Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2009

Za slavným americko-bennetovským honem na koroptve v Čechách

Myslivecké zábavy 4/2009, str. 1  Lumír KOTHERA
„Zelená Hora. Vrch nacházející se severně od města Nepomuku. Zdaleka již vidět zámek, někdejší sídlo pánů ze Šternberka, v nynější podobě z roku 1688 pocházející a ve slohu kasárnickém vystavěný, ležící v krásné poloze na temeni vrchu, jehož stráně bujně porostlé jsou statnými borovicemi, duby, lípami, břízami a modříny, místy o žulové balvany se opírající, mezi nimiž vedou úpravné a pohodlné cesty …“ Řivnáčův „Průvodce po království českém“ z konce 19. století
Z míst hlubokého údolí na pomezí středočeských Brd a šumavského Podlesí za Zelenou Horou (536 m. n. m.) jako dominantou Nepomucka a jeho okolí, plného půvabných krás, poetických lesů i stinných a lučinatých zákoutí, se v dávnověku žádná z historických památek zřejmě nedochovala. Prvními obyvateli vrchu Zelená Hora z let před naším letopočtem byli Keltové. Stará legenda vypráví, jak na samém vrcholu se nacházel obětní kámen a do kruhu postavené oltáře a kameny k sezení. Rovněž na úpatí hory v místech "Chýlavského kameňe" a v okolní krajině, kde později "u panošského dvora byl vyzdvižen kostelík vranský", kladli na mnohých místech "žreci své oběti". První zprávou o osídlení je legenda svatovojtěšská, vyprávějící o cestách tohoto světce, stejně tak jako o zdejším kraji, jímž patrně vedla jedna ze stezek od šumavských hranic až ku Praze. Ve 12. století byl pod horou založen klášter, mající za úkol vymýcení pohanství z kraje. Stalo se tak patrně v roce 1157 a byl to pozdější kníže Vladislav II., který sem přivedl cisterciáky. Myslivcovu smrt zavinil zmařený život dítěte V raně barokním zámku, postaveném na vrcholu Zelené Hory Václavem Vojtěchem ze Šternberka v 17. století, sídlili postupně Šternberkové, Lev z Rožmitálu, Martinicové, Colloredo-Mansfeldové, Auersperkové. Zdeněk ze Šternberka jakožto předák Jednoty Zelenohorské, ustavené v Černém sále zdejšího hradu, byl papežem Pavlem II. potvrzen za vůdce katolíků proti králi. Adolf Bernard z Martinic, známí politik a vlivný muž, připojil k Zelené Hoře panství plánické a po jeho smrti přešla Zelená Hora na jeho dceru Marii Dominiku. V Černém sále se kdysi nacházel její obraz, na kterém byla zpodobněna v černých jeptišských šatech. Tradovala se o ní pověst, že o půlnoci vystupuje z obrazu, bloudí po zámeckých chodbách a naříká pro svého syna, kterého porodila zdejšímu myslivci. Otec ale její lásce nepřál a nechal dítě zazdít za krbem knihovny. Krátce na to se myslivec zastřelil! Protože Marie událost psychicky neunesla, vstoupila do kláštera. Colloredo-Mansfeldové (1784 - 1852), původem z Itálie, byli snad nejkrutějšími majiteli zdejšího panství. Jejich vztah k poddaným vyvrcholil zavedením nejtvrdší roboty, umocněné prací v železných hutích. Po smrti hraběte Františka Gundakara v roce 1807 přešla Zelená Hora z vůle jeptišky Marie Dominiky z Martinic do rukou druhorozeného Gundakarova syna hraběte Jeronýma, po němž panství získal jeho syn kníže František z Paulu, který stejně jako jeho předci pobýval na Zelené Hoře převážně v období honů. V roce 1852 získala panství věnem, jako jediný Františkův potomek, po svatbě s knížetem Vincencem Karlem Auersperkem kněžna Vilemína. Tato dáma nevšední šlechetnosti a laskavosti si po manželově smrti zvolila Zelenou Horu hlavním letním sídlem. Jejím přičiněním v letech 1868 - 1870 a 1886 - 1888 dostal zámek přibližně dnešní