Myslivecké zábavy 01 / 2009

Vášeň

Myslivecké zábavy 1/2009, str. 7  Zdeněk HLAVÁČ
Náhorní louka ležela v olověně šedém závoji únorové noci. Za zadní stěnou ojínělé kazatelny se mlčenlivě tměla smrková tyčovina přecházející v mýtný stoják. Z postříbřené pastviny čnělo několik trosečníků – stonků nespasených bodláků a rezavých šťovíků. Hraboší stezky byly tiché, tiché jak lidský dech srážející se v mrazu svírajícím Velkou pláň s jejím temenem Enklávou. Svíral ji po nedávné oblevě, která přinesla naději přicházejícího jara a zanechala pouze špinavé závěje v největších houštinách a pár navátých sněhových jazyků v kraji kmenoviny. Přes jeden z nich přeskočil tmavý stín a v úzkém pásu stařiny znehybněl. Znehybněl i dalekohled, rychle uchopený a rychle podaný k očím. Žlutá třtina jemně zašustila a na pastvinu vyhopkoval zajíc. Konečně zvěř! Mrznoucí kolena se rázem zahřála, prsty v rukavicích dostaly žhnoucí impuls. Pomalu už vzdával dnešní „liščí“ čekanou, neúspěšnou, tak jako mnoho předchozích, a určitě stejné množství bude těch neúspěšných budoucích… Zajíc zamířil po úhlopříčce obdélníkové planiny k šípky porostlé mezi. Odkudsi, jak zachvění struny cimbálu, přilétla vzpomínka na jih Moravy, na kyjovské kotáry a hony na nich prožité. Bylo to tenkrát splnění určitého loveckého snu, vyplnění bílého místa na myslivecké mapě. Předlouhá cesta osobáčkem ze sněhu a ledu do sluncem bohatého úvalu. Nekonečné čekání na spoj vyjíždějící z Brna do Kyjova a ještě několik kilometrů autobusem. Konec silnice, konec představ a očekávání, je to pravda, je to realita. Večerní debata u dvaapadesátiprocentní švestkové „šťávy“ se protáhla k půlnoci. Tvrdý spánek a procitnutí s očekáváním příštího. Ranní mžení vlhčilo klobouky a ocel brokovnic různých značek a stáří, bodří chlapi si podávají ruce a srdečně vítají „hosty“. Vše trvá strašně dlouho, ruce chtějí svírat kov a dřevo zbraně, oči touží po posazení mušky na táhnoucí kohouty či běžící zajíce. Uši chtějí slyšet křik honců, povely vůdců stejně vzrušených loveckých psů, frkotání bažantích letek, praskot výstřelů. Nos touží po pachu střelného prachu, ptačího peří, psích těl a cigaretového kouře... Myslivecké mládí je stále stejné...
První zajíc tiše vyhupnul z hnědočerné oranice, zabělaly se dlouhé slechy a pírko. Po výstřelu, který jej položil mezi rozsýpavé hroudy, se ozvalo mohutné oddechnutí a cvaknutí závěru pušky. Napětí povolilo. Zaječí zadní běhy chladly v pravé ruce, nesený úlovek jej uklidnil stejně jako pohled na sluncem zalité sady a vinohrady. Leč pokračovala mírným stoupáním k mezi na obzoru. Po chvíli se nad rozježeným porostem stařiny objevily zaječí slechy. Rychlost jejich pohybu odpovídala zaječímu hopkování, zvěř byla vyrušena, ale ještě zřejmě nezpozorovala blížící se řadu lovců. V domnění, že se zajíc rozběhl dál za obzor polevil v pozornosti a došel k mezičce. Pod převislou bezovou větví se cosi pohnulo, zajíc se ještě víc vnořil do polehlého pýru. Odložil úlovek a opatrně nakročil se zbraní připravenou k rychlému výstřelu. V polovině nákroku zajíc vyskočil za keř, provedl bleskovou otočku a úžasným skokem překonal asi 150 centimetrů vysoký keř, dopadl na úroveň střelecké řady a odbíhal směrem za ní. To, že tenkrát nepadl výstřel bylo zcela férové uznání vynikajícího sportovního výkonu. Ten byl vášnivě diskutován na místě srazu. Mlčel, rád naslouchal libozvučnému nářečí. Slovácká krev mnohdy napojená na slovenskou. Chlapi jsou bezprostřední, co na srdci, to na jazyku. Dříči na zemědělské půdě nabízející bohaté úrody ale i skláři, horníci a lesáci z nedalekých Chřibů. Prudká vášeň prostupuje celý jejich život, láska k žití září jiskrou rubínové burgundy rodící se v bělostných sklípcích na humnech.. Vášeň prostupuje i myslivost, tu pradávnou činnost, která zde k chlapovi prostě patří. Zastupoval se starý sad s rákosinou uprostřed. Zelenou krev rozehřívá pleskot bažantích letek, pokřik honců a výstřely. Z rákosí vytáhl mohutný kohout. Temný bažant! Tmavá varieta, do níž byly vkládány naděje po drastických úbytcích divoké bažantí populace. S šestnáctkou u líce čekal na jeho přílet do přijatelné myslivecké vzdálenosti. Páčs. Kohout se sbalil do pernatého klubka a spadl k jeho nohám. S údivem odlícil a zajistil brokovnici z níž nevyšel výstřel. Soused vyhodil vystřelenou nábojnici. "Proč nestříláš mladý, tady lícou velice rychle!" Hm, to jo, a ještě rychleji se tady střílí. . Výřad zvěře před modernistickou hospodou symbolizující sice bohatství tohoto kraje ale připomínající letadlovou loď zakotvenou na návesním rybníku. Lehký větřík