Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 02 / 2005

Praktické využití border teriéra

Milan BUŠEK
Měl jsem již zkušenosti s mnoha plemeny psů, ale jako by to pořád nebylo ono, jako by si Svatý Hubert s Dianou pohrávali a zkoušeli mě. Buď měl pes krátké běhy a vadil mu sníh, nebo zůstával v kanálech, nebo byl velký a při mém stěhování do paneláku bylo nutné najít mu jiného vhodného majitele, některý byl tak ostrý, že nemohl být v přítomnosti malých dětí, dalšímu plemeni vadila hedvábná srst hlavně v zimě, kdy se mu lepil sníh na běhy tak, že byl po několika desítkách metrů neschopen pohybu, krátkosrstá plemena se v mrazu klepou zimou, jiným plemenům se musejí provádět příslušné úpravy, pro mysliveckou praxi vyloženě na překážku. Někde se zase projevila chudozubost nebo znaky určité degenerace nebo malé odolnosti. A tak se u mě vystřídalo třináct psů sedmi loveckých plemen.

Když jsem přišel koncem zimy o posledního jagdteriéra, který měl výborné lovecké vlastnosti, rozhodl jsem se, že si již žádného psa nepořídím. Jagdteriér zahynul při norování, a jak to tak obvykle bývá, na noru jsme narazili na procházce úplně náhodou. Rodina psa tentokrát oplakala a mně také nebylo nijak do smíchu.
     Člověk má k dispozici dvacet čtyři hodin denně. Z toho by měl osm hodin spát, deset až dvanáct hodin spotřebuje zaměstnání s dojížděním, nějaký čas na své potřeby, jídlo, úklid, teplo, údržba, opravy a zbývá mu tak jedna, dvě hodiny ve všední den. A takový pes tento čas dokáže perfektně vyplnit. Kde je však rodina, péče o děti, sport, kultura a tak dále? Bez psa jsem měl najednou spoustu volného času. Jenomže jak už to tak obvykle bývá, člověk míní, ale Pán Bůh mění, jak říkávala babička. Tak se stalo, že mi byl ukázán inzerát na štěňata border teriéra s nabídkou jet se na pejsky podívat. Když jsme přijeli k chovateli, přivítala nás štěkotem smečka tří štěňat, chovatel a jeho paní byli velice příjemní lidé. Všechno nám o plemeni řekli a popsali, podebatili jsme u čaje, ale přes všechny deklarované klady plemene jsem zůstával u rozhodnutí už psa nevlastnit. Jedno štěně mě však zaujalo svou "pětkovou hlasitostí".
     Uběhl asi týden a po pročtení veškeré dostupné literatury zjišťuji, že tohle by mohlo být konečně to pravé ořechové. Správná velikost na norování - snadno všude proleze (obvod hrudníku okolo 45 cm), nemusí hrabat, dostatečně dlouhé běhy - nezůstává v propadlinách a kanálech, srst správného zbarvení a odolná proti počasí, nemusí se krátit prut ani upravovat slecha, odolnost a hlavně ostrost bez agresivity vůči rodině, možnost norování s více psy, vytrvalost a rychlost. Tak to by měl být border teriér. Nyní je otázka, zdali jsou tyto informace pravdivé. Nu což, tak to vyzkoušíme v praxi. Ptám se telefonem, jestli chovatel má dosud to uštěkané štěně a po dohodě si ho odvážím domů. Pes se jmenoval Princ. Byl se mnou všude, spal v hotelu v tašce, navštívil Sněžku, doprovázel mě všude, kam jsem se ve chvílích volna hnul. Nebyl agresivní, nepral se se psy, na posedu se choval vzorně, terén mu vůbec nevadil a rostl jako z vody. Vodítko nepotřeboval vůbec. Ve vlaku ležel pod sedadlem, v autě na zemi i když jsem auto opouštěl.
