Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2005

PARÁDNÍ ŠTEMPL

František JANALÍK
Fořt Šebesta slavil padesátku. Dopoledne absolvoval oficiální ceremoniál, při kterém převzal z rukou fořtů výše postavených drobnou pozornost v obálce a také ručně vyvedený diplom v bohatě zdobeném rámu, ocenění obětavé třicetileté práce pro naše pomezní hvozdy. Následovaly stisky rukou, úsměvy, blahopřání a plácání po ramenou za nepřetržitého cvakání spouště fotografa Oldy Klemprdy.

Odpoledne se u Šebesty na polesí konala druhá část oslavy, a to část naprosto neoficiální. Sešlo se nás u přebohaté tabule, připravené oslavencovou ženou Toničkou, téměř tucet.
    Při pohledu na ni - tedy na hodovní tabuli - by bledli závistí i tuční požitkáři. Ale ani my hosté jsme nepřišli s prázdnou a zpestřili stůl omamnými nápoji nejrůznějších barev, chutí a vůní. Nic proto nebránilo nenucené zábavě, ba ani tomu, abych obřadně rozvázal zelenou mašli na svitku papíru a jménem všech gratulantů přečetl báseň vlastnoručně sestavenou k Šebestovým narozeninám.
    Utkal jsem ji pečlivě z jemného přediva lehkovážných slov, která barvitě připomněla bouřlivé oslavencovo mládí i kriticky zhodnotila jeho fyzické síly ve věku pokročilém. Závěr však vyzněl velmi optimisticky a dával jubilantovi ještě mnohou životní šanci, bude-li se řídit radami právě recitované poezie. Tato kulturní vložka měla obrovský úspěch. Při jednom výbuchu smíchu překousl hajný Buchar svůj nerozlučný doutník a paní Tonička, které byl optimistický závěr nejvíc k smíchu, polila tatarskou omáčkou pleš boudaři Cmíralovi.
    To jsem však ještě netušil, že se verše stanou inspirací k další zábavě. V básni byla totiž zmínka o Šebestově neposlušné kobylce Běle, na které často rajtoval v parádním jezdeckém mundúru, a tak se další hovor odvíjel na téma kůň a jeho pán. Nejvíc se samozřejmě povídalo o koních jako o nepostradatelných pomocnících při stahování dřeva z krkolomných strání a roklin, kam se těžká a všerozrývající mechanizace nedostane.
    Rozveselení lesní hospodáři, kteří na oslavě byli v drtivé převaze, líčili takřka zázračné vlastnosti dřevařských koní tak přesvědčivě a s takovým nadšením, že jsem nevycházel z údivu. Žasl jsem, co všechno takový kůň umí, co dokáže a co znamená pro těžkou a mnohdy i nebezpečnou práci v lese. Netrvalo dlouho a zcela mi přestala imponovat rychlost anglických plnokrevníků, vytrvalost kladrubských běloušů. Přiznám se, že od té doby mám velké přání: najít pod vánočním stromečkem pořádnou a nefalšovanou dřevařsou kobylu.
    Takový dobrý kůň totiž může zachránit člověku ledaskdy i život, jak při oslavě vyprávěl hajný Erlebach:
     "Někteří z nás si jistě pamatujou na starýho Maxe Brauna, kterýmu nikdo neřek jinak než Baron. Panečku, ten měl koně, jedna báseň. Jen na ně kouk a voni už věděli, co a jak udělat. Dyť ho taky jednou zachránili před zmrznutím, když mu kláda rozmáčkla nohu. Sněhu bylo tenkrát po bradu, mrzlo jen praštělo, do vesnice to bylo dobrý dva kilometry a navíc se už stmívalo. A k tomu všemu vomdlíval bolestí! Dobře teda věděl, kolik uhodilo! Ale to by nebyl Baron, aby se z tý šlamastyky nedostal. Z posledních sil, než ztratil vědomí, vobvázal nohu kusem hadru, vyklůt zbytek pálenky, zapřáh se řemenem za koně a zamlaskal na ně. Voni ho pak přitáhli po sněhu až k prvním chalupám, kde se vo něj už lidi postarali. Hnátu mu dali felčaři dohromady a Baron byl zas kabrňák. Ještě dobrejch deset let pak jezdil do lesa."
     "To si dobře pamatuju," zahlaholil fořt Šebesta, "bylo mi tenkrát něco přes dvacet." Pak se lišácky ušklíbl a rozhlédl se, zda je žena Tonička stále ještě v kuchyni. Teprve potom pokračoval: "Znám ale taky případ, kdy kůň na svoji pomoc člověku málem doplatil. Před časem moje Tonča chtěla mermomocí zhubnout a jeden doktor jí poradil, že nejlepším prostředkem je jízda na koni. Von totiž jezdil ve vrchlabským oddíle vostošest, a proto prej byl hubenej jako lunt. Nabízel jsem Tonči našeho valacha, kterýho jsme tenkrát měli, ale vona ho nechtěla, že prej jízda na ušlechtilým voři je něco vznešenýho, něco jako vosedlat vokřídlenýho Pegasa a vznýst se do výšin - a ne se uvelebit na širokým zadku dřevařskýho valacha. Jezdila tedy pilně na štíhlým jezdeckým koníkovi, ale už za dva měsíce jí to doktor přísně zakázal."
     "A pročpak?" přerušil ho s neskrývaným zájmem do kulata vypasený boudař Cmíral. "Snad tolik nezhubla?"
