Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 05 / 2006

Lovec a šlechtic Adolf Josef Schwarzenberg

Lumír KOTHERA
Schwarzenbergská knížecí rodina trávila po staletí mnoho času na svých statcích v Čechách. Český Krumlov, Hluboká, ale i ostatní zámky, Třeboň, Protivín, Postoloprty často vítaly svého pána i několikrát během roku.
Adolf Josef Schwarzenberg jako příslušník vládnoucího rodu, jehož členové v rolích schopných státníků, diplomatů, výborných hospodářů, vzorných kněží nebo statečných vojevůdců se nesmazatelně zapsali do letopisů tisícileté historie Evropy i naší vlasti, patřil k několika málo osobnostem, kterým bylo umožněno řízení správy majetku absolvovat v dobách, jež lze obecně charakterizovat jako za poměrně klidné. Pravda, narodil se ještě v časech "předbřeznových" (1. března 1832 ve Vídni), avšak společenské a hospodářské změny, jakož i změny ve způsobu řízení rodového majetku po roce 1848, se ho ještě nedotkly, neboť byl doposud mlád a starosti s těmito změnami připadly jeho otci (Jan Adolf II. žil v letech 1799 až 1888 a proslavil se tím, že vedle národohospodářských otázek přenesl svůj zájem na vědecké řízení například zemědělské výroby či rybníkářství, v lesích pod vedením lesmistrů Heyrovského a Hojdana se za něho hospodařilo podle dlouhodobých plánů).
      Synovi rychle uplynula léta bezstarostného dětství. Miniaturní pušky, šraňk, buben s paličkami, jakož i prapor v červenobílých zemských barvách - to vše jsou na českokrumlovském zámku upomínky na dobu, kdy si dvanáctiletý dědičný princ hrál se zámeckými hochy na vojáky a vlastnoručně vedl zápisky o výplatách "žoldu".
      Pod vedením Dr. Antonína Becka, pozdějšího dvorního rady, vystudoval soukromě gymnázium, učil se cizím jazykům a absolvoval filozofická studia na univerzitě ve Vídni a práva v Göttinngenu. Od roku 1850 se věnoval vojenské službě, v níž dosáhl hodnosti majora; mimo jiné bojoval v roce 1859 v bitvě u Solferina.
      V červnu 1857 se Adolf Josef oženil s Idou z Lichtensteinu z lednické větve rodu a po propuštění z armády se vedle domácí politiky začal věnovat správě rodových velkostatků Libějovice a Netolice v jižních Čechách. Byl zvolen do českého zemského sněmu a za okresního starostu ve Vodňanech a Vimperku. Za okresy Prachatice, Vimperk, Sušice, Planá a Volary byl zvolen poslancem říšské rady ve Vídni. Adolf Josef byl vůči oběma národnostem žijícím v Čechách až úzkostlivě spravedlivý, národnostní třenice přímo nesnášel a nemiloval ani extrémy nebo vybočení z mezí slušnosti a respektu, ať již se jednalo o Čecha nebo o Němce.

