Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2005

Svatební srnec

Jan ŠPILAUER
Na loňské léto připadl datum mojí svatby. Jak se sluší a patří v každém řádném mysliveckém sdružení, kde je zvykem poctít budoucího ženicha myslivce lovem trofejového srnce, dostal jsem i já tuto možnost ulovit si svého „svatebního srnce“. Začal jsem ho tedy vyhlížet a obcházel neúnavně revír. Po několika měsíčním chození na čekanou jsem viděl spoustu dobrých, více či méně zajímavých srnců. Začalo období, kdy se stává lov obtížnější, protože louky jsou posekané a zvěři se na volné prostranství moc nechce a ani pasení na takových prostorách není zrovna podle jejich gusta. Na druhé straně se zvěři daří v obilí, které je už touto dobou dost vysoké, a kromě chutné potravy skýtá bezpečný kryt.


    Už jsem obešel hodně míst v revíru a přemýšlel, kam si půjdu večer sednout. U Bukvice nad rybníkem Hájek byla pšenice, která není ještě tolik vysoká a mohl bych v ní něco vidět. V podvečer jsem usedl na zelenou kazatelnu a pozoroval, jak se tu a tam nějaká ta srnčí hlava objevuje v obilí. Ze třech srnců, které jsem ten večer viděl, se mi jeden zdál silnější než ostatní. Pravý parůžek měl mírně prohnutý k levému, ale byl daleko a příliš dobrý na to abych ho ulovil.
    Druhý den jsem jel na tento posed ještě jednou, co kdyby tam byl ještě nějaký jiný srnec? Viděl jsem ale jenom jednoho srnečka s jedním parůžkem ve tvaru špičáka a s druhým ve tvaru knoflíku. Tento večer jsem musel posed opustit dříve, protože jsem jel na noční směnu. Ve chvíli, kdy jsem slézal z kazatelny jsem si zradil srnčí, které muselo být na kraji lesa těsně za mnou, a tak jsem měl hned důvod se na toto místo vrátit. Když se mi to po nějakém čase podařilo, nestačil jsem se divit jaká podívaná se mi naskytla před samotným setměním. Asi tak necelých třicet metrů od kazatelny vyšel z lesa do pšenice srnec, kterého jsem poznal podle tvaru parůžků, kdy jeho pravý parůžek byl mírně prohnutý směrem k levému parůžku. Z přední části od růže tohoto parůžku trčel špic. "Osmerák" bylo to první, co mě napadlo. Ale světla rychle ubývalo a srnec se ztrácel v obilí. Směny v práci mi příliš nepřály a setkání s tímto srncem se také příliš nedařilo. Jeden den vyšel srnec, když už byla taková tma, že jsem ho sotva přečetl, jindy zase rychle překonal plácek, kde byla pšenice nižší a zmizel ve vysokém porostu, nebo procházel kolejí vyjetou traktorem a byl ke mně vždy na ostro - zepředu či zezadu. Zkrátka bezpečně se vystřelit nedalo.
    Další týden jsem měl v práci opět směnu, která nepřeje mým loveckým pokusům a od mého prvního setkání s tímto srncem to byl už téměř celý měsíc. Během tohoto týdne jsem pečlivě ořezal větvičky, které vadily střelbě a vše připravil na lov, který se zdál být téměř stoprocentní. Večer jsem oznámil své budoucí ženě, že asi budu ráno před čtvrtou hodinou vstávat a půjdu do lesa. Sklidil jsem posměch, že já s mojí spavou nemocí nemám šanci vstát. Spletla se ve mně. Skoro vůbec jsem se nevyspal. Pořád se mi hlavou honil ten srnec. Začal se ozývat budík a já už stál na nohou a potmě se v tichosti oblékal. Z postele se na mě vynořila otázka: "Ty jdeš opravdu do lesa?" Když jsem řekl: "Jo, jen spi," dostalo se mi odpovědi, že to snad není pravda a něco o bláznech. Ale to já už jsem seděl v autě a se zhasnutými světly se blížil po louce k místu, kde jsem pravidelně parkoval. Potichu jsem přešel přes pole ke kazatelně a pak se kochal ranním rozbřeskem. V půl páté se začalo rozednívat a já jsem se nemohl dočkat až spatřím první zvěř. Po hodinovém čekání jsem se dočkal i mého srnce. Ale jaké bylo moje zklamání, když vyšel z lesa v takové dálce, že jsem ho pouze poznal, ale lovit na takovou vzdálenost jsem dopředu vzdal. Najednou jsem smutně zjistil, že ten den asi lovit nebudu. Bylo sedmnáctého července a již se začínaly projevovat první příznaky říje. Srnec začal prohánět své tolik nežádoucí soky. Nejdříve se v poli objevil onen špičák s jedním špicem a knoflíkem. "Můj srnec" se za ním rozběhl a hnal ho až na okraj Bukvice, k prvním lidským obydlím. Úplně zapomněl, že už není v bezpečí pšeničného pole. Potom začal pronásledovat dalšího soka, ale to už byl opravdu daleko. Vzdal jsem to a čekal, co bych to ráno mohl ještě spatřit.