podobu. Před smrtí v roce 1898 ve Vídni odkázala Vilemína Zelenou Horu svému synovi Engelbertu Ferdinandovi princi Auersperkovi, který v roce 1902 zde hostil později zavražděného následníka rakouského trůnu Ferdinanda d´Este. Přípravy ke vzácné návštěvě Nový majitel již v raném dětství se zajímal o myslivost a zvěř. Na statcích svého otce se seznámil s rozměrnými hony na koroptve, které připravoval knížecí lesmistr Jan Fibich, otec hudebního skladatele Zdeňka Fibicha. V pozdějších letech jako host spřízněných a spřátelených magnátů se velkých honů na bažanty a koroptve zúčastňoval na uherských pláních. V září roku 1904 k rozsáhlým honům, při nichž během několika dní padlo za oběť téměř dvacet tisíc koroptví, přijel na Zelenou Horu americký milionář James Gordon Bennett, "muž neženatý a širokého vzdělání", vydavatel vlivného a v amerických politických kruzích zavedeného deníku New York Herald, stoupenec technického pokroku v automobilizmu a letectví. Jmění Bennettovo se odhadovalo na šestnáct miliónů dolarů. Byl doprovázen Ch. Christiansonem, původně stewardem na anglickém zaoceánském parníku. Bylo to v době, kdy i přes veškerá zvláštní vydávaná zákonná nařízení docházelo k rychlému úbytku lovné zvěře a pozornost lovců se proto začala upínat ke zvěři nízké, obzvláště pernaté, zejména k lesním a polním kurům, bažantům a koroptvím. A byli to především příslušníci vysokých anglických, francouzských nebo amerických peněžních kruhů, vládnoucí rodovými výsadami nebo značnými finančními majetky, nemající na svých panstvích k pěstování pernaté nízké zvěře vhodné podmínky, kteří v touze po "dobrém výkonu loveckého práva" se stávali častými nebo sezonními nájemci honů na šlechtických panstvích jiných zemí. Pověstnými byly zejména velké hony na bažanty a koroptve rodových velmožů středoevropských zemí v rozlehlých částech uherské země, či před první světovou válkou pořádané hony na kura rousného, obývajícího ve velkém množství rozsáhlé slatiny v Anglii, zejména ve Skotsku. Vyhledávané lovecké podniky za účasti množství střelců s cílem "co největšího úlovku", probíhaly ale i v českých a moravských zemích. Velkostatek Horšovský Týn v majetku Trauttmansdorffů, původem ze Štýrska, hostil anglického krále Eduarda II. se členy jeho panovnického dvora, každoroční návštěvníky Mariánských Lázní, podobné hony za knížat z Hohenlohe-Schillingsfürstu se odehrávaly na velkostatku poděbradském. O pronájmu loviště a zámku na Zelené Hoře mezi J. G. Bennettem a majitelem prostřednictvím jednoho z uherských šlechticů se začalo jednat v roce 1903. Americký průmyslník si na své náklady vymínil celkový odstřel deseti tisíc kusů koroptví. K uzavření následné nájemní smlouvy bylo po delším jednání přistoupeno počátkem roku 1904. Podle ní mohl najímající po dosažení dojednaného odstřelu ještě před koncem smluvního termínu od dalšího pronájmu ustoupit, přičemž se zavazoval uhradit smluvený obnos za jednotlivé kusy koroptví, ať již "ve výloži vyřazené, včetně dohledávky". Pronajímajícího smlouva naproti tomu zavazovala dát k dispozici veškerou koroptví zvěř, "nalézající se v honbišti anebo příkupem zvětšenou". Vedení honů bylo svěřeno správě zelenohorského lesního úřadu, jemuž připadlo i veškeré zařízení a ulovená zvěř. Noví obyvatelé zámku Příchozí společnost čtrnácti střelců zelenohorského zámku, vedenou J. G. Bennettem a americkým velkoprůmyslníkem C. Carrollem, tvořili příslušníci francouzské šlechty, známí ve sportovním, politickém, hospodářském nebo kulturním