V lesích Boubína
      O Adolfu Josefovi bylo známo, že znal poměry na svých statcích do nejmenších podrobností a že cizí mu nebyl ani přehled o rodinných poměrech četných zaměstnanců. Byl oblíbeným společníkem v šlechtických kruzích a dokázal laskavě vystupovat i mezi venkovským obyvatelstvem.
      Od roku 1853 vyřizoval v zastoupení svého otce záležitosti lesnictví, které bylo jeho největší pýchou. Jeho celoživotním zájmem byl lov a toulky lesem za zvěří. Jak uvádí významný českokrumlovský archivář J. Záloha, znalec schwarzenbergských dějin, kníže ve svých dopisech nikdy nepsal o majetkových či podobných záležitostech, ale vždy jen o příhodách, které zažil za svého pobytu v lese.
      Měsíc srpen býval každoročně zasvěcen jízdě na panství Murau ve Štýrsku, kde se v tu dobu odbývaly velké hony na kamzíky a vysokou v polesí Reifenstein, Paalu a Turrach. Hony často trvaly i tři týdny. Po dobu jejich konání v polesí reifensteinském pobývala vrchnost v dřevěné lesní chatě v kotlině "Schöttl", v Paalu se bydlelo v myslivně, která předtím byla obydlím správce zdejších železáren.
      Ze Štýrska se vrchnost vracela opět do Čech, a to buďto do Třeboně nebo do Libějovic, někdy však také na Hlubokou, kde si vyjížděla do poněšického polesí na tučné jeleny. V čase jelení říje odjížděl kníže s kněžnou do šumavské Zátoně, do chaty na západním hřebenu Boubína mezi Zátoní a Vltavicí. Bývaly zde dvě dřevěné chaty - v té starší byl ubytován personál a umístěna kuchyně, v nové - z níž se nabízel překrásný výhled do dáli, na Lenoru, Nové Údolí a Třístoličník - bydlela vrchnost.
      Také za pobytu v boubínské chatě kníže pilně pracoval - měl více času, neboť kromě hlášení lesního personálu nebyl vyrušován žádnými návštěvami nebo audiencemi. Stalo se však nejednou, že ho paní kněžna upozornila, že "jest nedaleko slyšeti jelen". V tom okamžiku kníže práci přerušil, v oděvu v jakém seděl v křesle vyběhl, přišoulal se ke zvěři a zanedlouho se vracel s bukovým úlomkem za kloboukem se slovy: "Ti jeleni nenechají člověka v klidu pracovat!", načež si zapálil doutník a pokračoval v práci.
      Čas strávený na Boubíně za pěkného počasí byl velice příjemný, avšak obrátil-li se vítr z Bavor, nebo nastalo-li ochlazení či začala-li snad dokonce padat hustá mlha, pak se "jeleni přestali hlásit" a kdo nemusel, ven z chaty raději nevycházel. Každou neděli a ve svátek sv. Václava se vrchnost vydávala s personálem na mši do Horní Vltavice, a kníže byl náramně spokojen, když na den českého zemského patrona mu přálo lovecké štěstí a mohl se vrátit do chaty s větévkou za kloboukem.

Poděkování za povýšení
      V roce 1860 uspořádal v knížecích lesích na Stožci nadlesní Veselý slavnostní střelby do terčů. Knížecí manželé přijeli tehdy od Českých Žlebů na lovecké bryčce tažené čtyřmi koňmi, kterou kníže sám řídil - praskot biče už zdáli oznamoval příjezd tak vzácné návštěvy.
      V roce 1880 nebo o rok později pobýval vladař v myslivně Borová na českokrumlovském panství s princem Louisem na lovu tetřevů. Místa výskytu se pečlivě sledovala. Už zjara, kdy nastalo tokání tetřevů, hlásily jednotlivé lesní úřady, ve kterém revíru a kde přesně kolik tetřevů toká. K lovu se zpravidla zajíždělo do Třeboně, kde se "celá knížecí široce rozvětvená vrchnost ubytovala a zámecké pokoje jako v pohádce o princeznách a vznešených rytířích zářily všemi okny", někdy na Hlubokou nebo přímo do myslivny Nový Dvůr u Krumlova, do sv. Tomáše, na Stožec, do Kunžvartu a také do Modré, kde kohouti i za toho nejhoršího počasí tokali nejdéle.
      Ve kterém místě byly k dispozici pamětní knihy, tam kníže diktoval své osobní prožitky; jak který kohout tokal, jak znamenal po ráně, a to někdy až humorným nebo dokonce nepříjemným způsobem pro střelce. Do knih psával i nejvyšší maršálek zemský kníže Jiří Lobkovic, Bedřich ze Schwarzenberga, nejmladší pražský arcibiskup a další významné osobnosti.
      Z Boubína vedla cesta vrchnosti v prvním říjnovém týdnu často do Libějovic, kde se kníže zúčastňoval podzimních honů na netolickém, libějovickém a protivínském panství. Z knížecího pobytu na protivínském zámku zachoval historik J. Záloha úsměvnou příhodu. Bývalo zvykem, že zaměstnanci schwarzenbergského panství při příležitosti svého povýšení přicházeli knížeti poděkovat. Učinil-li tak úředník, byl mu nabídnut obyčejný doutník "Schusterhuba", který dotyčný musel hned vykouřit.
      Jednou se k takové audienci dostavil protivínský hajný. Kníže s ním jako s ostatními nejdříve pohovořil a nakonec se ho zeptal, co kouří. Po odpovědi "doutník" nabídl příchozímu jednu Regalia Madia a vybídl ho, aby si zapálil. Oslovený však se zapálením váhal a odvětil: "Nezlobte se, pane kníže, ale já si doutník zapálím, až přijdu mezi lepší lidi!" Kníže udiveně zareagoval: "A to já ti nestačím?" Hajný se nenechal vyvést z míry a vysvětlil: "Jasnosti, já chodím každou neděli po mši do hospody "U Pexidra" a tam chodí také schwarzenbergští lesníci, hajní a další pánové. Tam já si doutník zapálím a s chutí vykouřím!" "Dobře", ukončil rozmluvu smířlivě kníže, který měl smysl pro humor a respektoval rozhodnutí hajného, "když teda jinak nedáš, tak si holt ten doutník zapal až tam, až budeš mezi lepšími lidmi!"

