Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 01 / 2009

Druhá šance

Myslivecké zábavy 1/2009, str. 4  M. ŠEBEK
Nastal poměrně teplý prosincový čas. Foukal ostrý vítr, pršelo, nebo se celý den válely v údolích a na vrcholech husté a vlhké mlhy. Když jsem vystoupil na hřebeni Cigána z auta, ohýbal koruny stromů studený a protivný vítr. Lojza, který jel se mnou, tvrdil, že vydrží na posedu na Holém vrchu. Já jsem usoudil, že mým prvořadým úkolem bude přežití této čekané. Proto jsem zamířil ke kryté kazatelně pod cestou. Zde mi nic nepřišlo do rozednění, proto jsem se vydal na šoulačku loveckým chodníkem ke smrkové mlazině v hlubokém zářezu potoka. Zde mne obešel srnec s jedním shozeným parůžkem. Moji pozornost upoutal jelen, který se znenadání oddělil od smrkové houštiny. Měl nádherné paroží nerovného šesteráka na čtvrté hlavě. Pohyboval se zhruba padesát metrů od mého stanoviště a postupně v klidu kolem mě opsal oblouk o délce asi dvě stě metrů, aniž bych ho zradil. Volně se ponořil do husté mlaziny pod Holým vrchem.
Během této doby mi ukázal svoje lákavé paroží. Jedna lodyha začínala silným pokrouceným očníkem, dál pokračovala tlustá opačně prohnutá šavle dlouhá asi devadesát centimetrů. Druhý očník se ohnul opačně a dál pokračovala lodyha s náznakem opěráku. Celé paroží mělo světlehnědou barvu a horní polovina se svojí bělostí odrážela na rozbředlém sněhu. Kulovnice seděla pevně na jeho mohutné šedé hrudi lemované spálou, tmavým hřbetem a mohutnou hřívou. Měl jsem odjištěno a prst tisknul jemně spoušť. Věděl jsem, že zatím nejsem na řadě a že pokud nevystřelím, sotva tohoto jelena ještě potkám. Pokušení mocné. Několikrát pohodlně mířím, jak jelen táhne svahem. Věděl jsem, že budu litovat této šance, nejen proto, že letos ještě nikdo svého jelena neulovil, ale za několik měsíců půjdu na těžkou operaci, jejíž úspěšnost byla odhadnuta v procentech. Další den byl na schůzi našeho sdružení povolen odstřel průběrného jelena. Nezbývá, než se pokusit znova o štěstí v těchto místech. Čas však neúprosně běží. Ráno vstávám brzo. S přítelem Lojzou máme sraz dole v Cigáně za tmy. Kdybych mu to neslíbil, asi bych nešel. Prudký vítr mlátí okrasným stromkem u domu a není vidět žádná hvězda. Lojza čeká na místě a když se domlouváme kam kdo půjde, také krčí rameny. Mám jediný cíl. Někam se schovat, kde nezmoknu a nezmrznu. Vydal jsem se opět na krytou kazatelnu pod cestou. Ke vší smůle chlapi odtěžili horní část mýtního porostu. Najít potmě a v mlze cestu přes naházené větve a čerstvé pařezy je horší, než bych si myslel. Kužel světla baterky mne spíš dezorientoval, než by pomohl. Mám na sobě spoustu oblečení i svoje dvě zbraně. Motám se v rubisku mezi spoustou větví. Slabá vrstvička sněhu přimrzla. Dnes je nahoře chladněji než dole. Několik kroků jsem se odchýlil od správného směru. V porostu jsem se už lépe orientoval podle korun velikánů proti obloze. Jsem na místě. Pod kazatelnou mi ujela noha na bukové větvi skryté pod vlhkým listím. Moje tělo sebou nekontrolovatelně švihlo. Hlaveň kulovnice zůstala mezi hřbetem ruky a tělem, když jsem padl na levý bok. Svíjel jsem se bolestí pod kazatelnou, kam jsem se skutálel. Zkouším pohnout prsty. Jde to, neměla by být zlomená ruka. Vždy, když se mi něco podobného stane, nemůžu pochopit, jak dokáže zvěř tiše, bez hlesu trpět. Já se nemohu ubránit syčení a chvílemi tiše skučím. Vím, že by za nějakou chvíli měla bolest ustoupit. Vystupuji na žebř. V zářezu pode mnou běží těžká zvěř. Já jsem ji nezradil. Nic nevidím. Rozednít by se mělo až za chvíli. Podle lomozu by mělo jít o vysokou. Zastavuje a rozchází se kolem mne. Do houštiny jim to vyjde před rozedněním. Vítr rozhání hustou mlhu kolem. Možná jsou to dolní okraje mraků. Po chodníku běží po vrstevnici liška s bílým kvítkem na konci oháňky. Jde přímo pod kazatelnu, kde očichává stopy. Mám ji přes ruku a brokovnice stojí opřena u protější stěny kazatelny. Zmizela mi pod nohama. Beru zbraň a snažím se zjistit, kterým směrem půjde. Slyším ji ze všech střílen. Odběhla, kde jsem to nečekal. Šramot na protější stráni ohlašoval další zvěř. V bukovém zmlazení táhne srnčí. Srnka se srnčetem a shozený srnec. Srnče, nadějný srneček, má dlouhé pučnice a vypadá v dobré kondici. Může být potomkem silného a dlouhého šesteráka, který sem často zavítá. Možná ho mám před sebou, ale bez paroží. Zaléhají dvacet kroků před posedem. Zřejmě sem už nic nepřijde. Opouštím místo, i když riskuji zrazení srnčího. Táhne mne to nahlédnout za ohyb cesty protínající mlazinu, kde občas přechází vysoká, Lojza se toulá někde na vrcholu, kde chtěl prohlédnout stopy. Možná něco zradí. Do srazu u auta mám hodinu čas. Postupuji silnicí až k ohybu. Zde mám vynikající rozhled na obě strany. Hodilo by se zde postavit žebř. Hledám nejvhodnější strom, kam bych ho opřel. Z přemýšlení mne vytrhl šustot. Nad cestou ve svahu, mezi zbytky větví po nedávné probírce se vlní rezavý hřbet ukončený mohutnou oháňkou. Bleskově reaguji. Pokládám kulovnici přímo na asfalt. Mírně zaškrčela. Brokovnicí mířím na hranu zlomu svahu, kde ji očekávám. Ve chvíli, kdy vystoupila na volné prostranství, aby se rozhlédla, než seběhne na silnici, má mušku na hlavě. Její pohled se setkal s mým, přesně v okamžiku, kdy tisknu spoušť. Rána ji odhodila bokem. Vymrštila předek těla zpět, ale další rána končí její marnou snahu o útěk. Zůstává na místě. Kapitální urostlá liška. Má krásný kožíšek postříbřený na hřbetě až k oháňce. Vypadá, jako by usnula s hlavou zabořenou do sněhu. Dnes druhá liška byla tou vyvolenou. Položil jsem ji u auta na sníh, aby i Lojza vychutnal tu nádheru. Přichází po silnici a prohlíží úlovek. Doufám, že mu budu moci také brzo pochválit úlovek. Spokojeně odjíždíme.

Fotogalerie

vychází v 7:40 a zapadá v 16:46 vychází v 9:38 a zapadá v 20:30 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...