životě, doprovázeni svými "legitimními dámami". Krásné prostředí stavby s přitažlivým okolím přilákalo vlivného politika a známého diplomata Duc de Gramonta, který české prostředí znal dobře již z poděbradských honů, přijel Jean de la Rochefoucauld, Joseph de Gontaud-Biron, comte Hallez-Claperéde, markýz de Bréteuil, zmámý a proslavený cestovatel po Orientu, comte de Clary, přední představitel francouzského lovectví a předseda francouzského říšského mysliveckého sportu. Vedle nich byl lovů účasten princ Aloys de Lucigne, markýz de Ganay i markýz de Beauvoir a tři členové baronské rodiny de Gourgaurd. Jak zachoval dobový tisk, všichni byli "hbitými, vážnými, sportem zocelenými a nanejvýš opatrnými střelci", takže "po celou dobu honů se neudál ani jediný případ nejmenšího zranění". J. G. Bennett ani při svém loveckém výletě do Čech neustával na zelenohorském zámku ve své literární činnosti; vydatně mu v ní pomáhali dva jeho tajemníci a čtyři redakční úředníci. Vedle domácího zámeckého personálu v čele s kastelánem měl k dispozici šest anglických komorníků a dva lokaje k výkonu služby osobních myslivců. Za ubytování sloužily společnosti reprezentační a hostinské pokoje zámku, včetně služebního personálu, k dispozici byla kočárová stáj s kočárovými koňmi lesního úřadu. Chod velké domácnosti probíhal podle anglických zvyků a byl jím pověřen pařížský správce, mající k ruce pro vedení účtů vídeňského hotelového odborníka jako manažera. Potraviny se dovážely z Nepomuku a z Plzně, z níž "zejména lahodné pivo z pravovarečného pivovaru dopravované v lahvích automobilem", se těšilo velké oblibě. Vyhánění koroptví z okolí do remízů Přestože zápis o honu se nedochoval, neboť byl vložen do registratury zelenohorského lesního úřadu a stejnopis musel být předložen fideikomisárnímu úřadu ve Vídni, pozornost mimořádné lovecké události české myslivosti věnoval veřejný tisk, podrobující ovšem oproti příznivému hodnocení francouzskému a americkému zelenohorský lovecko-sportovní podnik někdy až zdrcující kritice. K honu byly vybrány čtyři lovecké okrsky s asi pětačtyřiceti hektarovou bažantnicí Čabuzí uprostřed, zařízenou původně pěšinami pro deset střelců, do níž bylo možno koroptve snadno soustředit. Bažantnice byla obklopena méněcennými rolemi polí a pastvinami zelenohorského polesí oddílu Borek s výměrou kolem osmnácti hektarů, smíšenými mladinami polesí Chejlava oddílu Harvánek rovněž o výměře asi osmnáct hektarů, a lesními mladinami polesí Zelená Hora oddíl Prádlo o rozloze přibližně dvanáct hektarů. I když rok 1904 byl suchý a pro výskyt zvěře velice příznivý, byly přikupovány ještě další koroptve z okolních velkostatků Blovic, Plánic, Merklína a rovněž prostřednictvím firem na Moravě. Každý z osmi honů společnosti soustředěné do dvou skupin po sedmi střelcích byl zahájen vždy o půl jedenácté dopoledne a končil v odpoledních hodinách, kdy probíhal výřad. J. G. Bennett měl zpravidla vyhrazenu svoji "zvláštní střeleckou linku" a podle každodenní zprávy vrchního lovčího o výsledcích honu připravoval sám vždy ve večerních hodinách program na další den. Mladé koroptve určené k honu byly třiceti až šedesáti muži každodenně už od poloviny srpna soustřeďovány navečer z polí a luk do remízů, kde na průsecích měly připraveno drobné zrní, mravenčí vajíčka, drobně nastrouhanou krmnou řepu, mrkev. K tomu, samozřejmě, stále čerstvou vodu, která byla nezbytnou podmínkou. Před zapadnutím do remízů, v nichž se lovy konaly, musel být ptákům z důvodu nevybočení zajišťován