Zachovalo se ze schwarzenbergských služeb
      Podobných historek, úsměvných příhod či dokonce anekdot ze života Adolfa Josefa zachoval archivář J. Záloha ostatně víc. Kníže se nechával často slyšet: "Když některý z mých zaměstnanců slouží poctivě čtyřicet let, má toho určitě dost, a ať jde do penze. Sloužil-li však nepoctivě, pak toho mám zase já po čtyřiceti letech dost!" Jednou se hostinský Talián svěřil knížeti u Jelení boudy, že by rád pojmenoval svůj hostinec "U jelena". Kníže mu na to se smíchem odpověděl: "Víš co, Taliáne, navrhuji ti lepší řešení. Kup si raději rohy z vola, dej si je nad dveře a pojmenuj ten svůj hostinec "U vola!".
      Z Modravska pochází historka o lesním adjunktu Kiesewetterovi, který byl v okolí známý tím, že když zaslechl "Radetzkého march", pil tři dny v hospodě. A tak se stalo, že při jedné z cest čekal kníže na Modravě u kočáru a adjunkt nikde. Po chvíli zaslechl kníže z nedaleké hospody tahací harmoniku vyhrávající právě "Radetzkého march". Ihned přikázal kočímu: "Jirgl, jedou hned k hospodě!" Kiesewetter přisedl do kočáru a teprve pak se mohlo jet na kohouty. Při návratu se kočí vracel kolem myslivny a rovnou před hospodu. Kiesewetter se udiveně zeptal: "Jasnosti, kam to jedeme?" "Kde jsem tě naložil, tak tě také složím", zněla odpověď.
      Jednou jel kníže na tetřevy a "křiklavý" Vojta s ním. Kohouti ale netokali a tak se kníže zeptal: "Co to, že tak špatně tokají?" "Jasnosti, to bude asi tím, že jak ty buky vyraší, tak voni se toho nažerou, dostanou laxírku a hned je po lásce", znělo vysvětlení. V doprovodu hajného Beera zastřelil jednou kníže v okolních lesích Třeboně jelena. Po šoulačce zjistil, že nechal doma viržinka pro personál. Zeptal se proto Beera: "Beer, chceš jednu dobrou cigáru hned teď, nebo dvě viržinka zítra?" Tázaný odpověděl: "Prosím poníženě, Jasnosti, ale raději jednu cigáru hned teď!"

