Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2005

Ztracený snubní prstýnek

Vladislav CHVÁLA
Když jsem se kdysi dávno ženil, neoplýval jsem ani já, ani moje nastávající kdovíjakými finančními prostředky. Proto jsme si tehdy koupili to, co nám naše skromné příjmy koupit dovolovaly: tenounké snubní prstýnky.


    Prstýnek jsem nosil jen do té doby, než jsem jako voják základní služby za něj zůstal viset na "sajtně" při seskakování z "vétřiesky" a málem si utrhnul prst. Když jsme se pak po pětadvaceti letech chystali oslavit stříbrnou svatbu, nechali jsme si udělat prstýnky nové, masivní, o trošičku větší, aby "netlačily" a aby šly dobře navlékat i svlékat.
    V červenci 1979 mě pozval přítel Pepík, tehdy polesný v Kachnině, který byl současně mysliveckým hospodářem v honitbě mysliveckého sdružení Rozsocha, na srnce. Dovedl mě tehdy nad Karlov (městská část Liberce), kde na stráních ještědského hřebenu, porostlých starším smíšeným lesem, proloženým smrkovými mlazinami, byly tu a tam menší paseky. Je to krásný myslivecký terén. Ve vysokém lese je dobře a daleko vidět, paseky i okraje houštin jsou přehledné a do všech míst je dobrý přístup po síti lesních cest.
    Na jedné takové pasece byl postaven hned u lesní cesty na vzrostlém buku vysoký žebříkový posed. Pepa pravil, abych si sem sedl, že sem prý chodí starý srnec s vysokým, tenkým parožím, a toho abych tedy ulovil. Kdybych prý se ho nedočkal dneska, ať na něj vyrazím jindy. Prý to tady znám, takže doprovod nepotřebuji. Jen mu mám zavolat a oznámit mu, že jdu do lesa.
    A tak jsem začal karlovskému "starochovi" ukládat o život. Pokládal jsem za čest, že mi Pepa věří a nechá mě v honitbě chodit samotného. Jenom jsem se bál, aby mi před "flintu" náhodou nepřišel srnec jiný, s podobným parožím - což se klidně při hustotě zvěře v tomto revíru mohlo stát. Z toho by pak mohl být průšvih a moje ostuda.
    Seděl jsem na tom posedu již několikrát, ale kromě srny se srnčaty, několika zajíců a drobného ptactva, jsem neviděl nic. Ale asi při čtvrté vycházce se sám "pán tohoto okrsku" představil v celé kráse. Defiloval po pasece jako na přehlídce, obíral malinové listí a další pochutiny. Mohl jsem si ho tedy v klidu prohlížet. Viděl jsem všechny znaky staršího srnce: slabý ve zvěřině, vpadlé boky, prověšené břicho, hlavu nese nízko, jen ten poměrně tenký krk mě mate. A ty parůžky! Vysoké určitě přes dvacet centimetrů, ale tenké, bez perlení a - ó, hrůzo - přední výsady se mi zdají delší než zadní! Že by to přeci jen byl mladší srnec? Pak mě však převážně šedivé zbarvení v "obličeji" přesvědčuje, že přeci jen asi jde o starého srnce, o němž mluvil přítel Pepa. Rozhodnuto. Srnce jsem ulovil.
    Dal jsem mu poslední hryz, sobě úlomek a začal jsem ho vyvrhovat. Rána "seděla" na komoře, bylo zasaženo srdce a srnec vybarvil dovnitř. Vývrh jsem hodil do mělké prohlubně a přikryl ho trochou větévek a trávy. Pak jsem srnce svázal a vyrazil po lesní cestě dolů do vsi. Na kraji lesa přetínal cestu malý potůček, který jsem musel překročit. Využil jsem toho a pořádně si umyl ruce. Srnce jsem odevzdal ve "fořtovně" a odejel domů. To vše se událo v pátek.
    V sobotu ráno jsme s manželkou odjeli na chatu, kde jsem až do večera pracoval na zahradě. Večer jsme pak užívali dobrodiní sauny. Byli jsme zvyklí vždycky před vstupem do sauny odložit všechny kovové předměty. No, a přitom jsem zjistil, že nemám snubní prsten. Hrklo ve mně jako ve starých kukačkách a leknutím jsem se zapotil ještě dřív, než jsem vešel do krásně vyhřáté sauny.
    V neděli ráno jsme se ženou prohledali celou chatu, kůlny, zahradu i auto a to pochopitelně několikrát! Prstýnek jsme však nenašli. Po více než půldenním bezvýsledném hledání mě nenapadla žádná jiná možnost než ta, že mi prstýnek sklouznul z prstu, když jsem si v pátek večer při cestě z lesa s uloveným srncem umýval ruce v potůčku.
    Proto jsme vyjeli z chalupy hned po obědě a namířili jsme si to do Karlova na místa, kde jsem nějak manipuloval při cestě z lesa se srncem. Manželka samozřejmě celou cestu vyslovovala velice skeptické názory asi v tom smyslu, že lidi, kteří o víkendu po té cestě šli, mi tam prstýnek zcela určitě nechali a dokonce prohlašovala: "V takovým lese nenajdeš ani místo, kdes to střelil, natož tak něco nepatrného jako je prstýnek!" Jen si to přesdtavte - manželka zaníceného myslivce si dovolila zaměnit slovo srnec za nic neříkající slůvko to! Jako by srnec s takovou námahou a obětavostí vyběhán a vyseděn a nakonec i uloven mohl být jen takovým nějakým nic, jako je ono "to". Cítil jsem se velice uražen a moje myslivecké já poníženo až někam na dno. Nic jsem ale neříkal, abych nejitřil rodinné vztahy, ale vztek jsem měl pořádný a v duchu jsem si umiňoval, že jí to ukážu a že prstýnek najdu, i kdybych si ho měl vymyslet!
    A v takové atmosféře jsme dojeli do Karlova a došli lesní cestou až k potůčku, kde jsem si myl ruce. Ten jsme prohledali kamínek vedle kamínku - nic! Výsledek tedy potvrzoval oprávněnost manželčiny skepse. Já jsem se však nedal a pravil jsem: "Jdeme hledat vývrh!" A šli jsme. Došli jsme po cestě až k posedu, z něhož jsem střílel a já začal na pasece hledat vývrh. Netrvalo dlouho, našel jsem jej a nevěřil svým očím. Větvičky a tráva, kterou byl vývrh přikrytý, byly pryč a úplně nahoře na bachoru ležel a svítil můj snubní prstýnek!
    Porušil jsem starou mysliveckou zásadu, že vývrh je třeba řádně zakopat. Ale díky této mojí nedůslednosti se mi podařilo prstýnek tak brzy najít.
    Z toho vidíte, že nic v životě není přímočaré, nikdy nic není vyloženě černobílé. Ale právě proto přeci je ten život tak krásný a právě proto stojí za to ho žít.
    Od té doby můj snubní prstýnek zase leží pečlivě uložený v krabičce a nosím ho jen o velkých rodinných svátcích. Naposledy o naší zlaté svatbě. Z toho také vidíte, že už se na manželku, která to se mnou tak dlouho vydržela, vůbec nezlobím.
    A srnec? Byl to opravdu ten srnec, na kterého mě pozval přítel Pepa. Bylo mu asi deset let a dodnes patří mezi moje nejmilejší trofeje.

Fotogalerie

vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...