Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 01 / 2009

Myslivost v kruté zimě

Myslivecké zábavy 1/2009, str. 14  Miroslav ŠEBEK
Týdenní krmení zvěře na mne vyšlo v polovině ledna. Právě mne opouštěla rýma, kašel a bodavé bolesti hlavy po ustupující chřipce. Konečně přestalo sněžit, ale o to více mrzlo. Díky prudkým poryvům vichřice srovnal jemný prašan terénní vlny a jeho výška přesahovala metrovou hranici. Ležel naprosto všude. Zvěř stála soustředěna v blízkosti krmelišť, která jsme včas na podzim založili kvalitní jetelotravní směsí a několika vhodně umístěnými vlečkami kukuřičné siláže. Zde dostávala denně od našich členů mimo již zmíněných pochutin řepu, jádro, sůl a další drobná přilepšení, jako sušené pečivo a jablka. Přístupová silnice je v zimě neprůjezdná, zavátá vysokými závějemi. Sněžit začalo už koncem listopadu a v prosinci uhodily arktické mrazy. V sousední obci naměřili dvacet devět pod nulou. V těchto podmínkách zůstala zvěř v mlazinách, kde ji zrovna zasypala spousta sněhu. Zimou trpí nejvíc srnčí a černá zvěř. Zoufale plavou v bílé kaši, protože nenacházejí pevnou oporu. Po určité době hynou mrazem, nadměrným vyčerpáním a se záněty plic.
Svým vozem přijíždím na konec obce Nedašov. Nechávám ho stát před hájenkou mého kamaráda Lojzy. Vyzbrojen nerozlučným dalekohledem vypouštím psa Bena. Dlouhosrstý jezevčík rád doprovází svého pána. Běží v dříve prošlápnuté stopě a svým vynikajícím nosem cítí zalehlou zvěř v houštinách u lesní cesty. Tady nějaký metr odbočí, aby mne s vyčítavým výrazem upozornil, kam by rád běžel. Vrstevnicově kopírujeme mírným stoupáním strmá úbočí honitby - Cigán. Mrazivý větřík svírá mou nedoléčenou hlavu jako kleště. V závětří prohlížím triedrem zasněžení bílé plochy mýtných bukových porostů, které jsou místy přerušované mlazinami. Nikde zatím žádný ochoz. Po dvouhodinové chůzi jsme u cíle. Okolí krmeliště v nejostřejší zatáčce lesní silnice je rozbrázděno spoustou chodníků zvěře od vysoké a srnčí. Žebřiny krmelce, který jsem včera poctivě naložil, zejí prázdnotou. Roztahané chomáčky sena kolem prozrazují noční hostinu. Koryta na řepu i koryta krmelce jsou vždy čistě vymetené. Ben vše důkladně očichá a označí. Každou zimu mi pomáhá při krmení. Ví však, že musí zůstat v dohledu. Mám znovu založeno. Najednou se moje zdravější noha propadá pod udupaný chodník. Ztrácím rovnováhu a naráz si uvědomuji, jak jsem zranitelný. Nemohu vstát. Ruce, které hledají oporu, zajíždějí po ramena do zmrzlého sněhu. Bolavá noha zůstala výš a nemohu se o ni opřít. Okamžitě mi blesklo hlavou, jak jeden náš člen zůstal minulý měsíc v lese se zlomenou nohou. Válel na sněhu sudy až k obci, kde po několika hodinách zoufalého volání přišla pomoc. Posledním pokusem s bolestí vstávám. Mám vyhráno! Kulhám k dalšímu krmelci. Tentokrát jsem na hřebeni a nemusím do kopce. Brodím se vysokým prašanem. Ben už také mele z posledního. Občas si sedá a vykusuje led z tlapek. Trhám z něj přimrzlé sněhové koule pod pažemi a na krku a mezi zadními běhy. Příkopem míjíme ohromnou závěj a jsme u dalšího krmeliště. Tady je boží dopuštění. Černá, která sem spolu s jinou zvěří chodí, nijak nešetří naše zařízení. Jeho okolí poctivě přeryjí. Nezapomenou ani na jedno zrnko kukuřice a sůl mi pokaždé vyhodí z koryta ven. Podrývají krmelec. Pustili se už i do vchodových dveří. Zakládám a spěchám domů. Zpátky