"Princ Halabala"
      Jeden příběh se odehrál v roce 1877 a byl publikován i tiskem.
      Hajný N. byl z knížecího panství na Žatecku přeložen na Protivínsko do jižních Čech. Zakrátko po přesídlení se manželka hajného vydala na výroční trh do Vodňan a s plným košíkem se vracela odpoledne k domovu. Vlekla se těžce nekonečnou silnicí k Protivínu nejenom pro značné břemeno, ale i následkem bolestí v nohách - již několik let ji trápila dna.
      Na svahu Račického vršku dohonil starou paní lehký kočár tažený párem koní, který řídil muž v myslivecké uniformě, druhý stejně oděný muž seděl na zadním sedadle. "Asi někdo z branže mého muže", pomyslila si hajná a požádala neznámé, aby ji svezli. Ten, který koně řídil, zastavil a poručil druhému, aby naložil obě zavazadla a pomohl ženě na přední sedadlo. Když se hajná pohodlně usadila, pobídl koně k další jízdě k Protivínu.
      Nová pasažérka se hned dala se svým sousedem do řeči, projevovala velké uspokojení nad tím, že se může kus cesty svést, neboť pak musí ještě na hájovnu, kde její muž slouží v knížecích službách. "A jste oba spokojeni se svým chlebodárcem?", zeptal se soused. "Ó, velice", zněla odpověď, "starý pán je tuze dobrým člověkem, jedná s každým velice laskavě a vyslyší každé prosby!" "A mladý kníže?", zněla další otázka. "Toho já moc neznám, ale nic špatného o něm lidé nikde nemluví. Bude to ještě asi takový halabala!". "Co je to halabala?", vyzvídal dál s úsměvem neznámý. "No, to se říká takovým mladým, nezkušeným a bezstarostným pánům!"
      Mezi řečí se zatím přiblížili k Protivínu a hajná si najednou uvědomila, jak všichni kolemjdoucí zdálky uctivě zdraví ke kočáru, zeptala se tedy svého souseda, kdo vlastně oba páni jsou a kam jedou. "Já bych myslela, že jste také od zelených, jako můj muž!" "A to také jsme, paní", odpověděl ten, který seděl vpředu, ale to už koně zahýbali ze silnice k zámecké bráně. Na nádvoří čekal povoz, kočí hbitě seskočil na zem a odevzdal opratě druhému spolujezdci. Pak se pobaveně obrátil k ženě se slovy: "Chcete-li to tedy vědět, tak ten halabala jsem tedy já!". Spatřiv úžas v ženině tváři, která jakoby mlčky chtěla prosit za odpuštění, podal jí dědičný princ Adolf Josef do kočáru ruku se slovy: "Žádné starosti, milá paní, si nedělejte. Zajděte se tamhle do zámecké kuchyně trochu posilnit a dovezete se pak s tímhle povozem až domů do hájovny."

Hony na Hluboké
      Koncem října jezdil knížecí dvůr na Hlubokou, kde se odbývaly proslulé podzimní hony, trvající i osm dní. Sjíždělo se k nim mnoho hostů z příbuzenstva i z okruhu známých a vysokých hodnostářů. V roce 1839 byl hostem sám následník trůnu arcikníže František Ferdinand, který sem přijel z cesty kolem světa.
      K hlubockým honům se lovci a poboční myslivci vydávali na povozech - vrchnost jezdila čtyřspřežím. Z ochozu zámecké věže je provázely fanfáry na lesní rohy, vytrubované členy knížecí krumlovské gardy. Večer za světel pochodní byl pořádán výřad ulovené zvěře na druhém zámeckém nádvoří. Vrchní lesmistr Heyrovský hlásil knížeti druh a počet ulovených kusů, načež kníže se svými hosty si zvlášť výstavní exempláře přišel osobně prohlédnout.
      Někdy se z Hluboké jezdilo nakrátko do Libějovic, na tzv. Habrdovu sezonu, nazvanou tak proto, že na ni byl vždy pozván dvorní puškař J. Habrda z Hluboké, mistr ve svém oboru. S hlubockými hony bývaly spojeny také štvanice zajíců v polích mezi Bošilcem a Lhotou, hosté jeli zvláštním vlakem z Hluboké do stanice Dynín, kde je očekával štolba Brightwell s jezdeckými koňmi, čeledí a smečkou. Větší hony se odbývaly také na Zlatém vrchu v Radanech. I sem se jezdilo zvláštním vlakem do Heřmaně, odkud se pokračovalo až k místu, kde se začínala první leč.
      Po dosažení sedmdesáti let předal kníže Adolf Josef Schwarzenberg správu rodového majetku s výjimkou velkostatků Libějovice a Netolice svému prvorozenému synovi Janu Nepomuku. Zemřel 5. října 1914 na svém milovaném letním sídle na zámku v Libějovicích u Vodňan a byl pohřben v kryptě rodové hrobky v Třeboni do společenství ostatních zemřelých příslušníků schwarzenbergského rodu.
vychází v 6:35 a zapadá v 19:14 vychází v 20:10 a zapadá v 7:29 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...