Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2005

LOVECTVÍ V ANTICE

II. Zvěř a lov  Doc. MUDr. Jaromír KOVAŘÍK, CSc.
Ve starověku se věnovala lovu (řecky thérá, latinsky venatio) značná pozornost. Pro antické Řeky byl lov méně zábavou či sportem, více školou k pěstování charakteru a fyzické zdatnosti, výchovou bojovníků. Římané viděli v lovu většinou zábavu, zážitek. Samozřejmě se lov uskutečňoval také pro obživu, k získání zvěřiny a kůží či kožešin na oděv, k zneškodnění zvěře působící škody na pozemcích či dobytku, za účelem odchytu živé zvěře z důvodu chovatelských, a ve starém Římě pak s cílem získání živé zvěře k zábavám pořádaným v amfiteátrech.


    V našem minulém příspěvku jsme se zabývali antickým písemnictvím věnovaným lovectví. Nyní si povšimneme praktického provádění lovu. Pokud se týče provozování lovu, neexistovala nějaká zákonná ustanovení. Mohl lovit kdokoliv a kdekoliv, avšak každý majitel půdy měl právo zabránit komukoliv vstup na ni. Zvěř patřila tomu, kdo ji složil, ať na půdě vlastní nebo cizí. Etickým příkazem však bylo nepustošit pole a nezneuctívat posvátné prameny a háje. Nebyly stanoveny doby lovu a hájení, nelovilo se však ve dny sváteční. Za nejvhodnější doby k lovu se považovalo na jaře a na podzim ráno, v létě za ranního svítání a za večerního soumraku, v zimě v poledne.
    Lovu se zúčastnila převážně větší společnost lovců, často s rozsáhlým doprovodem loveckých pomocníků, honců. Řekové dávali přednost lovu pěšky, Římané lovu na koních; mezci nesli potřeby k lovu. Nepostradatelní byli lovečtí psi. K základním loveckým potřebám patřilo několik druhů lněných sítí (rozměrná či menší tenata, padací sítě, aj.), sloužících k odchytu a lapání zvěře, které byly přepravovány v kožených brašnách; k tomu potřebné pomůcky - dřevěné sošky s vidlicemi, tažná lana a také zradidla. Dále různá oka, do kterých se zvěř chytala za hlavu nebo za běh. Byly též kopány jámy. K lovecké výzbroji patřily luk a šípy, několik druhů loveckých oštěpů, házecí dřeva, dlouhý nůž. Připomeňme ještě, že Římané také zvěř chovali; zajíce ve zděných ohradách tzv. leporariích, spárkatou zvěř v oborách, pernatce ve voliérách.
    Lovila se všechna divoce žijící zvířata; zmíníme se však jen o zvěři v našem dnešním slova smyslu.
    Zajíci byli tehdy nejrozšířenější zvěří, jejich lov byl také nejefektivnější. Zvěřina byla pokládána za pochoutku. Tehdejší lovečtí spisovatelé pojednávají o zajíci obšírně po stránce zoologické (včetně různých omylů, např. spí s otevřenými světly), podrobně popisují techniku lovu ve volném poli či v lese, v různých ročních obdobích. Zajíci byli loveni pěšími lovci nebo lovci na koních - štvanicemi pomocí psů, byli naháněni do tenat, lovci po nich vrhali házecí dřeva. Římané nerozlišovali striktně zajíce a divoké králíky; tito byli známí hlavně z tehdejší Hispánie.
    Pod pojmem vysoké zvěře zahrnovali v antice zvěř jelení a zvěř daňčí. Vyskytovala se v lesnatém terénu, šlo o velmi hojný druh zvěře. Lovila se ze sportu a také pro zvěřinu. Zoologické popisy se nevyhnuly různým pověrám (když jelen shodí paroží, tak ho skryje, aby nebylo nalezeno lidmi, má totiž léčivou moc). Vysoká zvěř byla lovena pomocí sítí a zradidel, štvanicemi na koních se psy, proklána oštěpy, střílena šípy, také chytána za běh do ok s kláty; Římanům nebyly neznámí ani losi.