přímý let, k čemuž sloužily mezi honci rozmístěné pestrobarevné praporky, vztyčené na přiměřeně dlouhých tyčích. Těch se pak při vlastních honech v remízech nepoužívalo. Sjednaný počet byl navýšen Před prvním zátahem leče v remízu byla při natlačování zvěře rozestavěna v zákrytu vnitřní řada honců a střelců na střeleckých linkách; střelci v úkrytu za zástěnami z chvojí, honci přikrčeni při křovinném prostoru remízu. Na daný povel vyrovnané venkovní řady honců postupovaly čelní řadou kupředu směrem na remíz; dvě boční řady pouze do její polovice. Po setkání na příčném hlavním úseku, po plouhání a návratu na svá stanoviště se celý pochod ještě jednou opakoval, čímž byl hon pro každý den vždy ukončen. Úlovky prvních tří dnů byly ohromující: v remízu Čabuzí vydaly 4800, v pasekách Borku 2760 a v pasekách Harvánku 1790, tedy celkem 9350 koroptví. Záhy bylo proto přistoupeno k oboustranné dohodě o lovu s počtem patnácti tisíc kusů, případně i jeho překročení. Nakonec bylo docíleno celkového úlovku přes osmnáct tisíc kusů koroptví. Denně kromě pomocníků pro obsluhu střelců, nabiječů, měničů zbraní a sčítačů úlovku u každého střelce a počítačů ran vůbec, bylo zaměstnáno na čtyři sta lidí. Kromě nich na čtyřicet mužů bylo v honbištích určeno pro "trénování" koroptví, přicházejících na řadu v úvahu na odstřel v následujících dnech. Zajímavostí honu bylo, že venkovní křídla honců obsluhovaly také ženy v malebných krojích, barevně tak k obdivu cizích návštěvníků zpestřující celý lovecký obraz. Každý ze čtrnácti střelců byl vybaven nejméně třemi brokovnicemi, někteří dokonce čtyřmi; počet všech vypálených ran dosáhl čísla 57 tisíc. Zužitkování ulovené zvěře bylo prováděno hned na místě výlože, kde zvlášť určenými myslivci byly koroptve vyháčkovány do tří tříd. Koroptve první třídy byly určeny k vývozu, hlavně do Francie a Belgie, s druhou třídou bylo uvažováno pro bližší velká města, v první řadě pro Vídeň, Prahu, Plzeň a České Budějovice, třetí třída sloužila domácí a okolní spotřebě. Výmět (silně raněné nebo rozstřílené kusy) byl ponecháván na místě pro okamžitou spotřebu za nejnižší cenu. Jinak v původně dohodnutém počtu za kus střelené a vyložené koroptve platil podnikatel Bennett do pokladny zelenohorského lesního úřadu deset, přes toto množství osm francouzských franků. Zkomolená jména střelců Jak najdeme v dobových materiálech, událost sportovně-loveckého podniku se neobešla bez komických příhod. V okolí se dlouho vyprávělo, jak místím nabiječům a měničům zbraní činila obtíže cizojazyčná jména střelců, jejichž podoby si pamatovali podle postav, obličejů, nebo přistřižených vousů. Když se jednou ptali tesaře Jabůrka, přiděleného loveckému hostu comte de la Rochefoucauld jak svého pána pozná, reagoval slovy: "Já znám svého pána přesně podle jména! Jmenuje se hrabě Rozfoukal!" Podobně tomu bylo u staršího lesního hajného Bárty, jinak vedoucího honebních křídel lovu a dobrého signalisty, který za žádnou cenu se nemohl dorozuměti s panem Bennettem nejenom svojí mateřštinou, ale ani komolenou němčinou. Nájemci honu oznamoval tedy vybídnutí k pochodu slovy "tutti quanti avanti!", na které oslovený skutečně vykročil kupředu. "S panem Benetkou si já velice dobře rozumím!", zněla na dotaz lovců pyšná slova lesního. Benetka bylo totiž velice dobře známé a rozšířené jméno nejenom v Nepomuku, ale i v jeho okolí.

Fotogalerie

vychází v 7:46 a zapadá v 16:38 vychází v 6:54 a zapadá v 15:05 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...