Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2005

Dva jeleni

Miroslav TROST
Vlahý a dusný srpnový večer nesliboval mnoho loveckých úspěchů. Jasná obloha a poloviční měsíc, posečená pole po obilí se světlala strništi. Karel povečeřel ve stínu lip v příjemné hospůdce a před postupujícím stínem se uchýlil na blízký posed. Pohodlný žebřík ve stínu osik nad nedalekým potůčkem byl útulným místem ke strávení času na čekané. Slunce se pomalu schylovalo k západu. Z lesní houštiny nad potokem vylézal bílý had mlhy, která se držela nízko nad zemí. Snad se nedalo mluvit ani o mlze, ale o oparu, jako by srpen nechtěl zanedbat pořekadlo: „Svatá Anna, chladna zrána.“

    Do houstnoucího šera a šumění potůčku se vmísil cizí zvuk. Něco se brodilo vodou. "Není to nic malého a nebo je toho víc", zauvažoval Karel a očekával tlupu černé, přecházející tudy z a nebo na nedaleké kukuřičné pole. Připravil si kulovnici a čekal. Mírné lámání po pravé straně. Šustění rozhrnovaných větví a pak se vylomil ze stínu jelen. Stál ve vzdálenosti sedmdesáti metrů s hlavou otočenou na opačnou stranu od posedu. Stál strnule. Karel vzal obzorku a začal jelena číst. Jedna, dvě... až pět výsad na pravé lodyze. Jedna ...až šest výsad na levé lodyze. Podle postavy šlo o pěti až šestiletého jelena. Lodyhy kratší a nikterak silné. "To by šlo", zauvažoval, ale přesto ještě chvíli počkal. Snižující se viditelnost ho nutila k rozhodnutí. Zamířil na komoru a vystřelil. Jelen se bez většího značení pootočil doprava a odcházel. Pak zastavil. Podlomily se mu zadní běhy a pomalu se skládal na šedozelený pažit. Dolehnout ho však Karel neviděl. Větřík od potoka přinesl s sebou řídkou mlhu a jelen zmizel v bílém oparu. Karel přebil a čekal. Za dvě až tři minuty se něco ukázalo v místě, kde viděl lámajícího se jelena. Strnul. Jelen stál. Nezaváhal. Namířil na komoru podruhé a vystřelil. Jelen se opět pootočil doprava a odcházel. Karel ztuhl. Vyčkal dalších deset až patnáct minut a slezl z posedu. To již mlha i šero zhoustlo tak, že viděl nevalně. Popošel sedmdesát metrů ve směru, kam jelen odešel. Nic. Totéž opakoval, ale trochu vpravo. Opět nic. Vždyť ten jelen musel zatáhnout po dvou komorových ranách maximálně do houštiny nad potokem. Po dřívějších zkušenostech věděl, že se nevyplácí brzké sledování postřelené zvěře a vzdal to. Vrátil se zpět do hospůdky a čekal. Věděl, že hospodář jel s jeho synem na jiné místo a jistě se tady staví na zpáteční cestě. Má s sebou vždy svého jagdteriéra, tak to bude bez problému. Čeká hodinu, hodinu a půl, ale na takzvanou "mysliveckou základnu" nikdo nedojel. Vítr mezitím rozfoukal mlžný opar a měsíc a hvězdy zářily jako čerstvě umyté. Již se déle čekat nedalo. Zajel do nedaleké vesnice. Hospodář a Radek seděli v obýváku a klábosili. Pomalu vešel a nesměle pravil: "Míro, střílel jsem na jelena." "Kde ho máš?", dostal otázkou odpověď. "To je právě to, vezmi Sama a musíme se tam jít podívat. Daleko nebude. Měl by mít dvě komorové rány." "Kde jsi střílel?" "Na Americe naproti Vatikánu." "Dobře, kouknem tam, ale se Samem moc počítat nemůžem. Je nějaký marod. Včera měl horečku a úplně selhal při dohledávce lončáka. Nebývá to u něho zvykem, ale takový je stav." "Vezmem tedy Merinu, ať se zacvičuje."
    Tři myslivci a pes, tak vypadala osádka škodovky. Ta se probíjela tmou a nerovným polem k poli zvanému Amerika. "Střílel jsem ze žebříku mírně doprava. Teď nástřel nenajdu ani s baterkou." "To nic, Merina si ho najde sama." Merina, netrpělivá před tím, co se bude dít, znala důvěrně široký obojek z přípravy na zkoušky. Bude muset jít po páchnoucí hovězí barvě a dohledat starou srnčí kůži, nebo v lepším případě jí nakonec někdo položí srnce, jehož pach se s barvou absolutně neshoduje. Ale dobře, co by pro radost pána neudělala.
    Proč však pán jí neukáže barvou potřísněnou větvičku? Jen jí připnul na barvářský řemen a dává obvyklý povel: "Ukaž kočičku!" Pomalu vyšla. Vítr jí přinesl známý pach jelení zvěře smíšený s pachem jiné chutnější barvy: "Tohle je jiné kafe." Rychle napjala řemen a vlekla pána za sebou. Po dvou stech metrech narazila na zhaslého jelena. Byla trošku zklamaná, ale s chutí se mu zakousla do hřívy. Jelen odpor nekladl. Pán měl radost a proto měla radost i Merina.
