Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 01 / 2009

Svatomartinská lesní pochůzka

Myslivecké zábavy 1/2009, str. 12  Jiří VALENTA
Minulého podzimu splnil svatý Martin pranostiku na více než sto procent – přijel poněkud dříve na pořádném bělouši, bohatá sněhová pokrývka ozdobila nejen Hostýnské vrchy s naší honitbou na Rusavě, ale i v nížině moje bydliště Holešov, k tomu se přidal silný mráz a fujavice, dokonce se začaly utvářet závěje. Chystal jsem se zajet do honitby doplnit krmivo ve svém krmelci, jenomže jsem si v takové slotě autem netroufal. Rozřešila to manželka – neustále opakovala výčitky, jak se o zvěř špatně starám, co si v takové nepohodě počne, proč už jsem dávno ke krmelci neodvezl kaštany, které pracně s vnukem nasbírali až na Želkově za městem, jak by teď přišla zvěři vhod vyřazená jablka z naší zahrady … Abych měl klid, hned jak se počasí trochu umoudřilo, jsem pod manželčinou kontrolou naložil kaštany i jablka a vydal se autem do honitby.
Na Ráztoce jsem nejdříve, jako obvykle, naplnil dva kanystry čerstvou vodou z lesního pramene pod Gruněm, podle rozboru vhodnou i pro kojence, zaparkoval u myslivecké chaty téhož jména a posléze směřoval po lesní zasněžené cestě k seníku. Cestu mně po krátké chvíli překřížil srnec, ještě neshodil svoji parohatou ozdobu, vyběhl od bystrého potoka Ráztoky a zmizel v smrkové houštině, odkud mi posílal hlasité pozdravy. Zastavil jsem se u rozsáhlé paseky, rozprostírající se na prudkém svahu Gruně, prohlížel celou plochu a vzpomínal na zvláštní příhodu, kterou jsem v těchto místech zažil přibližně před měsícem. Na pasece se tehdy popásala srna se srnčetem, k nim na opačném konci za nějaký čas přibyla daněla s dvěma daňčaty. Se zalíbením jsem pozoroval tuto idylu, potom dalekohledem prohlížel i okraje lesa - zrak mi utkvěl na dvou rezavých objektech vzdálených ode mne více než sto metrů, které vyhlížely jako v klubíčku ležící srnčata u paty u statného modřínu. Nebyl na nich patrný žádný pohyb ani v té chvíli, ani po delší době - že by uhynulá srnčata? Z přemítání mě vyrušil pohyb na pasece - téměř od horizontu směřovala další daněla se dvěma daňčaty k již přítomné daňčí rodince. A potom nastala zvláštní situace - když se rodinky přiblížily, začal mumraj, vzájemná honička, které se zúčastnilo všech šest aktérů. Úprk na jednu stranu paseky, prudký obrat a běh zase zpátky a ještě jedno opáčko, jednotliví příslušníci rodinek se mezi sebou všelijak proplétali - kdo koho a proč honil je mi záhadou, nevím, zda šlo o hájení prostoru nebo hru či něco jiného. Překvapený z takové mely jsem byl nejen já, ale i srnčí rodinka, která pro jistotu vzala do zaječích. Odběhli i účastníci honičky, paseka osiřela, jen dva dříve zmíněné objekty vytrvaly nadále nehybně na stejném stanovišti. I vydal jsem se prozkoumat ono tajemno. Po kamenech jsem přeskákal rolničkami vyzvánějící potok, s obtížemi překonal prudký břeh i následující svah s bukovým porostem a konečně mohl zblízka prohlížet zvláštní útvary - nebyli to žádní živočichové, ale dvě obrovské houby. Každá měřila skoro půl metru v průměru, povrch hub byl velice členitý, jakoby kudrnatý. Nejsem nějaký znalec hub, samozřejmě základní druhy dovedu určit, ale tady jsem byl vedle jak ta jedle. Až doma mi pomohl atlas - asi se jednalo o houbu s přiléhavým pojmenováním kotrč kadeřavý, popis odpovídal, jen velikost je uváděna trochu menší, snad byly toho roku příznivé podmínky pro růst kotrčů a výjimka potvrdila pravidlo. Vrátím se zpátky do zasněženého lesa - k seníku jsem vysypal kaštany a jablka, do prohlubně klátu doplnil sůl, do korýtka nasypal obilí, z půdy do jeslí přihodil seno a vydal se dále do honitby, zda není potřeba doplnit krmivo i v dalším krmelci. Míjel jsem místo, kde mne ve stejný den jako již popisovaná daňčí honička čekalo další překvapení - na kraji smrkového laťáku asi dvacet kroků ode mne běžel pták, k mé velké radosti to byl jeřábek, v naší honitbě už velmi vzácný, já jsem ho za pětatřicet let spatřil jen párkrát, naposledy před několika lety, zato jedenkrát na hřebenu Ondřejovska celou rodinku, ale to je už dávná historie. Na tak nevhodném místě, jakým je těsné sousedství frekventované lesní cesty, bych jeho přítomnost nikdy neočekával, ale stalo se. Po krátkém běhu se jeřábek vznesl na nízkou větev jednoho ze smrků, kde jsem si ho mohl chviličku prohlédnout a potom se nízkým letem přes cestu a potok přenesl do stráně, kde před několika lety osadili paseku