Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 06 / 2009

„Střelil na lišku, trefil Maryšku…“

12  Antonín KUBAČÁK
Les, lov a myslivost výrazně a trvale ovlivnily nejenom vědomí nejširších lidových vrstev, ale také od začátku pronikaly do kultury a umění a ovlivňovaly jejich tvůrce. Dokonce někde, kde byl krajový ráz ovlivněn převahou lesů i toho, co život v lesích a jejich blízkosti přinášel, myslivecké a přírodní prvky převládly v lidovém projevu a vtiskly mu svoje neopakovatelné kouzlo. Z bohaté historie české myslivosti si povyprávíme alespoň o její tradici a mysliveckých pověrách.
S myslivostí jsou spojeny legendy svatých. Většina svatých, jejichž život nějakým způsobem legendy spojují s lovem, žila určitou dobu jako poustevníci v hlubokých neosídlených lesích a živila se mlékem laně nebo srny. Za patrony myslivosti byla od počátku křesťanství uctívána řada svatých. Z národních světců a zemských patronů připomeňme alespoň svatého Prokopa a svatého Ivana. Velké oblibě se minulosti těšil svatý Jiljí, s jeho jménem naši předkové spojovali začátek jelení říje, když říkávali „na svatého Jiljí jdou jeleni k říji“. Všichni svatí, mající podle tradic a lidových podání určitý vztah k myslivosti, byli vlastně předchůdci nebo následovníci svatého Huberta. Ten byl církvi prohlášen patronem lovců a ochráncem myslivosti.
Svatý Hubert & comp.
 
Svatý Hubert, syn vévody z Aquitánie, se narodil v roce 656 v dnešní východní Francii. Patrně zastával důležité místo na dvoře v Neustrii, kde si osvojil potřebné mravy tehdejší doby, byl zběhlý v psaní, čtení i v zacházení se zbraní. Rušný a bohatý společenský život však záhy opustil a odebral se do severní Francie, kde působil jako věrozvěst. Krátkou dobu sloužil u majordoma Pipina, prvního muže ve francké říši. Svatohubertský kult je nerozlučně spojen s jelenem, který představuje odedávna dokonalý typ lovného zvířete. Křesťanské legendy o posvátných jelenech, rozšířené v celé Evropě, ho povýšily nad ostatní zvířata a zahalily tajemstvím. Přestože byl Hubert ženatý, vedl nadále rozmařilý život, který však netrval dlouho. V roce 683 došlo k události, která natrvalo zvrátila jeho dosavadní život, když došlo k setkání s jelenem v ardénských lesích. Stále více přitahován k Bohu a církvi, Hubert se rozhodl opustit slibnou světskou kariéru. Usadil se v Ardénách, kde jako mnich vedl přísný život. Později byl jmenován biskupem v Tongeren v dnešním Holandsku a následně v Lutychu v Belgii. Již za svého života byl věřícími velmi uctíván a pověst o jeho zbožnosti se brzy rozšířila do širokého okolí. Zasloužil se o rozvoj Lutychu a jeho okolí. Biskup Hubert zemřel v roce 727 a bezprostředně po jeho smrti se udály mnohé zázraky, a proto byl církví následně prohlášen za svatého.
Tato historická fakta vymezují životní pouť svatého Huberta, avšak legenda je poněkud jiná. S největší pravděpodobností to byla romantická Francie, která položila základ k svatohubertské legendě. Vznikala kolem 9. století a obsahuje prvky starších mysliveckých pověr. Legenda má dvě verze a jelen není vždy bílé barvy. Podle první Hubert bez zájmu o náboženství, ale hnán vášní, lovil na Velký pátek v čas modliteb a biskup mu za trest udělil přísné pokání. Druhá verze tvrdí, že ke zjevení došlo o Vánocích. Bílý jelen se objevil před smečkou psů, kteří se neodvážili přiblížit a Hubert, třesoucí se strachem, si lehl k nohám jelena, jenž nesl mezi parohy kříž ozdobený zlatými paprsky. Hubert, po výtkách o zanedbání křesťanských povinností, uposlechnuv božího příkazu, dal se na pravou cestu a od této chvíle sloužil jenom církvi. V Alsasku-Lotrinsku se zpívá rozverná písnička: „Hubert běhaje po lesích a za děvčaty byl démon, ale jednoho dne složil jelen hroznou přísahu na jeho smyslné vášně, když se Hubert stal svatým, zanedbával dívky a žil jako slavný lovec. Jeho příkazu zůstaňte přátele věrni, běhejte za jelenem a ne za sukní“.
 
