohradecku objevilo ve větším počtu v 18. století. Dne 19. září 1748 hlásil nadlesní na jindřichohradecký zámek, že "ruští vojáci střílejí zvěř a dobře mířenou ranou neminou". Do lesů za Dubovicí se postarší podplukovník vypravil s nožem v ruce na medvěda a skolil ho. Když se 9. dubna 1779 ubytoval v Jindřichově Hradci prapor granátníků hraběte Auersperka, povolila vrchnost důstojníkům honební právo, nikoliv však na vysokou zvěř. Dne 24. prosince 1799 se ruští vojáci objevili v Jindřichově Hradci znovu. Začali střílet zvěř, protože "u nich to bylo dovoleno". Velké množství francouzského vojska bylo na jindřichohradeckém panství po "bitvě tří císařů" u Slavkova v roce 1805. Tehdy uspořádal lesmistr dva velké hony na počest maršála Mortiera, který byl množstvím vysoké zvěře kolem Dubovice a Jemčiny překvapen natolik, že na památku věnoval lesmistrovi pěknou dýmku kovanou stříbrem a hůl z brazilského černého dřeva.

Slavnost na nádvoří zámku
     Za Slavatů (jindřichohradecký majetek zdědil rod Slavatů díky Vilému Slavatovi v roce 1604; poslední mužský člen rodu zemřel v roce 1691) byl v Jindřichově Hradci zaveden svátek sv. Eustacha, který myslivci obřadně slavili i za následných Černínů. Každoročně, 22. listopadu, byl do hlavního kostela podle nařízení nadlesního předem objednán zvlášť určený jezuita. Po jeho kázání se konala slavná mše. Ze zámku jel do kostela v čele slavnostního průvodu nejdříve vrchnostenský hejtman na koni, po něm nadlesní za dvěma waldhornisty, pak úřednictvo, lesní mládenci, nakonec hajní ve slavnostních uniformách. U vchodu do kostela hejtman sestoupil s koně a vedl průvod k oltáři. Úředníci a nadlesní zasedli do lavic, myslivci stáli. Když se z kostela vycházelo, začali mládenci troubit na trubky a pozouny. Ve stejném pořádku, jako do kostela, se po mši odcházelo na zámek, na jehož nádvoří přednesl nadlesní delší slavnostní řeč. Oslavy skončily rokem 1732.

Význační myslivci
     Nejstarší zprávy o mysliveckém povolání na Jindřichohradecku (myslivci čili lovčí byli tehdy podřízeni vrchnímu lovčímu) pocházejí patrně z 15. století, neboť archivář F. Teplý uvádí, že "v roce 1495 byl popraven lovčí Štěpán". O století později, kromě běžné práce, patřil k povinnostem myslivců také dozor nad "šindeláři a uhlíři" a důležitá práce je čekala především v branném systému země, kdy kromě obvyklé zemské hotovosti vytvářeli ještě tzv. mysliveckou tupu (Jägercorps) pro "defensione patriae".
     V 16. století byly jindřichohradecké lesy rozděleny na osm hájenství. Z té doby známe i první myslivce jménem, jako otce a syna Čábelkovi, kteří byli v letech 1540 až 1598 lovčí na Dubovické poušti u Lásenice. Toto jsou zřejmě nejstarší dochovaná jména na Jindřichohradecku vůbec. Dále známe polesného Jáchyma, myslivce Jana a Václava Sýkoru z Roseče, Jergala ze Senotína, myslivce Mlsnu, Bartoše, Jana a Petra Nepraše od Velhartického dvora, i jméno vazače a bažantníka Josefa a Vondry z let 1580 až 1586.
     Myslivec Čábelka zastřelil v Dubovici tři medvědy, které v neděli po sv. Stanislavu roku 1568 dodal na jindřichohradecký zámek sedlák Toman ze Sedel, který v témže roce přivezl i čtvrtého medvěda od Sedel, kterého chytil Jergal, myslivec ze Senotína. Jergal byl s Honzou, lovčím na Přední Dubovici, poslán s ličovskými myslivci za Dubovici na rysy. Chytili osm "žlutých koček", za které jim pan kancléř věnoval zelené šaty v ceně osmi kop.
     V 18. století se archivy zmiňují o dalších jindřichohradeckých myslivcích, Zachariášovi - Kobrovi, Janu Jirkovi Leytnerovi, panském myslivci z podzámčí, i lesmistru Janu Gedlinovi z roku 1741, učeném právníkovi, který se později stal právním zástupcem Černínů. Po roce 1746 nastoupil jako "forstmeister" František Semler a po něm převzal správu jindřichohradeckých lesů Jiří Wachtel, který přešel na Jindřichohradecko z černínského polesí Nový Dvůr z panství Kovářská (Schmiederberg).