    Netrvalo to však dlouho a vidím, že se srnec začal pomalu vracet k poli a už si to pohodovou houpavou chůzí kráčí směrem k lesu. Čekal jsem, že někde v poli zalehne k odpočinku a mně se pro dnešní ráno ztratí jeho hlava z dohledu. Ale kupodivu se tak nestalo a srnec pokračoval ve své chůzi dál a blížil se čím dál více na dostřel. Začal jsem cítit tlukot srdce a uvědomil si, že bude na čase odjistit můj kulobrok a sledovat srnce v puškohledu. Srnec ani na okamžik nezastavil a pořád pokračoval směrem k lesu, od kterého ho dělilo už jen asi deset metrů. Napnul jsem napínáček a uvelebil se v dobré střelecké pozici. Nic jiného jsem si v tu chvíli nepřál, než aby srnec zastavil v koleji vyjeté traktorem, která byla už jen pět metrů od lesa. Stalo se a já na vrcholu své lovecké horečky zmáčkl spoušť. Zaburácel výstřel do ranního ticha, srnec nadskočil a vrhnul se zpět do lánu obilí. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je zasažen a už jsem jenom sledoval co se bude dít dál. Pro případ jsem si přebil a podíval se na hodinky, které ukazovaly za pět minut šest. Srnec udělal v pšenici asi padesátimetrový oblouk, svalil se, ale vzápětí se opět postavil na běhy a rozběhl se. Nejistým krokem urazil ještě asi deset metrů. Potom navždy zmizel z dohledu okolí. Bylo ticho, nic se nedělo, nový den byl tady a já, nedočkavý, čekal a tipoval, jak dlouho může trvat povinná "cigaretová pauza", která pro mě, nekuřáka, trvala věčnost. Ještě jednou se snažím soustředit na místo, kde srnec při výstřelu stál, abych snáz našel nástřel. Měl jsem dost času, světla přibývalo, tak nebylo kam spěchat. Jenom ta nedočkavost mě sužovala. Při hledání nástřelu jsem chodil křížem krážem po koleji, ale nalézt barvu se mi nepodařilo. "Přece vím, kde srnec stál, ale bylo to dost daleko. Nebo že bych šel do míst, kde srnec zmizel z dohledu, ale co když ho v obilí nenajdu a zmatu tak stopu pro případnou dohledávku se psem." Pořád mi nešlo do hlavy, že nemůžu nalézt žádnou barvu. Nakonec jsem zašel daleko po cestě, abych měl jistotu při cestě zpět a neminul nějaké to místo potřísněné barvou. A šel jsem raději pšenicí, protože si myslím, že barva snadněji uvízne na stéblech a klasech, než ve vyjeté koleji. Vyplatilo se. Kousek před místem, kde jsem už chtěl přestat s hledáním, jsem našel barvu a bylo jí dost. Šel jsem po barvě směrem k předpokládanému nástřelu a na poslední stopě jsem položil klobouk. Potom jsem došel do lesa pro smrkové úlomky na značení pobarvené stopy. Na nástřelu ležel malý střípek kosti, o několik kroků dál kousek plic, ale až po třech metrech se srnec rozbarvil. Barvy přibývalo, až jí nakonec bylo, jako kdyby ji někdo rozléval z konve. Došel jsem až na místo, kde se srnec poprvé svezl k zemi a potom dalších deset metrů, kde jsem spatřil mého "svatebního srnce", jak nehybně leží s výstřelem na levém plecku. Vyndal jsem fotoaparát a zvěčnil si tento vzácný okamžik. Až poté mě napadlo podívat se na ten nevšední hrot vyčnívající z popředí pravého parůžku. Asi těžko popíšu, jaká byla moje radost, když jsem zjistil, že se jedná o třetí samostatný parůžek s vlastní pučnicí a růží, který vyrůstal pod růží pravého parůžku! Obvod tohoto třetího parůžku byl devět centimetrů a výška sedm centimetrů. Netradiční vzhled, mohutné růže o obvodech sedmnáct a osmnáct centimetrů a tmavé paroží s výškou dvacet centimetrů dodávají trofeji punc velmi dobrého srnce.
    Připevnil jsem za šlachu zadního běhu plombu, dal poslední hryz, sobě úlomek a kochal se pohledem na tohoto neobyčejného srnce. Potom jsem vytáhl provázek, svázal srnce do kozelce a za vydatného odpočívání jsem jej vynesl z pole na plácek, který předchozí týdny srnec vždy rychle překonal, aby mohl zmizet v obilí. Následovalo fotografování a telefonát domů, kde jsem třesoucím se hlasem oznámil, že jsem právě ulovil svého životního srnce. Při vyvrhování jsem se nestačil divit nad množstvím běle a nad velikostí jeho orgánů. Dorazila za mnou i rodina a po nezbytných gratulacích jsme změřili vzdálenost, na kterou jsem střílel. Byla poctivých sto metrů.
    Doma jsem hned srnce pověsil, aby zvěřina řádně vychladla a zavolal jsem našemu mysliveckému hospodáři. Od něj, ale také od předsedy a většiny členů mysliveckého sdružení získal srnec obdiv a všichni se shodli na tom, že tohle je ten správný "svatební srnec". Věk jsme odhadli na pět až šest let a hmotnost po vyrušení byla dvacet tři kilogramů. Prý mě musela mít Diana hodně ráda. Diano, díky!

Fotogalerie

vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...