     "Kdepak," dodal s úsměvem fořt, "zhubnul ten kůň! Chudák, vo plnejch pětatřicet kilo!"
    Když dozněl smích, ozval se hajný Buchar: "Už jsem vám vypráujel dvě nejnovější příhody s Tondou Kubíčkem? Né? Tak teda poslouchejte! Jdu takhle po silnici do Vítkovic a potkám Tondu na koni, druhej šel kousek za nima. Tonda byl nacucanej po flámu jak houba, kejval se na koňským hřbetě ze strany na stranu a něco si brumlal. Voptal jsem se ho, kam jako jede, a von mi řek, že k doktoroj na injekci.
     'A na co máš toho druhýho koně?' poudám.
     'Kterýho druhýho?' zablábolil.
     'Toho vzadu,' já na to.
    Tonda se pomalu votočil, znova se zakymácel a vodpoujeděl: 'Aha, toho druhýho? Stará mi řekla, že musím v Hrabačouje přesedat.'
    Nechechtejte se, to mi ve vopici vopraudu řek. Teď tu druhou příhodu, kterou mi poudal děda Bartoň, co bydlí vedle Kubíčků. Tonda má koně, kterej ho, jak víte, vždycky spolehliuje doveze z hospody domů. Tudlečky se však Tonda zdržel dlouho do noci u pošťáka Kořínka.
    V povznesený náladě se pak vyškrábal na kobylu a zamířil ještě k hospodě. Jak byl nalitej, klimbal a kůň šel a šel, až přišel domů. Tonda se probral a protože si myslel, že je u hospody, zařval: 'Hej, hospodo, pívo a velkýho ruma!' Z baráku ale nevyšel hospodskej, ale k velkýmu překvapení Tondy jeho drahá polovička. Ruce měla v bok, na hlauje natáčky a tvářila se jako bůžek pomsty. Omrkla situaci a křikla : 'Tondo, ty vochlasto, hnedka slez dolů a pojď se kouknout, jak na tom koni blbě vypadáš!'"
    Od Tondy Kubíčka hovor odbočil k problému, zda kůň snáší nebo nesnáší opilost svého pána. Jedni tvrdili, že ne, druzí, že ano, zbývající říkali, že si kůň zvykne a je mu to fuk.
     "To moje kobylka Běla," vychloubal se rozjařený Šebesta, "je klidná a poslušná, i kdybych jí třeba ve vopici dejchal do ksichtu."
    Někdo pronesl uštěpačnou poznámku, která zvedla fořta ze židle: "Nevěříte? Tak já vám to ukážu!" a hrnul se celý rozpálený na dvůr do mrazivého odpoledne. Vyběhli jsme za ním a chlácholili ho, že mu věříme, že nám to nemusí dokazovat. Šebesta však nebyl k udržení. Otevřel dveře maštale a vrávoravě vešel dovnitř. Vzápětí se odtamtud ozvalo koňské zafrkání, potom několikeré zařehtání doprovázené údery kopyt na dřevěnou přepážku: buch - buch, buch - buch. A úplně nakonec, když se kobylka Běla dobře trefila, vyletěl její majitel z maštale, udělal dva kotouly a zabořil se do hromady sněhu.
    Přiskočili jsme k němu a hajný Buchar vykřikl: "Karle, ty blázne, jsi živej?"
    Okamžik bylo ticho a pak Šebesta zasténal: "Jó, ale málo!"
    Postavili jsme ho na nohy. Kulhal, hekal a hladil si pravou polovinu zadní části těla, do které ho zasáhlo kopyto. Chlapi se škodolibě pochechtávali, a to Šebestu rozzuřilo:
     "Ty potvoro, já ti dám." a kulhaje zmizel v hájovně. Vzápětí byl zpátky s kulovnicí. Rychle jsme ho zadrželi a snažili se mu zbraň vzít, zatímco on bohapustě láteřil:
     "Ty bestie, já tě zastřelím a dám do buřtů! Mrcho jedna falešná, ty zrádná nevděčnice, to mám za svou dobrotu? Mezi náma je konec, rozumíš? Už se s tebou nebudu votravovat."
     "No teda, Karlíku, copak jsem ti uďála, že mi tak šeredně nadáváš?" dotčeně se ohradila jeho žena Tonička, jež teprve přilákána křikem vyšla na zápraží a vůbec netušila, co se před chvílí přihodilo.
    Vyprskli jsme smíchy a fořt, kterého rázem přešel ten největší vztek, neodpověděl podle očekávání své ženě, nýbrž otočil hlavu k maštali s kobylkou Bělou a úskočně pravil:
     "Tak ji vidíte, pánové, málem mě zmrzačí a ještě se tak hloupě ptá!"
    Paní Tonička byla zmatena a její choť s bolestivým výrazem obličeje rozepínal kalhoty, abychom mohli provést vizitu případného zranění.
     "Páni inženýři, to je ale štempl!" vyjekl zděšeně Cmíral a společně jsme zírali na modrající otisk koňského kopyta.
     "Prokristapána, mužský, že se nestydíte! Kdopak z vás to Karlíkovi uďál? Kterej surovec." křičela rozhořčená Tonička a začala modřinu znalecky a láskyplně prohmatávat.
    To jsme už opravdu nevydrželi a v záchvatech smíchu se doslova váleli po zemi. Inu, jak říkají moudře latiníci: Finis coronat opus - konec korunuje dílo. A paní Tonička zase korunovala parádní štempl - dílo kobylky Běly, léčivým studeným obkladem.

Fotogalerie

vychází v 7:31 a zapadá v 17:58 vychází v 23:33 a zapadá v 14:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...