Obora pro štvanice zvěře na koních a se psími smečkami
     Rod Wachtlů, jehož historii se věnoval už archivář F. Teplý a v novější době badatelé F. a J. Kodlovi, kteří pro své hluboce erudované obsáhlé zpracování využili jako podkladů vyprávění nejednoho potomka rodu, sehrál na Jindřichohradecku a v pokroku lesnictví 18. a 19. století celých Čech vůbec nejvýznamnější úlohu.
     Jiří Mikuláš Wachtel, zakladatel rodu jindřichohradeckých Wachtlů, se narodil v roce 1726 v Nové Roli nad Odrou ve Slezsku. Do Čech přišel někdy po roce 1745, když císařovna Marie Terezie za válek s pruským králem Bedřichem II. Slezsko ztratila.
     V době Jiřího Mikuláše Wachtla byl význam lesního hospodářství jako producenta dřevěné hmoty sice důležitý, nicméně předmětem mimořádné péče lesníků a myslivců se ve značné míře stala hlavně lovná zvěř, protože lovy byly důležitou složkou panských kratochvílí a významnou společenskou událostí. Po této stránce se s významnými rakouskými i německými knížecími rody snažili udržet krok i Černínové. Jiří Mikuláš Wachtel byl proto pověřen důležitým a náročným úkolem; založením rozsáhlé lovecké obory pro vysokou zvěř k parforsním honům v polesí Jemčina, kde hrabě Prokop Vojtěch Černín nechal v letech 1751 až 1759 postupně vystavět lovecký zámeček. Spisovatel Alois Jirásek ve svém Záhořanském honu charakterizuje Jemčinu následovně: "... obora měla dobrých osm jiter výměry. K oboře připojili ještě několik sousedních hájemství s pasekami, lukami a s dvěma rybníky, takže všechna zahájená prostora ke štvanicím určená a připravená měla přes tři tisíce jiter...".
     Oborou a přilehlými lesy bylo prosekáno 55 vzájemně se křižujících alejí, z nichž každá měla své jméno a všechny dohromady tvořily pravidelnou, systematickou síť. Protínající se aleje vytvářely "leče" o třiceti i více jitrech, uvnitř někdy se stezkami pro lovce na koních, dále byly vybudovány přístupové cesty, cesty pro kočáry, i lesní pavilony a altány.

Pomáhal po smrti otce při obnově katastrofálně zničené Jemčiny
     Jiří Mikuláš Wachtel zemřel v Jindřichově Hradci v roce 1787 a dalšího dění na Jemčině se ujal jeho syn Jan Jiří Tadeáš Wachtel, narozený v Jindřichově Hradci 19. února 1763. S Jemčinou prožil v roce 1822 její pohromu, kdy 26. července vichřice po čtrnácti hodinách řádění zničila převážnou část obory.
     Jako sedmnáctiletý se Jan Jiří Tadeáš Wachtel stal osobním myslivcem hraběte Jana Rudolfa Černína a v oce 1789, tedy v necelých 27 letech, byl jmenován lesmistrem panství. V následující funkci vrchního lesmistra vypracoval plán intenzivního lesního hospodářství. Zavčas vytušil význam dřeva pro vzmáhající se průmysl. Pro lesní dělníky založil při severním úpatí polesí Dubovice osadu Nová Ves, v roce 1805 vypracoval návrh na splavnění Nežárky pro kmenové dříví, i když nerealizovaný, zasloužil se o přirozenou obnovu zmlazování lesů "tmavou sečí".
     Jan Jiří Tadeáš Wachtel zemřel v Jindřichově Hradci 22. února 1827 a pokračovatelem rodové tradice se stal jeho syn z třetího manželství Jiří Ferdinand Wachtel, narozený 14. dubna 1806 v Jindřichově Hradci. Byl nejvýznamnějším z celého rodu. Po studiích filozofie v Praze dokončil studia technická, po nichž byl v roce 1826 jmenován inženýrem a jako takový nastoupil do černínských lesů ke svému otci. V jindřichohradeckém lesnictví pracoval padesát let (na závěr svého působení vypracoval hospodářský plán, do kterého včlenil své celoživotní zásady uplatňování volnějšího porostního hospodářství a návrat ke smíšeným porostům přirozenou obnovou) a svou odbornou činností pomáhal léčit zničenou Jemčinu. Od roku 1830 se podílel na péči o přírodní okolí Jindřichova Hradce vysazováním kultur a zakládáním sadů. Vedle lesnické práce a publikační činnosti v odborných lesnických listech byl Jiří Ferdinand Wachtel činný i literárně.