Hrabě Sporck
 
Kult svatého Huberta se nejdříve rozšířil v Belgii, odkud se dostal do všech západoevropských zemí, kde postupně zdomácněl. V současné době upevňují popularitu tohoto svatého různé zvyky, lidové obyčeje, ale také nejrůznější propagační materiály jako drobné tisky, „relikvie“, mince a řády. Do českých zemí byl svatohubertský kult zaveden německou pobělohorskou šlechtou. O jeho rozšíření se nejvíce zasloužil hrabě František Antonín Sporck, žijící v letech 1662 - 1738, který byl velkým myslivcem své doby. Podle cizích vzorů, zvláště francouzských - Francie udávala v 17. a 18. století společenský bonton - zavedl u nás hru na lesní roh a s jeho jménem je spojen rozvoj parforsních honů. Na památku velké štvanice, které se v korunovačním roce 1723 zúčastnil i císař Karel VI., dal hrabě Sporck postavit v Hlavenci u Staré Boleslavi pomník sv. Huberta, jehož autorem byl samotný Matyáš Braun.
Sporck byl vášnivý a proslulý myslivec. Svoje sídla obklopil oborami, čihadly, lesy protkal loveckými zámečky, z nichž neznámější Bon Repos byl co do loveckého vybavení malým zázrakem své doby, lesy rozdělil průseky liniemi, aby lovečtí koně neničili mlází. Na velkolepých honech hostil skoro všechny velmože Evropy. Ke Sporckově všestranné politické a myslivecké činnosti třeba uvést, že v roce 1695 obnovil Řád svatého Huberta, jehož členy mohli být jenom příslušníci šlechty. Členové řádu uctívali památku svého patrona a prosili ho, aby je chránil na lovu před tehdy tak častým úrazem, kousnutím vzteklého psa a od jiných neštěstí spojených s lovem. I když Sporckovou smrtí řád zanikl (po jeho vzoru ovšem vznikly podobné řády v německých zemích), přesto zanechal trvalé stopy v dalších staletích a k jeho obnovení došlo i u nás po roce 1989. Na svátek svatého Huberta 3. listopadu se dříve pořádaly velké hony a v tento den bývala v Pardubicích zahajována svatohubertská jízda, na níž později navázala Velká pardubická steeplechase.
 
Černí myslivci
 
Spojení myslivosti s vojenskou službou mělo v minulosti dlouhou tradici a odrazilo se v lidových pověstech a písemnictví. V nich zaujímali zvláštní místo tzv. černí myslivci, jejichž činnost byla obestřena tajemstvím. K jejich působení se váží nejrůznější pověsti o spojení s nadpřirozenými silami, dokonce se samotným ďáblem, protože již v pohanských dobách se věřilo, že lesy jsou sídlem zlých duchů. Kromě toho měli myslivci v minulých dobách výsadní postavení, ovládali střelecké umění, zachovávali osobité zvyky spojené s lidovým léčitelstvím, což vedlo k tomu, že středověké venkovské obyvatelstvo zahalilo myslivecký stav určitým tajemstvím a věřilo ve schopnosti myslivců čarovat. Vzpomeňme na tajemného „černého myslivce“ z Babičky B. Němcové, kde Viktorka jím byla uhranuta a svedena. Černí myslivci byli obyčejní lidé patřící do tehdejší společenské pospolitosti, jenom s tím rozdílem, že někteří z nich rozuměli více přírodě a zvířatům než ostatní lidé, což bylo důvodem, aby se na ně jinak pohlíželo.
Činnost černých myslivců literárně ztvárnila spisovatelka Růžena Svobodová, jejíž nejčtenější knihou jsou právě Černí myslivci. Jsou to příběhy o láskách, často až démonických milovníků, kteří kroužili nejenom kolem žen svobodných a vdaných, ale též kolem panenských dívek opouštějících bránu dětství. Ve skutečnosti se jednalo o mladé a svobodné adjunkty z dvanácti mysliven hukvaldského panství. Sloužili v beskydských horách a učili se snášet tvrdý chlapský život ochránců knížecích lesů a zvěře. Žili v drsných podmínkách a často nasazovali mladé životy v soubojích s pytláky. Pytláctví v našich zemích bylo spíše ojedinělou záležitostí, bylo vyvoláno převážně tíživou sociální situací. Z minulosti známe
 
konkrétní příklady otevřených střetů mezi myslivci a pytláky, přičemž postihy deliktu pytláctví byly v minulosti tvrdé.
 
