Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2005

V dobré době

Jiří POTOCKÝ
Po všechna léta, kdy jsem byl fořtem ve sklenském polesí, vždy prvního srpna jsem vycházel na ranní šoulačku kolem ovsů. Byla to pokaždé spíš informativní pochůzka, než lov, bylo to jakési symbolické zahájení sezóny lovu jelení zvěře.

Také toho roku, kdy jsem zažil řadu zajímavých setkání s vysokou, o nichž chci vyprávět, jsem si prvního srpna přivstal. Tehdy mne však k časnému vstávání pobízela i další, zvlášť příjemná okolnost. Za vycvičení "služebního" barváře a jeho úspěšné předvedení na předběžných zkouškách mi ředitel závodu povolil lov průběrného dospívajícího jelena. Sklenské polesí v těch letech poskytovalo k lovu jelenů mnoho příležitostí, zvláště v dobré době před říjí, neboť jako okraj jelení oblasti bývalo jejich známým stávaništěm. Ale tenkrát jsem se prvního srpnového rána u ovsa s vysokou nepotkal. Ovsy totiž ještě nebyly mléčné.
    Marně jsem šoulal hlubokými úvozy, které dělily družstevní lán ovsa Za Bukáčkovou, hraničící s rozlehlými smrkovými mlazinami. Bylo už světlo, když jsem opustil pole a prošel selským lesem Kříbem k enklávě polí Za vlčinou. Avšak ani tady jsem žádnou zvěř nezastihl, ale ve směsce pod cestou v dolní části polany byly znát tmavé pruhy zvěří setřené rosy. Slunce již vycházelo za Brožovou skalou, když jsem přišoulal do stojáku ve třicítce. Zastavil jsem se za silným krajákem a nahlížel dolů do svažujícího se smrkového porostu. Mezi korunami již dopadaly první sluneční paprsky na koberce metlice a ostrůvky borůvčí, vršky huštiny pod stojákem se již utápěly v jasu vycházejícího slunce. Bylo tísnivé ticho časného srpnového jitra, nikde se neozval ptačí hlásek. Po chvilce jsem z pravého rohu kmenoviny, kam nebylo pro skupinu nárostu vidět, zaslechl zalámání větví. Vysoká! Chtěl jsem došoulat blíž, ale po třech krocích jsem strnul.
    Mezi podrosty v levé stěně stojáku jsem totiž zaznamenal pohyb a do mezery mezi kmeny se vsunul mohutný trup pastvícího se jelena. Hlavu s parožím však zakrývaly silné oddenky kmenů. Pak se jelen přesunul do ulice mezi kmeny, zvedl hlavu a pátral směrem ke mně. Silné zakrvavené paroží s visícími cáry lýčí mne doslova fascinovalo. Ruce, držící triedr, se začaly chvět vzrušením. Jelen se začal znovu pást. Přemítal jsem, co je to za jelena. Ne, toho jsem u nás ještě neviděl. Na levé lodyze dvanácterák, měl dlouhý očník i opěrák, pak mohutný vlčník a nad ním masivní trojhrotou lopatku. Byl to nádherný paroh s nevšední silou lodyhy. Špatně jsem viděl paroh pravý, zahlédl jsem sice silnou trojhrotou pohárovitou korunu, ale lodyha se zdála kratší, nějak divně zakroucená a pak - neměla žádné další výsady. Jelen se pastvil blíže ke mně. Ale, co to? Jak jelen při braní paše rytmicky pohyboval hlavou, mezi krvavými lodyhami se spolu s nimi kývalo, zakrýváno vlajícími kusy lýčí, cosi jako kus tmavé větve. Jelen při vytloukání asi odlomil zčernalý olšový suk a ten mu uvízl mezi parožím, pomyslel jsem si, i když se mi chvílemi zdálo, že ta větev vyrůstá z lebky a že by to tudíž měla být třetí lodyha. Nesmysl! Zapudil jsem tuto až příliš fantastickou představu. Další ověřování mi už jelen neumožnil. Snad spatřil záblesk skel triedru, možná zachytil lehounký závan mého pachu. Prudce se otočil a zmizel za ohybem stráně.
    Ještě dlouho jsem stál jako opařený a nemohl se vzpamatovat z překvapení. Stále jsem měl před očima to jelení zjevení. Pak už jsem se rychle vracel do myslivny, kde mne čekala práce na měsíční uzávěrce. Cestou jsem si umínil, že se jelenu budu v příštích dnech věnovat, abych ho mohl "přečíst" ještě lépe. Během týdne jsem ho sice zahlédl dvakrát, ale pokaždé za šera, takže detaily paroží mi zůstaly nadále utajeny.