používám riskantní zkratku. Vede smíšeným porostem prudkým svahem dolů. Tady jsem si sněhem prošlápnul chodník, který má hloubku nad kolena. Kolik ho zbývá pod ušlapanou vrstvou nevím. Místy se propadám po pás. Chůze je zde vysilující a namáhavá. Hlídám i psa, aby se neztratil. K cestě nám už zbývá jen kousek. Ben mne předběhl, naježil se a sleduje pohyb pod námi. Po naší ranní stopě postupuje v poledním slunci řada divočáků. Ben se vrací zpět ke mně. Schoval se mi pod nohama a celý se chvěje. Říkám mu: "Třepeš se, jako já u zubaře! Možná uvidíš prasátko." Triedrem sleduji silnou bachyni s lončákem a třemi selaty. Pomalu postupují vysokým sněhem. "Baška" by ráda zmizela v houštině. Zkouší překonat příkop plný sypkého prašanu. Ihned v něm zůstala viset po hřbet. Vrací se namáhavě zpět. Po několika krocích našla moji rýhu, kterou jsem vyšlapal při návratu z každodenního krmení, když jsem se zde škrábal na cestu. Vůbec nezaváhala a je v ní. Divočáci stoupají do svahu. "Baška" v čele naráží na stopu psa. Ihned se naježí, zvedá ryj a něco zlostně hudrá hlubokým podrážděným hlasem. Zní to zlověstně, jako dunění sopky z hlubin země. Stojíme na tři kroky od sebe. Usuzuji, že je čas ke konverzaci, která se mi už v podobných situacích osvědčila. Říkám jí: "Chodník jsem si tady prošlapal já a neuhnu. Nemám taky kam." Určitě mi rozuměla, protože se pokusila odbočit. Její půlobrat skončil zápichem do závěje až po štětinaté slechy. Něco silně zaryčela a potomci dělají čelem vzad. Řada se vlní zpět. Nejdříve selata, pak lončák a bachyně, za nimi Ben a já. Postupujeme společně několik desítek metrů. Mám jen obavy, aby si na silnici vybrali správný směr. Kdyby se pustili dolů, došli by až do Nedašova. Všechno dobře dopadlo. Na cestě přidali a ani se nerozloučili. Pomyslel jsem si: "Kdyby nás tak někdo viděl, mohl by si myslet, že vodím divočáky na procházku." Z této příhody je zřejmé, jak letošní zimu naše zvěř trpěla, jak je důležité ponechat ji v klidu v tak vysoké sněhové pokrývce na stávaništích, kde má svoje prošlapané chodníky. Ty brání trvalému styku těla zvířete se sněhem. Naše myslivecké sdružení zrušilo všechny společné lovy, přestože nám dávají příležitost setkání s přáteli a na venkově jsou součástí stále vzácnějších společenských kontaktů. Při chůzi mne napadá: Kde jsou všichni ti milovníci a ochránci zvířat, kteří mají vždy pravdu, pokud mluví o přírodě?" Nějak se nám pravidelně na zimu ztrácejí. Zatím jsem žádného nepotkal. Určitě je zase slunce vytáhne od radiátorů, až rozpustí sníh. Pak nám začnou honit po lese vysokou a hledat shozy. V obci potkávám u soukromé pily jejího majitele. Dáváme se spolu do řeči. (Na podzim mu vysoká a prasata sežrala lán ovsa. Prosil mne, abychom je víc lovili, protože mu zničili úrodu.) Popsal jsem mu příhodu s divočáky a vyprávěl o přívalech sněhu na horách. Také jsem mu pověděl, jak pohraniční policie našla u cesty srnčí, které se nehýbalo a stálo úplně zmrzlé ve sněhu. Po vyslechnutí slíbil, že nastartuje lesní traktor s radlicí a prohrne silnici nahoru ke krmelci, aby ulehčil zvěři přežít letošní tvrdé životní podmínky. Na mou otázku: "Co za to?" se usmál a mávl rukou. Je vidět, že i na drsném Valašsku mají lidé srdce na svém místě.

Fotogalerie

vychází v 7:46 a zapadá v 16:38 vychází v 6:54 a zapadá v 15:05 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...