Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2005

Moje zkouška z vábení srnce

František JANKŮJ
Ani se nenadáme, a bude tu kouzelné léto, oblažující nás myslivce neopakovatelnými zážitky. Ty se vracejí tím častěji, jak přibývá našich let. Dnes bych rád vzpomenul horkých dnů srnčí říje, a věřte, že když toto píši, mám zvlášť některé příhody takřka před očima.

Byl poslední červencový týden odpoledne, když v kanceláři pana lesmistra zadrnčel telefon - volá sám lesní rada Ing. Bílý a stroze nařizuje, aby do příští středy zajistil pro ředitelství Vojenských lesů v Lipníku nad Bečvou dodání tří odlovených srnců. Nesmělou námitku pana lesmistra odbyl pan rada poukazem, že v prostoru Libavá probíhá vojenské cvičení a na zakončení si generalita přeje srnčí speciality - takže jakékoliv výmluvy se předem zamítají.
    Po odložení sluchátka následovalo zarputilé mlčení, hned potom však příkaz okamžitě svolat poradu s hajnými. Byli čtyři, ale jeden nemyslivec, jeden už v letech, jenže to milý ředitel vůbec nezohledňoval. Personál připutoval, ale když vyslechli páně radův příkaz, zaujali kruhovou obranu. Je to příliš krátký termín, zvěř sice máme, ale les je plný houbařů, říje téměř ustala, takže se nemohou k ničemu zavázat. Jejich ochotu splnit daný úkol nezměnila ani kousavá lesmistrova poznámka, že nedodáme-li zvěř do středy, mohou dokonce ztroskotat i vojenské manévry. S přáním Lovu zdar porada skončila, ale z pokleslých hlav jsem odeznal velikou starost, ba obavu.
    V sobotu kolem deváté volal hajný Zedek, že chybil, další dva kolegové oznamovali jen srny se srnčaty - důkaz, že říje skončila. Mrzutý pan lesmistr rozhodl, že půjde zkoušet štěstí sám. Mám připravit jeho oblíbenou "Holkovu kozlici", do brašny vložil kazetu se sadou vábniček, kterou kdysi dostal k narozeninám od pana hraběte Lichtensteina-Podstadského - no, a já, student VLŠ Hranice, který v revíru Švrčov konal roční povinou praxi a sloužil tu i v čase prázdnin, jsem svého učeného pána provázel coby nosič zbraně.
    Z myslivny jsme vyšli po obědě, cestou mi pan lesmistr předestřel svůj plán. Zkusíme vábit z vysoké kazatelny U Huberta, tam zvěř určitě je, a snad nám svatý patron pomůže. Vyčištěnou šoulací stezkou jsme co nejtiššeji zaujali místo na posedu v rozsáhlé pasece nad Lukavcem, dlouho zklidňovali tlukoucí srdce, až konečně pan lesmistr vyňal z brašny zmíněnou vzácnou kazetu, kterou opatroval jako oko v hlavě, otevřel ji a já jen zíral na roztodivné tvary vábniček. Jednu z nich pak opatrně vybral, nábožně přiložil k ústům, a do všech světových stran jemně zavábil. Leč v lese nic se ani nepohnulo, ani se neozvalo. "Vše mrtvo", drala se mi na mysl slova básníka Vrchlického. Ještě několikrát zazněl z hraběcí vábničky hlas říjné srnky, ale bez odezvy.
    Tu pan lesmistr, zřejmě ve veliké tísni, tiše zašeptal: "Mládenec, zkuste tu vaši fejfárku!" Tak totiž, trochu posměšně, pojmenovával vábničku moji, vyrobenou ze žitného stébla a zastrčenou za zelenou pentlí mého klobouku. Měl jsem však přísně zakázáno ji v našem revíru po čas říje užívat - nyní však, v nouzi nejvyšší, jsem k tomu dostal oficiální souhlas. Předal jsem svěřenou kozlici do lesmistrových rukou, vytáhl svoje stéblo, a, jak jsem uměl nejtoužebněji, třikrát zavábil.
    Ze smrkové houštinky bylo slyšet zapraskání a v zápětí odtud přiskočil - přímo naproti nám - srnec, zastavil asi sedmdesát metrů od posedu a pátral po toužící krasavici. Pan lesmistr byl již připraven a když se po chvíli srneček postavil napříč, zazněl výstřel, po němž se zvíře vzepjalo a v několika křečovitých skocích zhaslo. Lesmistr, bledý, chvějící se doznívající horečkou, přijal moji bezprostřední gratulaci se slovy, která mě od něj velmi potěšila: "Mládenec, děkuji, byla to dobrá práce!"
    Předal jsem šťastnému lovci smočený úlomek, srnce vyvrhl a při návratu k myslivně, prohlásil můj přísný, nyní však zjevně dojatý pán: "Tak, mládenec - a teď zkoušejte štěstí vy sám, jděte ulovit svého prvního srnce!" To bylo neočekávané vyznamenání! Také jsem jej druhého dne skutečně ulovil, za vydatného bouřkového deště, ale o tom už psát nechci. Spíše stojí za zmínku, že od té doby jsem nejen lesmistrovi, ale třeba i předsedovi OMS Přerov pískal na svoji fejfárku vždy jen já. Hraběcí kazeta s vábničkami byla, zvláště potom, když jsem v témž roce přivábil zvěř ještě dvacátého třetího srpna (!) významnému hostu, s doporučením samotného pana lesního rady k nám vyslanému, definitivně zapomenuta. Třetího srnce do počtu se podařilo v úterý ulovit hajnému Zetkovi, ve středu, šťastni, jsme zvěř předali - manévry na Libavé byly zachráněny.
    V závěru si dovolím ještě důležitou poznámku. Když se pan lesmistr u ředitele VLS přimlouval, zda bych mohl s odstřelem, při této časové tísni, pomoci já, prohlásil pan lesní rada kategoricky, že (cituji): "Mládenec se nejdřív musí naučit srnčí chovat a teprve potom střílet". Na hlášení o mém prvním úlovku bylo ovšem v kolonce lovec krasopisně napsáno: Lesnický mládenec F. J. Když ono hlášení pan lesmistr vyplňoval, potutelně se při tom usmíval.

Fotogalerie

vychází v 7:48 a zapadá v 15:58 vychází v 15:42 a zapadá v 6:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...