     Domácí kočky si nevšímal, cizí proháněl a hlásil. Nikoho nepokousal, ale hlídal vzorně. Uteklo jaro, léto a začaly hony. Aby se seznámil s prostředím honu, vzal jsem ho s sebou alespoň na vodítko, aby si zvyknul na rány a na případné dohledání. Bylo mu devět měsíců. Při příchodu jsme si vyslechli co to mám s sebou za kočku, jestli si to ohaři nespletou se zajícem a co je to vlastně za plemeno. Je pravdou, že evidenční číslo psa bylo dvoumístné a tudíž plemeno bylo málo známé. Já ale naoko vážně odpovídám, že tak staří, vzdělaní a zkušení myslivci by toto tak známé plemeno měli jistě znát, jinak by museli vracet školné a doklady k lovu. Úsměvy na tvářích a smích. Potom přichází jeden účastník honu s velkým ohařem blíže si prohlédnout nový přírůstek. Ohař se chová sebejistě, vědom si své převahy a síly vyzkoušené již nad všemi ostatními místními malými i velkými psy. "Ukaž mi tu kočku," povídá majitel ohaře, pro kterého tato slova zněla jako povel. Ohař se postavil nad Prince. Ten se domníval, že velký pes si bude hrát a tak se natáhl a zavrtěl prutem. Ohař viděl, že se psík nestaví do podřízené polohy a zcela vážně se po něm ohnal. Princ zakviknul, bleskurychle uhnul a zakousl se ohařovi do krku těsně za slechem. Vše byl jen zlomek vteřiny. Ohař s ním cvičil, mával, snažil se ho kousnout, ale Princ držel jako klíště. Pokusy o odtržení z důvodu možného pokousání byly problematické. Po nějaké době však ohař začal sípat, vyplázl modrý naběhlý jazyk a přestával být iniciativní v pokusech Prince zakousnout, a tak se je nakonec podařilo oddělit. Naštěstí většina lidí velkého psa znala a viděla, jak se dnešní boj seběhl. Princ byl tajně oslavován, že "vůdce smečky dostal konečně na frak, a ještě navíc od kočky!" Hon jinak proběhl bez problémů, Princ dohledal dva bažanty a zadržel tři zajíce, jen "vůdce smečky" běhal nějak pomaleji.
     Za dva měsíce jsme vyrazili na lov lišek a kun. Bylo patnáct stupňů pod nulou a foukal vítr, což byly veškeré předpoklady k tomu, že škodná bude ve svých krytech. Vyšli jsme na kopec za vesnici a Princ vběhl do třetího kanálku pod mostkem na poli. Slyším jeho hlasité vydávání, rychle nabíjím. Liška vybíhá, dovírám závěr, odjišťuji a tisknu spoušť. Rána ve fujavici není ani slyšet. Liška zůstává v ohni, pes k ní dobíhá a ještě s ní klepe. Chválím ho a jdeme dál. Pes se příkopem dává do běhu a po sto metrech mizí v dalším kanálku. Z něj vybíhá za chvilku kuna a pes ji dáví na povrchu. Pro dnešek to stačí, musíme zajistit úlovek před neoprávněnou manipulací. Vracíme se oklikou okolo hromady klestu. Princ krátce vyštěkne a okamžitě vnikne do změti trní. Vzápětí vybíhá kuna, pes ji dohání v několika metrech, a dáví. Dnes byl úspěšný den. Podařilo se snížit stav přemnožených predátorů.