    O lovu srnčí zvěře nejsou zvláštní zmínky u žádného spisovatele. Byla sice všude, oproti jiným druhům zvěře však ve velmi skrovném počtu. Je to pochopitelné, poněvadž byla potlačována vysokou a černou zvěří, případně pronásledována šelmami, zvláště vlky.
    Černé zvěře byly - vzhledem k rozsáhlým lesním plochám a močálovitým krajinám - bohaté stavy v celém antickém světě. Zoologická pojednání obsahují i mysliveckou latinu, tak např. zbraně rozzuřeného kance jsou tak rozžhaveny, že mohou spálit psům srst. Ostatně složení divočáka platilo vždy za bravurní výkon a antická mytologie popisuje řadu proslulých lovů. Černá zvěř byla lovena pěšími lovci či lovci na koních za pomoci psů, složena zvláštními oštěpy s klipy, naháněna do sítí nebo též chytána do ok s kláty jako zvěř vysoká.
    Z dravé srstnaté zvěře jsou popisovány lovy medvědů, vlků, lišek, pomineme-li exotická zvířata (lvy, tygry, leopardy), která byla lovena v cizích krajích. Rysi byli vzácní. Medvědi se vyskytovali v různých krajinách Řecka, v samotné Itálii a samozřejmě i v jiných končinách římské říše. Ze všech divokých a nebezpečných zvířat, která byla kdy v římském světě lovena, usmrcována nebo lapána živá (pro boje v amfiteátrech), příležitostně též krocena, byli nejznámější právě medvědi. Byli lapáni do jam a sítí, loveni oštěpy, tráveni jedem.
    Všeobecně rozšíření vlci byli svízelí pro chovatele dobytka; napadali též jelení a srnčí zvěř. Byli lapáni do jam, loveni do sítí, tráveni, stříleni šípy. Na lišky byly pořádány štvanice na koních se psy nebo byly lapány do sítí. O drobné dravé zvěři srstnaté jsme nenašli zmínky.
    Pernatá zvěř (ptáci vůbec) se vyskytovala všude ve velkém množství. Ptačí svět rozhojňovali v Řecku a v Itálii ještě tažní ptáci, vyskytující se sezonně. Z dravců byli nejznámější orli. Na četných močálech a vodních plochách nacházeli příznivá stanoviště divoké husy a kachny, volavky, jeřábi, čápi, labutě a další vodní a bahenní ptactvo.
    Bažanty znalo Řecko již v 5.-4. století př. n. l., avšak nebyli příliš rozšířeni. Byli importováni z Kolchidy (oblast jihovýchodně u Černého moře) z krajiny kolem řeky Phasis (odtud pramení také latinský název bažanta). V Římě byli bažanti chováni ve voliérách, jejich zvěřina byla předkládána jako delikatesa jen při slavnostních tabulích.
    Koroptve a křepelky byly ve starém Řecku hojné, do Itálie byly koroptve importovány. Byly zde též vykrmovány ve voliérách nebo cvičeny k bojům; sloužily také jako živá hračka pro děti.
    Hrdličky a kvíčaly byly chovány ve voliérách, po kulinářské stránce byly pokládány za zvláštní lahůdku. Běžný byl chov holubů. Všechny vzpomenuté druhy se ovšem hojně vyskytovaly ve volnosti.
    Havrani, vrány, kavky a straky se těšili přízni jakožto "mluvící ptáci".
    Tetřevi se dostali do Itálie ze severní Evropy přes Alpy; byli chováni též ve voliérách.
    Lov pernaté zvěře se těšil značné přízni. Konal se buď do různých druhů sítí (tenata, padací sítě) případně pomocí volavců nebo čižbou na vějičky s ptačím lepem a do rozličných ok. Rozšířené bylo také sokolnictví.
    Zvěř tehdejší doby byla s oblibou zobrazována ve výtvarném umění. Byla zpodobňována na reliéfech (desky, pomníky, sarkofágy), ve skulpturách, v mozaikách, ojediněle v malbách, na mincích a různých uměleckých předmětech (nádoby, vázy, šperky, aj.).

Fotogalerie

vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...