si pohrával s dlouhými klíny bronzových bažantích kohoutů a čechral jemné pesíky zaječí vlny. Takové množství úlovků ještě neviděl.. Ještě chvíli po obřadu se díval na vyprazdňující se obdélník ze smrkových větví. V zapadajícím slunci se do vysokých akátů za hospodou vraceli bažanti k večernímu hřadování. Mohutné plácnutí po ramenou ho nasměrovalo směrem k proskleným dveřím osvěžovny. Tichá domluva s kamarádem na malém díkůvzdání. Hostinská, opřená o klasický výčepní pult, k nim otočila hlavu. "Paní, co tady chlapi pijí, víte, chtěli bychom jim něco objednat". "I nic jim neobjednávejte, za chvílu donesú svojého, ne, vážně, oni teď kořalku pít nebudú". Na polici je největší lahví čirá litrovka s čirým obsahem pyšnící se vinětou zdobenou jalovcovou větvičkou. Borovička by mohla být to pravé. Přípitek u kouřících talířů, na lovu zdar, na myslivecké přátelství. Příjemně masově kořenitou chuť srnčího guláše s chutí zapil pěnivým mokem. Teprve teď se pořádně rozhlédl po místnosti. Dva hloučky myslivců vzpomínaly na letošní hony, předcházející tomuto "kateřinskému", ostatní se kamsi vytratili, potichu, bez rozloučení, Bylo to divné. Znovu vyšel ven. Na modročerném sametu neklidně ligotala souhvězdí ohlašující ranní přímrazek. Přicházelo několik postav obtěžkaných taškami s cinkajícím obsahem. Vedle jeho pravého ramene zažhnul zapalovač, na několik vteřin ozářil hubený obličej. Hajný Ondra. "Pojď mi pomoct, byl si někdy ve sklípku?" Není sklípek jako sklípek. Tento je "opravdový", doopravdy v něm zraje víno. Nenápadná dvířka pod korunami obrovských ořešáků. Zelenošedá plíseň na stropě s vtlačenými mincemi. Kolik lidí tudy prošlo? Sklepní vzduch, obrovské sudy. "Tož, chlapci, okoštujme to letošní." Kdo by v podhůří Orlických hor věděl tenkrát něco o mladém vínu? Víno může být dobré a špatné. Ale které je to dobré? Koštovali ze všech sudů, sklípek zkrásněl chutí vína a člověčinou. "Natočeno máme, musíme jit." Hospoda se změnila k nepoznání. Na stolech stály lahve různých tvarů a velikostí. Některé víno ještě nevykřesalo tu správnou jiskru. Malé jednoduché sklenky putují k nosům, odrážejí světlo moderních lustrů, mohutnýma rukama jsou skláněny ke znaleckým jazykům. "Hoši, pojďte okusit, postřílali sme, tož musíme aj popit." Uf, tak tohle bude náročné. Kdesi v koutě vytryskla písnička. Zurčivý pramének dvou hlasů se okamžitě spletl s ostatními proudy nikým neladěného a přesto perfektního trojhlasu. Volné ruce letí ke stropu a umocňují kouzlo prožitku, který se nevrátí. Písnička střídá písničku, těch, kteří neznají nebo by si chtěli povídat je málo. Čas kvapí, bude nutné se rozloučit. Vstali a začali obcházet stoly. "No ale hoši, ještě jste neochutnali můj mladý veltlín." Při každém potřesení ruky košt a - "tož, dojeďte zasej." Návrat nočními vlaky. Takovou nocí, jako je ta dnešní, jenže tenkrát byla s příchutí vína na jazyku a s probouzejícími se permoníky v hlavách. Ani vzpomínka na jih nezahřála. Vlhká zima se vkrádala pod oblečení a vibrovala tělem v pravidelných vlnách. Dýchl na prokřehlé prsty a sáhl do náprsní kapsy. Olízl rty a noc prořízlo krátké zaječí zavřeštění. Poslední. Rozlétlo se až ke vzdáleným zmolám a divokým houštinám Skal. Napětí sedlo na planinu jako šedavý puštík na smrkovou větev. Zajíc se přesně po své stopě spěšně vracel do krytu lesa. A zase ticho. Mráz útočí čím dál víc. Batoh na záda a opatrný sestup ze žebříku. Mrznoucí sníh zakřupal pod podrážkami zimních bot. "Vau - vauuuvavau" ozvalo se z nedaleké houštiny. Liščí zaskolení znělo až neskutečně mrazivou nocí. Zalehl ke kořenovým náběhům okrajového smrku a zuřivě čistil optiku puškohledu. Ve smrčině někdo zachrčel a na zešedlou pláň vyběhla dvě dlouhá liščí těla. Šero rozmazalo jejich kontury, které po několika vteřinách splynuly v jedno šedé klubko. Šero dál klamalo, lišky se přiblížily na neuvěřitelně krátkou vzdálenost. Když je vyhledal puškohledem, splynuly úplně. Doslova. Už už se lišákův hrudník nasouval na záď rezavohnědé krasavice - a krátký závan protivětru odloupl ze smrkového kmenu neviditelné smítko které se usadilo pod víčkem lidského oka a okolní krajina se rozplynula... Když odstranil tento nečekaný problém, pastvina byla prázdná. Hlasitě vydechl nad zmařenou poslední šancí a uvolněným tělem nalehl na šedohnědou kůru. Ani ne za půl minuty štěkla rána z kulobroku. Za minutu doběhl ke složenému lišákovi, který pečlivě sledoval stopní dráhu vášnivého liščího páru..

Fotogalerie

vychází v 7:48 a zapadá v 16:35 vychází v 4:50 a zapadá v 13:26 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...