    Pak začal zrát Za vlčinou Kuncův oves. Když jsem tam jednou ještě za tmy přišoulal, uslyšel jsem, že se v ovsu paství tlupa zvěře. Ještě za šera prošlo kolem mého stanoviště na rohu Kříbu pět kusů holé se dvěma silnými špičáky. Zvěř se popásla ve směsce pod cestou a loudavě zatáhla do třicítky. Rozednilo se. Z pruhu ovsa, jehož vzdálenější polovina se ztrácela za horizontem, jsem opět zaslechl zvuk zdrhávaných ovesných lat. Pak jsem tam zahlédl pohyb a nad vlnícími se stébly se objevilo kývající se paroží. Byl to on, ale nebyl sám. S odstupem patnácti kroků jej následoval další, ve zvěřině ještě silnější jelen s dlouhým členitým parožím úzké rozlohy. Vyšli z ovsa, prošli napříč pruhem brambor a dlouho se pásli ve směsce. V tom druhém jelenu jsem poznal starého čtrnácteráka, který se na polesí zdržoval již několik let a jehož shozy byly první a nejsilnější z těch, které jsem v předjaří našel. Ale všechnu pozornost jsem pak upřel na toho s abnormálním parožím.
    Za Hřebenem vyšlo slunce. Nejdříve pozlatilo vysoké tmavé jedle na okraji Českého kopečku, pak kvetoucí jetelovou otavu pod nimi, později žloutnoucí pruh ovsa a nakonec oba červené jeleny ve směsce, zářící v tisících krůpějí rosy. Stoják ve třicítce vrhal do postříbřené směsky zubaté černé stíny jednotlivých okrajových stromů. Byl to překrásný náladový obraz.
    Jak jeleni při paši neustále měnili pozice, mohl jsem si ověřit, že ten s nepravidelným parožím má mezi lodyhami nikoliv černý olšový suk, jak jsem se domníval při prvním setkání s jelenem, nýbrž skutečnou třetí lodyhu, sice kratší, slabší a bez výsad, dosud krytou stříbřitě černým lýčím. Obě hlavní lodyhy byly černě zbarvené, hroty výsad však byly ještě matné, nevystrouhané. Pravý paroh jakoby vyrůstal níže na čele, točil se přes světlo dolu a širokým obloukem vzhůru dosahoval asi dvou třetin výšky levé lodyhy, kde končil mohutnou trojhrotou pohárovitou korunou. Impozantní paroží!
    Věk jelena, jehož nevšední zjev mne znovu uchvátil, jsem podle všech znaků odhadoval na rozhraní druhé a třetí věkové třídy. Trochu mne mátlo to pozdní vytloukání, ale to jsem přisuzoval pravděpodobnému zranění, které mohlo být příčinou deformace pravě lodyhy. Potud bylo všechno vpořádku, avšak výjimečnost trofeje varovala před závistí nadřízených. Trochu jsem váhal. Zatím však byla tato obava předčasná, neboť na jelena s dosud zcela nevytlučeným parožím jsem střílet nehodlal. Řekl jsem si, že počkám, až vytluče třetí lodyhu a vystrouhá hroty výsad. Předpokládal jsem, že do odchodu jelenů na fryšavská a cikhajská říjiště zbývají ještě asi dva týdny, během kterých se s jelenem určitě ještě potkám.
    Jednoho rána bylo v ovsu Za vlčinou ticho a pusto. Proběhl jsem Kříbem směrem k vesnici a zahlédl oba jeleny, zatahující do třicítky z ovsa Za Bukáčkovou. Rychle jsem se vrátil pro vítr, vešel do třicítky od Vlčiny a vyčištěným šoulákem jsem se blížil ke kališti, kam jeleni zřejmě směřovali. S výborným větrem jsem se tam přikradl až na pětadvacet kroků a skryl se za smrkovým předrostem v odrůstající kultuře. Stal jsem se svědkem intimní záležitosti v životě jelení zvěře - ranní koupele.
    Přede mnou postávalo, přecházelo a postupně se kalištilo dvacet kusů vysoké, dvanáct kusů holé a osm jelenů. Kromě těch dvou silných, jejichž zablácená paroží právě mizela mezi rozkývanými vršky smrkové mlaziny za kalištěm, ještě čtyři mladí jeleni - nerovný osmerák, osmerák, výsadcový desaterák a nerovný dvanácterák. Pak tu byli mně už známí dva špičáci v lýčí s lodyhami až čtyřicet centimetrů vysokými. Srdce se smálo při pohledu na tuto plejádu nadějných jelenů.
