Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2005

Milovník úsvitu

Jaroslav FOUS
Blížil se konec srpna a odstřel srnců byl v plném proudu. Jarda měl srnce sice již střeleného, ale povolenku k lovu vlastnil stále. Chodil proto po revíru s očima otevřenýma, hledající nějakého odstřelového srnce. Zpočátku neměl vůbec štěstí. Parůžkatí bohatýři jevili po několika minulých týdnech, kdy byl téměř veškerý jejich čas vyplněn vzájemnými sveřepými potyčkami a následnou sladkou odměnou v podobě roztoužených srnčiček, pramalou aktivitu.

Většinou byli zalehlí v hustých mlazinách, kde celý den jen líně přežvykovali. Pohybovali se jenom proto, aby ve svém bezprostředním okolí utrhli několik soust paše anebo když potřásáním hlavou odháněli dotěrné mouchy. Na otevřeném prostranství se ukazovali zřídka a na krátkou dobu. Když už vytáhli ze svých zálehů, tak to bylo skoro za tmy a naopak ráno ještě za tmy zmizeli jako duchové. Po říji je to tak každý rok. Z jara Jarda věděl o odstřelovém srnci, nerovném šesteráku, asi čtyřletém. V červenci mu věnoval dva týdny, ulovit se mu ho ale nepodařilo. Jeho teritorium se totiž rozkládalo u pole se zasetou kukuřicí, se kterou sousedil lán hořčice. Jakmile dosáhly plodiny dostatečné výšky, srnec se do nich přestěhoval a prostě přestal být vidět. Na pískání nereagoval, přivábit se Jardovi opakovaně podařilo pouze mladého srnečka. Ten se jednou dokonce začal třít o žebřík na němž myslivec seděl. I přes tyto prožitky mu bylo jasné, že pokusit se ulovit po říji tohoto srnce je jenom plýtváním času. Myšlenky na něj proto rychle zapudil.
    Po několika dnech neúspěšných čekaných a šoulaček si vzpomněl na jiného srnce. Náhodně ho potkal jednou ráno na jaře, když se vracel domů z lesa. Byl to nízký vidlák s pravidelnými vysoko posazenými výsadami. Tenkrát ho nechal být. Od té doby však uplynula spousta času. Bylo dosti pravděpodobné, že srnce přes léto vyhnal srnec jiný. Přesto Jarda zasedl hned druhý den večer na posed na čekanou. Lokalita byla pro lov vcelku příhodná. Žebřík stál na kraji lesa u jeteliště svíraného z jedné strany kukuřicí a z druhé pšenicí. Místo kazila jenom blízká motokrosová dráha, na níž se téměř každý večer proháněli zakuklení jezdci na silných strojích. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Zběsilý řev umlkl až dlouho po západu slunce. Za hustého šera šel myslivec domů, aniž by zahlédl kus srnčího. Když další večer proběhl naprosto stejně, pochopil, že večerní čekaná nemá smysl.
    Pro jisté povinnosti se nimrod dostal ráno do lesa až za několik dní. Bylo to zrovna v čase, kdy celou střední Evropu tížila rozsáhlá tlaková níže. Vstávání do ubrečené sychravé tmy Jardovi na náladě nepřidalo. Už několikrát se zamyslel nad tím, co je to vlastně za zvláštní touhu, která ho budí ze snu a žene z vyhřáté postele ven nebo ho v lese drží dlouho do noci, ať je počasí jakékoliv. Lovecký pud zděděný po dávných předcích? Každopádně téměř vždy tomuto volání podlehl. Ani toto ráno nebylo výjimkou. Navlékl si pršák, obul holínky, na hlavu narazil klobouk a takto vyzbrojen se začal prodírat deštěm k posedu. Dorazil tam dlouho před svítáním. Nekrytý žebřík mnoho sucha nesliboval. Nezbývalo nic jiného, než se proti padajícím kapkám obrnit trpělivostí a tiše čekat. Začalo se světlit. Ustupující noc odhalovala bezútěšnou šeď oblohy s nízko se převalujícími mraky. Z lesů prosáklých vodou stoupala bílá mlha oparu. A právě v té chvíli se Jarda stal svědkem představení, jaké dovede sehrát jenom příroda. Šedivá mračna na východním obzoru se začala barvit bledou žlutí. S