Lesní mystika
 
V přírodě obklopujícího venkovského člověka a myslivce probíhalo mnoho jevů, které člověk mohl pozorovat, které si však neuměl vysvětlit a které navíc působily strašidelně. Protože většinou k racionálnímu poznání nemohl na základě svých skromných znalostí dospět, omezilo se jeho vysvětlování zpravidla na výklad tradovaný pověrou předávanou po staletí předky. Dříve lidé věřili, že myslivci jsou ve spojení s nadpřirozenými a temnými silami. Bylo tomu tak proto, že myslivci dobře znali život zvěře a ptactva, byli vycvičeni ve střílení zvěře a znali léčivost a jedovatost různých rostlin, kterých dovedli úspěšně využívat při léčení lidí i zvířat. Lidé se domnívali, že myslivci mají spolky s ďáblem a že s jeho pomocí provádějí čáry. Dokonce si představovali ďábla jako myslivce, jak o tom vypravují lidové pohádky. Děvčata se zase svěřovala, že švarný myslivec dovede okouzlit jejich srdce a pytlák se bál vystřelit na myslivce, aby se od něho neodvrátila kulka k neopatrnému střelci.
Není divu, že právě v mysliveckém prostředí přežívaly a rodily se pověry, čáry a kouzla. Zdroj, odkud čáry a kouzla vznikaly, je vysvětlitelný. Když člověk nemohl přirozenou cestou dosáhnout touženého cíle, jako například získat bohatství a urozenost, zbavit se nepřátel či nemoci, pak volil jiné možnosti při využívání nadpřirozených prostředků. Vyhledával „kouzelné léky a všelijaká zaklínadla“, s jejichž pomocí měl zvrátit skutečný stav věcí pro svůj prospěch. Při tom ovšem nejvíce využíval fantazii a obraznost. Ty stály u zrodu velkého množství mysliveckých čar a kouzel, které se týkaly různých variant: například jak očarovat pušku, aby nestřílela, aby jiný myslivec cíl netrefil cíl, aby myslivec se stal neviditelným, aby zvěř přišla na určené místo a držela se tam. Tak některé receptury doporučovaly“ „Abys k žádnému úrazu nepřišel, vezmi zaječí běhák, pomaž ho sádlem z toho zajíce a vezmi též drozdovu hlavu a to všechno nos při sobě. Budeš rázný a k žádnému úrazu nepřijdeš, nic se tě nechytne a budeš si jistý“. Ve středověku potřeboval ochranu skoro každý, vojáci ve válkách, poutníci na cestách, myslivci a pytláci proti sobě navzájem. Obzvláště pro ty poslední mělo platit další „vyzkoušené“ doporučení. „Aby ses nebál žádný rány, vezmi mechu, který jest v hlavě umrlčí, do pěkných šátků, nos je při sobě, neublíží ti žádná rána sečná ani střelná“. Jako amulety „zajišťující“ nezranitelnost se nosily například kamzičí koule, peří sovy, hadí kůže omotaná kolem pasu, provaz z oběšence, kulka vyňatá z těla zastřeleného a především pak mince s obrazem svatého Jiřího. Přežitek této pověry se udržuje nevědomky dodnes v podobě různých řetízků nošených kolem krku. Důvěru v tyto zázračné prostředky proti ránám a střelám byla zviklána výstražnými hlasy některých učenců a mravokárců již ve středověku dokazováním, že kouzla a amulety nemají žádnou moc. Těmto prostředkům se vysmíval reformátor Martin Luther. Traduje se, že saskému vévodovi Albrechtovi byl nabízen amulet proti nezranitelnosti. Vévoda dal účinek vychvalovaného amuletu nejprve vyzkoušet na prodavači. Ten byl probodnut mečem a padl mrtev k zemi, ačkoliv měl zázračný prostředek na prsou.
Samostatnou kapitolou by bylo povídání o tom, jak široce byla zastoupena lesní zvěř v pověstech a fantazii našich předků. Dokladem jsou pověsti, říkadla, pohádky a bajky s chytrou liškou, zlým vlkem, zajícem, medvědem a dalšími zvířaty. A což teprve hrůzostrašné zkazky o lidech - vlkodlacích. Vlkodlak je v lidovém podání člověk, který se může proměnit ve vlka. Vlkodlakem se prý stává především ten, kdo přijde na svět nohama napřed nebo kdo se narodí se zuby nebo je zplozen stykem ženy s upírem nebo s vlkem.
 
Všechny myslivecké obyčeje mají nepochybně velmi staré kořeny, jejichž podstata a vznik nebyly v řadě případů dodnes uspokojivě vysvětleny. Jeden jev je však pro tyto obyčeje a tradice příznačný – je to nápadná spojitost všech těchto obyčejů a pověr s přírodou. Svatohubertský kult zaznamenal během svého vývoje různé proměny. Avšak i v dnešní době lze převzít z této tradice něco dobrého a užitečného. Především je třeba stále upevňovat slušné chování a kladný vztah ke zvěři a přírodě, neboť tyto postoje jsou nejlepším vysvědčením každého z nás, i když nejsme myslivci. Pro ně by to mělo platit za všech okolností, neboť právě podle jejich chování je budou ostatní posuzovat.
 
vychází v 7:39 a zapadá v 16:48 vychází v 9:56 a zapadá v 21:35 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...