     Za týden vyrážíme na druhou stranu do blízkosti komory zvěře. Přecházím koleje a za kolejemi je kanálek, do kterého pes rychle vbíhá a hlásí. Vzápětí vyráží kuna. Rychle střílím! O kousek dál, z dalšího kanálku, vybíhá další kuna a bleskurychle přebíhá do dalšího. Do tohoto kanálku ústí zároveň splašky z nedalekého septiku. Pes v mžiku mizí za kunou. Kuna na druhém konci vybíhá. Zaciluji a tisknu spoušť. Zůstává v ohni. Pes vylézá z kanálu, zapáchá a je špinavý, druhá kuna totéž, pes s ní klepe a ani to nevnímá. Nedaleko teče potok, sbírám úlovek a jdeme k vodě, beru psa za zátylek a nořím do hluboké vody i s hlavou, jen nos mu kouká. Rukou probírám srst. Za deset vteřin je z vody venku. Vyskakuje na břeh, válí se ve sněhu a otírá si stále trochu zapáchající srst o sníh. Ještě jedna rychlá koupel a je to dobré. Pes radostně poskakuje po sněhu a otírá zbytky rampouchů z mastné srsti. Máchám kunu, aby se ten zápach dal cestou zpět snášet. Při zpáteční cestě po silnici pes mizí opět v dalším kanálu, ze kterého tentokrát vytéká voda. Na sněhu je znát liščí stopa. Hlasité hlášení se ztrácí v dálce podzemní chodby. Stavím se na závětrné místo, odkládám náklad a nabíjím zbraň. Je kolem půl jedné odpoledne, deset stupňů pod nulou, fouká čerstvý vítr. Za chvíli se hlášení začne přibližovat, liška vybíhá, ale protože kolem projíždí auto, otáčejí se i se psem zpět. A hlášení se opět vzdaluje. Jsou dvě hodiny odpoledne. Jsou tři hodiny odpoledne. Slunce se blíží k obzoru. Nad polem se honí poprašky napadaného sněhu. Nedá se nic dělat, jdu na druhý konec kanálu. Tam je svisle ústící trubkou slyšet vydávajícího psa. Pobízím ho, liška se dává na ústup a pes běží okamžitě za ní. K druhému konci je asi šest set metrů. Utíkám po zmrzlé oranici stále vpřed bez zastávky. Dobíhám do blízkosti otvoru. Liška je podle hlášení blízko. Přebíhá pod zemí z melioračního kanálu do kanálu pod silnicí, připravuji se, vybíhá a já rychle lícím a tisknu spoušť. Lišku jsem zasáhl a zůstává ležet. Přebíjím a volám na psa. Liška se najednou ale začíná zvedat, znovu mířím a dvakrát tisknu spoušť. Znovu volám na psa. Liška se náhle zvedá a utíká do sousední honitby. Pes vylézá z nory a běží po stopě. Přivolávám ho zpět. Přiběhne koukne na mne a jakoby říkal: "Co je, kde ji máš, dalo mi to takovou dřinu a tolik boje a času." Hochu, asi budu muset vrátit školné nebo se naučit střílet. Nechápu, jak se po třech zásazích brokem 4 a 4,5 mm mohla ještě zvednout. Jdu do krajního stavení a zvoním na myslivce ze sousední honitby. Vydáváme se za liškou společně, než stopy na sněhu zahladí vítr. Je již tma a tak s baterkou hledáme. Po dvou hodinách i za účasti velkého psa to vzdáváme. Vítr zakryl všechny stopy. Po lišce jako by se slehla zem. Loučím se a spěchám se psem na vlak. V běhu se mi stále vrací obraz liščí vitality a odolnosti. Kupuji lístky. Prodavač se na nás dívá a srovnává nás se sněhuláky. Pes naskakuje do vlaku a zalehá pod sedadlo. Já raději stojím, rampouchy mi začínají tát a voda se vsakuje do kabátu. Pes okousává ty své. Průvodčí se na nás dívá, štípe lístky a povídá: "Hm, ta myslivost to není jen flinta, že jo. "U nás máme jednoho "chytráka", ten by neraději všechno chránil a zapomněl, že predátoři u nás nemají v podstatě nepřátele a vlastně ani velká zvěř. Choval nějaká čistokrevná zvířata a vlastnil ceny z výstav. Chránil vše živé do doby, než mu kuny a lišky objevily slepice a holuby. Za jednu noc přišel o chov, ráno našel jen spoušť. Od té doby líčil na kuny a lišky nejrůznější nástrahy, ale myslím, že dobře umístěná rána je přeci jen nejmilosrdnější. Jen není tak jednoduché dostat se na dostřel a dobře mířit.
     Musíme už vystupovat. Výčitky svědomí mám o to větší, že jsem dnes netrefil správně. Ráno mi volal známý, že je to dobré. Mého postřeleného, prý velikého, lišáka vynorovali v uměle založené noře. Hned se mi ulevilo.