různými listnáči. Možná proto se mu lokalita zalíbila, snad ho tam ještě spatřím. A opět zpátky k zimní - vlastně ještě podzimní - pochůzce. Lesní cestu lemuje potok, v rovinatých úsecích se klikatí a vytváří v záhybech tůňky. Nad jednou z nich na malé větvičce zářil - i když byla zatažená obloha - modrozelenavý drahokam. To ledňáček nehybně vytrvale čekal na kořist. I já jsem ho v čekání napodobil, zda se lov barevnému krasavci podaří a dočkal jsem se - střemhlavý pád malého lovce do potoka, vynoření s malou rybkou, chvilka spokojeného posezení na větvičce a posléze rychlý odlet nízko nad hladinou. Doteď byla příroda své opeřené ozdobě milosrdná, kruté časy pro ledňáčka nastanou, když tůňky i většinu potoka pokryje ledový krunýř bránící v přístupu k potravě. Po návštěvě dalšího krmného zařízení jsem odbočil do hloubi lesa k roklině pod kopcem Pardusem. Zvláštní název, když jsem pátral mezi rusavskými starousedlíky po příčině takového pojmenování, vysvětlení jsem se nedočkal. Ostatní kopce a lokality kolem Rusavy mají srozumitelná, výstižná, libozvučná jména - Skalný, Čecher, Barvínek, Chochol, Jeleňák, Kopřivná, Bečka, Lámaniska . Cesta neprošlapaným sněhem do svahu nebyla nijak snadná, ale moje zvídavost byla silnější - na svazích rokliny chráněných od severu zmíněným Pardusem totiž bývají častá stávaniště černé, daňčí a mufloní zvěře. Musím však říci, že tentokrát jsem tam nespatřil žádnou z nich, jen osamělého srnce. Ale přesto jsem nelitoval námahy, přece jen mi bylo dopřáno rozmnožit příjemné zážitky z přírody. Došel jsem - spíše se plahočil - až k plošině v roklině, prameništi jednoho z mnoha přítoků Ráztoky, kde roste ostrůvek štíhlých starých olší deroucích se za světlem z okolí temného smrkového lesa. Opřel jsem se o jeden statný smrk, abych si vydechl a rozhlédl se po okolí. Panovalo ticho, nikde ani hlásek, žádný pohyb - až po chvíli se cosi pohnulo na jednom kmeni olše. Z otvoru asi tři metry nad zemí zvídavě vykoukla ptačí hlavička s dlouhým zobáčkem, posléze se vysunulo celé tělíčko s namodralým hřbetem, rezavým bříškem a hbitě akrobaticky šplhalo po kmeni hlavou dolů, posléze opět rychle nahoru - brhlík. Po chvilce prořízlo ticho ostré hvízdání - "tytytyty, tytytyty, tytytyty" - to se rozdurdilo onen šplhavec, vzápětí se z jiné strany nesla stejná hvízdavá kulometná palba, jejímž původcem byl druhý brhlík. Oba rušitelé ticha nejen divoce hvízdali, aby snad přehlušili jeden druhého, ale stejně divoce proti sobě poletovali z olše na olši, obratně po kmenech šplhali nahoru dolů a opět prudce létali mezi olšemi . Postupně ostrý hvízdot přecházel ve smířlivější tón - "tý, tý, tý" - až nakonec v přátelské - "tík, tík", i lety a šplhy se stávaly pomalejšími, až nastalo opětovné ticho, brhlíci odlétli do hloubi lesa, který je v zimním čase na opeřence dost skoupý. Prohlížel jsem si dalekohledem otvor na olši - byl svého času asi příliš velký a nepravidelný, protože bylo znát, že si ho brhlík šikovně blátem upravil do pro něho vhodné velikosti a přesného kruhovitého tvaru. Dumal jsem o příčině onoho vzruchu a křiku - zda to byla moje přítomnost, nebo zjevení nezvaného hosta druhého brhlíka, či snad ptačí rozvernost a protažení tělíček . Nějaký čas jsem postál v očekávání návratu obyvatele, či souboje dvou soků o obydlí, ale nedočkal jsem se. Ticho lesa potom přerušilo jen z velké výšky skřehotání dvou krkavců směřujících nad rusavská luka, aby tam pátrali po snadnější kořisti. Snad nikdo z nás si před pár lety, kdy se v naší honitbě objevili exoti, nepomyslel, že se zde usadí natrvalo a ještě k tomu v neúnosné míře, ale je tomu tak. Při zpáteční cestě přede mne z ničeho nic spadl kus kůry, pohlédl jsem do koruny javoru, kde na suché větvi hospodařil strakapoud. Šikovně zobákem odchlipoval v akrobatických polohách dokola větve kůru, až další její velký kus upadl a potom si na obnaženém místě pochutnával na hmyzu. Ještě jsem opatrně nahlédl k mému seníku - už si tam našla pochoutky srna se srnčetem. Velkým obloukem jsem se vyhnul, abych zvěři dopřál klidu a vracel se k autu. Říká se, že každý den by měl člověk udělat aspoň jeden dobrý skutek. Dá se říci, že jsem mohl být toho dne spokojený a ještě navíc obohacený o zajímavé zážitky a pobyt v zdravém krásném prostředí naší rusavské honitby, oděné dost předčasně do okázalého zimního roucha.

Fotogalerie

vychází v 7:40 a zapadá v 16:46 vychází v 9:38 a zapadá v 20:30 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...