     "Karle, tady leží." Chvilku byl klid. Paprsek baterky sklouzl po paroží. "Co jsi říkal, že měl ten jelen na hlavě?" "Desaterák či spíš nepravidelnej dvanácterák." "Tak to jsi přečetl špatně. Tohle je dvanácterák, ale oboustranně korunový. Sice nic moc. Tu výsadu v pravé lodyze jsi mohl přehlídnout." Karel se dal do vyvrhování ve svitu baterky. "Ještě štěstí, že nebyl daleko a zůstal na louce, zítra by se v tom hicu mohl zapařit, nestalo-li by se tak již v noci." Radek dostal úkol zajistit odvoz a odjel se škodovkou do vesnice. Vyvrhování a gratulace s předáním úlomku byly odbyty a v nastalém tichu jasné noci se nikomu nechtělo moc mluvit. Byla to krásná tichá letní noc, kterých se již ten rok mnoho očekávat nedalo.
    Do ticha se ozvalo nesmělé šustění. Pak rochnutí a zafunění. Klid. Jen větřík si pohrával se schnoucími stébly trav. Zapištění ujistilo ležící, že předešlé vjemy nebyla šalba, ale skutečnost. "Černá!!!" Tiše řekl Karel. Zbraně zůstaly v autě, ale stejně by nikdo nestřílel. Jeden úlovek za večer stačí. To říkal pohled těch dvou u zhaslého jelena. Paprsek baterky se šinul od lesa po louce. Do tmy zazářila světla zvěře jako žhavé uhlíky. Jeden, dva, tři... dvacet... dvacet pět... počítali oba mlčky. Černá stála. Světlo jí nevadilo. Ryje natočené proti větru hlučně nasávaly pachy. Veliká vůdčí bachyně nebojácně postupovala dopředu. Po dvaceti metrech zastavila a výhružně funěla, klektala háky, ale neodcházela. "Vždyť nás musí cítit," řekl Karel. To není možné, pomysleli si oba. Snad pohyb světla či již konečně pach černou varoval a zástup za vedoucí bachyní zneklidněl. Srazil se na poručnické zarochání do klubka, ze kterého vyšla vedoucí bachyně následována dalšími kusy. Seřazeni do "vlaku", vydala se tlupa směrem, který si předem stanovila.
    Neklidná Merina tímto směrem táhla již předtím, ale nyní byla k neudržení. "Tak se pojď na prasátka podívat," řekl Míra a pomalu uvolňoval fence barvářský řemen. Merina se do něho zapřela a rychle postupovala vpřed. Po sedmdesáti metrech napětí řemene povolilo a bylo slyšet, jak se fena po krátkém vyštěknutí s funěním do něčeho zakousla. Míra za ní překvapeně postupoval a zakopl o něco teplého a chlupatého. "Co to je?" Bylo to veliké. Bylo to neživé a měkké! Rukama nahmatal paroží. "Karle, ty v... tady leží ještě jeden jelen. Ty jsi střelil dva." Zkoprnělý Karel šel jako opilý k jelenovi. "Co má na hlavě?" "Totéž, co ten první, ale ve větším, Karle, to nepřežiješ!", vylétlo Mírovi z úst při představě vlny závisti a podezírání, jenž v řadách mysliveckých nyní panuje. Přesto přišel ke Karlovi, zkoprnělému údivem a rozpaky a chtěl mu blahopřát. "To není možné, vždyť jsem...", blekotal Karel, ale Míra ho již neposlouchal. Předal mu úlomek sice bez blahopřání, vždyť jak sám Karel konstatoval, nebylo k čemu.
    Tuším, že se opět zdvihne vlna rozhořčení, obviňování a odsuzování, ale všem těmto "radilům" a soudcům chci říci: "Než odsoudíte druhého, sami si vzpomeňte, co se Vám ve vašem mysliveckém životě nepovedlo, ač jste to mysleli dobře. Vím, je nutno odsoudit úmysl, ale soudí-li se neúmysl, buďte shovívaví, vždyť i ten nejlepší myslivec a mistr se nejméně jednou za život utne. Zažil jsem si to sám. Že patříte k těm, kterým se nic takového nikdy nestalo ani stát nemůže? Promiňte, nevěřím!!! Nestalo-li se Vám to dosud, buď jste to nikdy nepřiznali veřejně, ale před svým svědomím (máte-li ho) neutečete, nebo Vás to ještě čeká. I to patří k naší krásné "zatím" české myslivosti a odpusťte mi, až se Vám to stane, "jsem z těch", který Vám to přeje...
    Vím, že jsem Vám, Váženým čtenářům, dlužen vysvětlení, jak zřejmě k této události došlo. Je mi jasné, že u mnohých z Vás je to nošení dříví do lesa, ale přesto.
    V dané lokalitě se v tento inklinovaný čas nacházeli jeleni dva. První vyšel Karlovi nedaleko posedu. Ten ho po přečtení první ranou zasáhl na komoru. Jelen, jak již bylo řečeno, bez většího značení odešel napravo od posedu. Mezitím druhý jelen zrazený ranou zůstal stát v krytu houštiny. Jelikož se nic nehýbalo a vpředu zřejmě cítil svého druha, vydal se za ním. Po vyjití z lesa zůstal stát a jistil. Karel se v tom okamžiku podíval směrem, kde předpokládal, že jelen zhasl. A uviděl "ho" stát. Na nic nečekal a vystřelil druhou "dostřelnou" ránu, aniž předpokládal, že by mohlo jít o jiného jelena.
    Po dohledání prvního jelena se sice divil, že nemůžeme najít druhou ránu, ale oba jsme předpokládali, že za světla ji nalezneme a nebo, že byla minuta. To jsem v daném okamžiku spíše předpokládal já. Karel tuto možnost vyvracel a to dost vehementně. Měl pravdu. Shodou náhod nás tlupa divočáků přiměla brát na vědomí, nestandardní chování feny a umožnit jí dohledat druhého jelena. V opačném případě by byl jelen nalezen později, ale ve stávajících vedrech by zvěřina byla znehodnocena. Jak se říká konec dobrý, všechno dobré. I Karel přestál závist a nedůvěru."

Fotogalerie

vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...