     Za nějakou dobu znovu vyrážíme do terénu. Jdeme krajem lesa a paseky. Na pasece jsou hromady klestu a stopami lišek se to tu jen hemží. Náhle pes větří a zabíhá do veliké hromady. Uvnitř jsem zahlédl mihnout se kunu. Pes různě přebíhá, ale nemůže se k ní dostat. Kuna náhle využívá přítomnosti psa na odvrácené straně a vybíhá bokem pryč. Hozenou ranou ji lovím. Zůstává v ohni. Vždy chvíli vzdávám poctu i tomu malému predátorovi, abych poděkoval Dianě za vzrušující chvilky lovu a svému borderovi, bez něhož bych sotva věděl, ve které z mnoha hromad zrovna kuna je. Pokračujeme v cestě dál. Po asi třech kilometrech procházíme kolem velké hromady dlouhého dříví. Pes okamžitě vbíhá pod hromadu a vydává. Stojím opodál a připraven čekám odkud kuna vyběhne. Pes se k ní ale nemůže dostat. Nakonec odkládám zbraň a přehazuji klády pákou klacku. Najednou kuna vybíhá, ale pes je stále ještě pod hromadou klád. Popadám flintu a lícím, ale nemohu střílet. Utíkám rychle za ní, křoví nekřoví ji doháním, ta vybíhá na strom, odkud nemá již příliš šancí. Pes mě doběhl a ještě s kunou klepe. Dívám se do mapy záznamů, o dva kilometry na severozápad je několik hromad dřeva. Měním směr pochůzky k těmto hromadám, ale nic tam nakonec nebylo. Tentokrát jsem jel autem, ke kterému se vracím a přejíždím do polní části směrem k domovu. Zastavuji kousek dál u kanálu, který bývá často obsazený. Pes vniká dovnitř. Stavím se ke stromu. Vítr zde nabírá na síle a tak si nasazuji rukavice. Hlavně brokové šestnáctky kozlice se ojíňují mrazem. Zbraň je sovětského původu, ale za žádného počasí nikdy nezklamala. S vysokým krytím sedmdesát šest až sedmdesát osm procent jsem nadmíru spokojen. Dívám se po krajině a poslouchám, jak pes statečně bojuje pod zemí. Liška vydává frkavé zvuky a chvílemi je slyšet kontakt. Trubka je dlouhá asi čtyři sta metrů a má průměr asi třicet centimetrů. Nyní se psovi podařilo lišku otočit a hlášení se blíží ke vsuku. Liška vystrkuje hlavu ze vsuku a jistí. Potom velkým skokem vyráží vpřed. Je to nádherné zvíře, ale přesto stejně rychle lícím, předsazuji a tisknu spoušť. Zvíře zůstává v ohni, ale pes stále hlásí. Vzápětí vybíhá druhá liška, a znovu rychle střílím. Druhá liška zůstává také v ohni. Je to dobrý výsledek. Pes s liškami ještě klepe, když se je snažím zabalit do igelitu.
     Slunce se schyluje k západu, začíná se šeřit a vítr sílí. Krajina se pokládá do nočního šera. Měsíc je na obzoru již vidět. Odjíždím silnicí oklikou po honitbě. Za vesnicí přesazuje liška přes cestu. Tak na tebe si holka počkám. Příště to zkusíme jinak. V neděli, již brzy večer, jdu na posed. Měsíc je pod mrakem. Balím se do spacáku. Psa ukládám do nohou speciálním otvorem, takže mu kouká jen hlava, může se dívat ven a zároveň mi hřeje nohy. Zkouším vábit, ale přiběhla k posedu kuna z tak špatného úhlu, že se nedalo pohnout natož vystřelit, za chvíli zmizela. Vábím znovu a krátce. Je ticho, jen zajíci a srnčí jsou uprostřed polí ve střehu. Nalétává na mě sova a sedá opodál. Po desáté hodině se na vrcholu zasněžené pláně ukazuje liška. Stojí jako socha a jistí. Mám smůlu, vítr jde přímo k ní, takže se pochvíli obrátila a odběhla bokem v třistametrové vzdálenosti pryč. Slézám a jdu se podívat po její stopě. Pes by se za ní nejraději vydal, ale po povelu jde se mnou proti stopě. Končíme u silnice a jedeme domů. Ve čtvrtek parkuji v devět večer auto blízko místa spádu. Mrzne. Je asi patnáct stupňů pod nulou. Při parkování se mi přední kolo boří do sněhové krajnice a příkopu. Po silnici