Z vojenské kariéry sešlo
     Když ve věku 78 let Jiří Ferdinand Wachtel 23. ledna 1884 zemřel, jeho syn Jiří Václav Wachtel (narodil se v Jindřichově Hradci 28. ledna 1847 z otcova manželství s Janou Sedláčkovou, dcerou důstojníka z Olomouce) podnikl po absolvování lesnického ústavu v Bělé pod Bezdězem z iniciativy hraběte Rudolfa Černína studijní cestu po různých polesích v Německu za účelem získání tamních zkušeností s přirozeným zmlazováním lesa. Po svém návratu uplatnil poznatky asi na padesáti hektarech polesí Dubovice. Za úspěšnou odbornou a publikační činnost byl Jiří Václav Wachtel vyznamenán v roce 1903 záslužným křížem císaře Františka Josefa a především byl hodnocen jako lesní estetik a uvědomělý ochránce přírody a starých stromů. Zemřel ve věku 65 let dne 29. března 1912 v Jindřichově Hradci.
     První syn Jiřího Václava Wachtla z prvního manželství Jiří Wachtel měl snad nejzajímavější osud z celé rodiny. Po nedokončených studiích na rakouské vojenské akademii ve vídeňském Novém Městě, které mu byly z neznámého důvodu předurčeny, zatoužil poznat daleké exotické krajiny a tak se za pomoci cestovatele Bedřicha Machulky, kterému potom oplátkou pomáhal při organizování jeho safari, dostal do Chartúmu, srdce egyptského Súdánu, kde pracoval na poštovním úřadě. Ačkoliv postrádal odborné lesnické znalosti, to, co doma viděl a čemu se od otce v této oblasti naučil, mu plně dostačovalo k tomu, aby na přelomu století působil jako lesní inspektor súdánské vlády. Ve své funkci kromě jiného řídil těžbu vzácných dřevin.
     Práci však dlouho nevykonával. Když v roce 1914 vypukla první světová válka, byl jako státní občan Rakouska-Uherska, tedy země, s níž byla Anglie ve válečném stavu, internován na ostrov Malta, odkud se mu nenabídla jiná možnost úniku, než vstoupit do čsl. legií, vznikajících na italské půdě. Vojenskému životu neunikl ještě ani po návratu legionářů do samostatného čsl. státu, neboť v roce 1919 byl odvelen na Slovensko. Využil však potom první příležitosti armádu opustit a vrátil se znovu do Egypta jako diplomat.
     Znalost arabštiny a četných afrických nářečí mu však byla spíše ke škodě, než k užitku. Patrně pro sympatie k domorodým povstalcům a údajný styk s obyčejnými egyptskými feláhy se s Angličany, koloniálními pány Egypta, dostal do konfliktu podruhé. Po dvou letech působnosti v Egyptě byl odvolán a vrátil se do vlasti, kde jeho život, plný neuskutečněných předsevzatých plánů, přání a tužeb, tragicky v roce 1932 v polesí Habří u Blovic ukončil výstřel neznámého pachatele.
    

Fotogalerie

vychází v 6:02 a zapadá v 19:58 vychází v 18:40 a zapadá v 6:03 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...