    Vzduch byl prosycen hořkým pachem bahna z rozlehlé jámy po vývratu, která tvořila kaliště. Ozývalo se šplouchání, otřepávání bláta a občas i zalomení. Některé kusy přecházely nebo postávaly ne dále, než patnáct kroků ode mne. Olšová kultura, obklopující kaliště byla postříkána šedohnědým povlakem bláta. Zvěř zvolna obcházela kaliště v kruhu proti směru hodinových ručiček, občas se zastavovala a jednotlivé kusy do něj postupně vstupovaly v pořadí určeném jejich sociálním postavením v tlupě, počínaje jeleny a nevodícími laněmi konče. Z chování zvěře vyzařovala naprostá pohoda a pocit bezpečí. Dospělé kusy se do bahna pokládaly s hlasitým šplouchnutím, slastně se převracely a bily běhy do výše. Kolouši byli více ostýchaví, často jen proběhli mělčími okraji kaliště. Poslední nevodící laň dlouho postávala na okraji louže a když bylo kaliště konečně volné, jako když jí někdo neviditelný podrazí běhy, po hřbetě spadla do řídké kaše. Několikrát se převrátila a pak skokem kaliště opustila. Otřepala se a zvolna zatahovala za ostatní zvěří.
    Byl jsem jako v Jiříkově vidění, neboť něco podobného, čeho jsem tady byl svědkem, jsem nikdy předtím neviděl. Dnes, po řadě let, dodávám, že kromě jednoho případu, který počtem účastníků i délkou expozice byl asi poloviční, ani nikdy později. Jednotlivé jeleny jsem pochopitelně v kalištích přistihl častěji, zvláště v říji. Ale tento rituál kalištění velké tlupy vysoké byl tak působivý, že jej řadím k nejvzácnějším zážitkům, spojeným s pozorováním života jelení zvěře. Celý obřad trval déle než hodinu, slunce stálo již hodně vysoko na obloze, když poslední laň zatáhla do mlaziny.
    S blížící se říjí docházelo mezi oběma jeleny stále častěji k potyčkám. Když jsem jednoho rána ještě za hluboké tmy spěchal, abych se co nejdříve dostal k Vlčině, zaslechl jsem z pole naproti myslivně ostrý třesk jeleního paroží. Na okraji Lemperek jsem dlouho čekal na rozednění. Prohlížel jsem pole směsky na stráni, protkané mezemi a skupinami keřů. Nahoře v cípu Bartošova pastviska zatahovali do houštiny dva jeleni. Zdáli se mi však slabší ve zvěřině i kratší v paroží. Triedr mi potvrdil, že to jsou dospívající výsadcoví desateráci. Když zmizeli, chtěl jsem pokračovat v cestě k Vlčině, ale v posledním okamžiku jsem u lískové meze uprostřed stráně zahlédl starého čtrnácteráka. Občas přejel parožím po ohnutém jeřábu, pak popošel několik kroků a tloukl do lískových keřů. Po chvilce jsem za mezí mimo dostřel objevil i toho s raritním parožím. Zdálo se mi, že už má třetí lodyhu vytlučenou. Pastvili se dlouho do dne a pak zatáhli proti větru do Příhonů pod myslivnu. Zůstal jsem ještě chvíli stát za silným okrajovým smrkem. Po několika minutách jsem uslyšel, že další vysoká prochází zarostlou pasekou za mými zády. Opatrně jsem se otočil. Ozval se třesk prudkého nárazu paroží, vršky jeřábů v pasece se kymácely. Na okamžik jsem zahlédl toho starého. Oba jeleni tentokrát táhli ke kalištím a k dennímu stávaništi v plachtě smrkových a olšových mlazin pod Řádkovým lesem.
    Stále častější a ostřejší střety parožím napovídaly, že kamarádství obou jelenů spěje rychle ke konci a že jejich odchod na říjiště lze očekávat každým dnem. By1 nejvyšší čas, abych se při první příležitosti, naskytne-li se ještě nějaká vůbec, pokusil jelena s raritním parožím ulovit...

Fotogalerie

vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...