Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2005

Ospalá čekaná

Jiří VALENTA
Již více než tři desítky let v malebné krajině Hostýnských vrchů kolem půvabné vesnice Rusava prožívám při lovu okamžiky vrcholného napětí a vzrušení i tiché a dlouhé čekání, vítězství dovednosti, ale i trpká zklamání, pozoruji neopakovatelné příhody ze života zvěře. Mezi ně patří i setkání s věčnými tuláky – černou zvěří, se kterou se potkáme i tehdy, když to nejméně očekáváme.

    Jednoho časného rána (spíše doznívající noci) v prázdninovém létě jsem se vydal čekat na srnce na svažující se paseku s ostrůvky skalisek. Za obzorem protějšího východního hřebene Grúně se rodil nový den, svítalo. Z šera začaly zřetelněji vystupovat kmeny, keře, pařezy, balvany. U jednoho z nich v horní části paseky jsem se pohodlně usadil, paseku jsem měl jako na dlani a pozoroval dění nového dne.
    Ze smrčiny lemující paseku vyšla srna se srnčetem, které bezstarostně uždibovalo laskominy, jimiž paseka oplývala, zatímco srna bděla nad bezpečností svého potomka pravidelným jistěním střídavě s pastvením. Po delší chvíli se rodinka ztratila v hluboké rokli, aby se napila průzračné vody v jednom z mnoha přítoků říčky Rusavy. Ne nadarmo se v písničce zpívá "Rusava, Rusava sú samé potúčky." Zakrátko napodobila konání srnčí rodinky i daněla se dvěma daňčaty. Srnec se však neukazoval. Slunko už na své cestě vystoupilo výš a jeho paprsky začaly pěkně hřát, paseka šuměla hmyzem a omamně voněla starými vůněmi, ve výšce vytrvale opisovalo kruhy plachtivým letem káně. To všechno na mě blaženě působilo, oči se mhouřily proti slunku, ale také se postupně klížily ve stále kratších intervalech, až jsem neodolal a pohodlně se natáhl do voňavého lože - a zdřímnul si, možná i usnul. Jakoby ve snu jsem slyšel nějaký dusot a jiné podivné zvuky. Chvilku mi trvalo, než jsem se probral z dřímoty, další chvilku než jsem se vzpamatoval, zda spím nebo bdím, ale to už bylo pozdě. Ve spodní části paseky mi postupně, jakoby na rozloučenou, mávalo pírky několik divočáků mizejících do rokliny s potokem; ani jsem je nestačil spočítat. Při následné prohlídce stop v písčité cestě nad mým stanovištěm (lépe řečeno pelíškem) a také v trávě vedle něho jsem zjistil, že mě divočáci míjeli tak na deset metrů! Neviděli mě, protože jsem byl krytý skaliskem a možná ani nenavětřili, ovšem jejich reakci jsem zase neviděl já, coby spáč.
    Tlupa divočáků se asi vracela z pastvy na poli v sousední honitbě za hřebenem lesa. Do našeho revíru se přišla napít a zalehnout, anebo byla zalehlá v sousední honitbě a tam vyrušena (což je pravděpodobnější, protože slunko už bylo hodně vysoko), potom prchala kolem mě - a málem jsem byl ušlapán. Inu, na čekané se má čekat, a ne dřímat!

Fotogalerie

vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...