vítr honí sníh. V dáli vidím přecházet lišku. Jenomže důležitější je dostat ven z příkopu auto. Musím se spoléhat, že mě někdo vytáhne. Nechávám lišku liškou, jen se po ní dívám, jak cestuje po zmrzlé oranici a slídí po nějakém tom zajíčkovi. Zběžně zavábím na zaječí vřeštidlo, ale to už liška není za obzorem vidět. Najednou se otáčí a přibližuje se. Konečně zahlédnu světla reflektorů. Mávám a zastavuje mi známý myslivec. Nasazujeme připravené lano a auto je hned venku. Zeptal jsem se ho, jestli se nechce se mnou podívat za liškou. "Liška tady a teď, co by tady dělala?" zní odpověď. Půjčuji mu dalekohled a ukazuji směr, kde jsem ji naposledy viděl. Liška se k nám mezitím přiblížila na sto padesát až dvě stě metrů. Rychle vytahuji kulobrok, opírám hlaveň o střechu auta, posazuji lišku do kříže a tisknu spoušť. Liška vyštěkne a zůstává v ohni. Pes vyskakuje otevřenými dveřmi a míří k lišce. Běžíme za ním. V běhu přebíjím. Pes se zakusuje do lišky, která se brání, a to morda v mordě. Lištička je to malá, ale hbitá. Stojíme nad ní, podávám flintu kamarádovi a nasazuji rukavice k jejímu zárazu. V okamžiku kdy chci lišku uchopit za oháňku, pes povoluje sevření, liška se vysmeká a utíká do blízkého křoví. Střílet nemohu, protože bych mohl zasáhnout psa. Pes má ránu na mordě a silně u nosu barví. Přesto jde po stopě, ale vzápětí kamarád navrhuje, že odveze domů matku, která čeká v autě a vrátí se s velkým psem. Čekám tedy. Za chvíli se vrací se psem. Je asi deset hodin večer. Znovu se pouštíme pomalu po stopě. Před křovím sundávám puškohled a prodírám se trnkami a šípkem pomalu vpřed. Na stopě je barva. Velký pes stále ztrácí stopu a malý má oteklý nos, ale stále hledá. Liščích stop je tu víc. Po dvou hodinách nakonec odvoláváme psy a znovu hledáme stopu. Ve dvě hodiny se dostáváme po stopě po poli k dalšímu remízku. Znovu do keřů a houštin. Jsem celý poškrábaný, ale nevzdávám to. Stopa se opět ztrácí. Obcházíme remíz. Stopu nemáme. Jsou tři hodiny. Mráz nabývá na síle. Znovu obcházíme remíz. Najednou si všímáme malé stopy, lehce zabarvené, jak míří do sousední honitby. Vracíme se k autům, děkuji za pomoc a vracím se domů. Po projetí první vesnice mi přebíhá přes silnici silný lišák. Zastavuji. Lišák běží po poli směrem ode mne. Nabíjím, vybíhám na zmrzlý zbytek stohu slámy zalehám. Lišáka mám už v kříži puškohledu - běží po bílé pláni zasetého obilí, je už hodně daleko. Zvětšuji na dvanáct. Zaměřuji, nadsazuji a tisknu spoušť. Lišák dělá kotrmelec a zůstává ležet. Pes ležící vedle mne začíná slídit. Sbíhám ze stohu, ale lišák se zvedá a rychle utíká pryč. Když se smůla začne lepit na šaty, je lepší toho hned nechat. Kule 7x57 by ho měla zastavit, ale při dobrém zásahu! Doma si vařím čaj. Další den, kdy mám plánované volno, spím a ošetřuji psa. Na obličeji mám šrámy a omrzliny. V neděli se liška ulovila norováním v uměle založené noře, měla zasažený přední běh. A milý lišák se vynoroval z kanálu u cesty. Měl škrábanec na hlavě, kulka ho jen lízla.
     Není každý den svátek, ale příběhy prožité na bílých zmrzlých pláních při tlumení přemnožených predátorů jsou příběhy skutečně prožité a nedají se jen tak zapomenout. Nahý se člověk rodí a nahý zase umírá. Jen to, co prožije, si s sebou odnáší. Vše ostatní zde zůstává. Dobrý pes však dokáže mnohé chvíle osladit a okořenit, bez něho by byl myslivec jen pouhým stínem a částí myslivce.

Fotogalerie

vychází v 5:07 a zapadá v 20:47 vychází v 23:32 a zapadá v 7:05 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...