postupujícím ohnivým kotoučem se měnil i odstín žluté. Byl stále sytější. Když se slunce dotklo spodního okraje horizontu, podívaná vyvrcholila. Oblaka jakoby někdo polil zlatem. V ten moment vyšel z kukuřice naproti posedu srnec. Rychlý pohled dalekohledem, byl to on. Šedivá hlava a přivřená světla mu dávala zachmuřený výraz. Stál jako socha, Jardovi připadalo, že se kochá dohasínající zlatavou explozí. Nebyl daleko, byla by to ideální rána. V myslivcově hrudi se ale usadil zvláštní pocit, který mu nedovolil sáhnout po zbrani a porušit posvátnost okamžiku. Tak tam strávili oba několik minut v podivném sepětí, lovec a kořist. Divadlo netrvalo dlouho. Jakmile se slunce dostalo nad obzor, barvy začaly blednout a šeď získávala zpět svou nadvládu. Konec představení přišel stejně rychle. Během chvilky dusily krajinu opět jenom kapky deště, které se předtím, zdálo by se, odmlčely. Jarda i srnec se navrátili do reality. U srnce se to projevilo tím, že začal brát paši, myslivec vzal do ruky zbraň. Předchozí zaváhání ho ale připravilo o možnost jistého výstřelu. Na srnce nyní hleděl zezadu. Čekal s připravenou puškou, až se mu otočí do vhodné polohy. To se však nestalo, srnec zatáhl zpět do kukuřice. Jarda ještě nějakou dobu vyčkával, pak se zmoklým lesem vydal domů. Další ráno se nesmělý východ Slunce podtržený silně melancholickým počasím opakoval. A opět se kochali oba, srnec i tentokrát přežil. Třetí noc se zvedl svěží větřík a roztrhal těžké peřiny mraků. Když šel myslivec na čekanou, tak se mu nad hlavou třpytilo tisíce hvězd. Bylo chladno. Na sedačce ho uspávala monotónní píseň, kterou hrál vítr na tenké struny kukuřičných listů. Oproti včerejšku se zdál dnešní východ Slunce téměř brutální. Paprsky světla rychle a nemilosrdně zabíjely lucerničky hvězd, až na obloze nezbyla ani jediná. Na jetel vytáhl i do třetice srnec. Právě vycházející sluneční disk vystrčil první ohnivé jazyky nad horizont a zbarvil ho do ruda. Nimrod už svého srnce důvěrně znal. Nepotřeboval ani dalekohled aby ho obeznal. Posadil osový kříž puškohledu na komoru zvěře. Dnes žádná neviditelná ruka nebránila lovci, bylo tu jen lovecké vzrušení. Vidlák značil ránu natažením krku, poklesnutím předku těla a prudkým vyražením z nástřelu. Udělal malý oblouček a vběhl zpět do krytu kukuřice. Vítr pohrávající si s kukuřičnými stvoly znemožňoval Jardovi určit směr jeho úprku. Myslivec vzrušeně poslouchal, po počátečním zalámání však neslyšel už nic. Okolní příroda byla k právě proběhlému dramatu zcela netečná. Naplnila se jen další část nikdy nekončícího koloběhu života a umírání. U Jardy však o netečnosti nemohla být ani řeč. S rozčílením a drkotajícími zuby počkal nekonečných patnáct minut a vydal se na nástřel. Našel ho po krátkém hledání, vzrušení mezi tím částečně ustoupilo. Několik kapek světlé zpěněné barvy ale stačilo k tomu, aby se srdce zase prudce rozbušilo. Zásah na plíce - prolétlo Jardovi hlavou. Jediné co ho znepokojovalo, bylo malé množství těch rubínových znamének smrti. Označil nástřel a opatrně se po nich vydal. V místě, kde srnec vběhl do kukuřice ho udeřil do oka rudě zbarvený list. Po několika krocích druhý. Pobarvené stonky mu byly neomylným vodítkem. Na některých místech nacházel v půdě i hluboké zápory. Přestal mít představu, jak dlouho po stopě jde. Pět minut, nebo deset? Nevěděl. Uvízl v podivném bezčasí. A pak ho před sebou uviděl. Myslivec zvedl hlavu ke slunečnímu kotouči. Podvakrát svého milence zachránil, napotřetí se mu však stal osudným.

Fotogalerie

vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...