Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 05 / 2009

Daňčí říjiště

Myslivecké zábavy 5/2009, str. 4  Jiří VALENTA
Jednoho odpoledne v polovině října mě cosi lákalo, abych se podíval do honitby, jak probíhá daňčí říje - snad proto, že přesně před třiceti lety jsem byl poprvé svědkem hlasité říje a podařilo se mi při ní ulovit průběrného daňka s jelenovitým parožím. To ovšem bylo ještě na říjišti pod hřebenem Ondřejovsko, které už několik let do naší honitby, k mojí velké lítosti, nepatří. Tentokrát jsem zajel po lesní cestě, směřující údolím kolem potoka Roztoka, na skládku kulatiny, zaparkoval auto a vydal se do prudkého svahu k hřebenu Gruně, kde se pod vrcholem také nachází říjiště.
Namáhavou cestu mi usnadňovala stařičká, ale stále dobrá, myslivecká hůl se skládací sedačkou, kterou jsem zdědil po strýci, dlouholetém zapáleném myslivci, který před 45 lety založil Myslivecké sdružení Rusava-Ráztoka. Směřoval jsem po trase, na které bývají stanoviště střelců při naháňkách na prasata, v rozsáhlé husté smrčinové leči, kterou jsme příznačně pojmenovali Plachta. Několikrát jsem na onom místě měl stanoviště i já, nyní se mi při oddechových zastávkách vybavovaly zážitky. Téměř pravidelně vyrážela prasata ze smrčiny ve stejném místě, stejně i lišky z dalšího místa, hodně lovců tam bylo úspěšných, ale já nikoliv. Nikdy nezapomenu, jak ze smrčiny vyšla jistící vedoucí bachyně a po chvíli se za ní v sevřeném šiku jako obrněný transportér hrnulo dvacet kusů, až výstřel mého souseda a ulovení selete celý monolit roztrhl, tlupa prorazila řadu střelců, ran padalo "jak u Verdunu", ovšem bez dalšího úspěchu. Nyní jsem stoupal po hluboce vymleté příkré cestě, kterou zanechala kola těžké těžební techniky, dešťová voda čím dál více hloubí koryta a odplavuje písčitou půdu. Cesta nedaleko hřebene končí na plošině s řídkým porostem statných buků a dubů s podrostem vysoké traviny. Na několika místech vytvořili říjní daňci lysá kruhovitá místa se zcela udupanou zeminou s příměsí srsti, ostře páchnoucí prkem, svědčící o jejich nedávné přítomnosti, rochání se však neozývalo. Začalo jemně mrholit, stejně jako před zmíněnými třiceti lety, snad se nerozprší jako tehdy, kdy jsem uloveného daňka v dešti s vypětím všech sil vlekl k autu. Postupoval jsem opatrně po vrstevnici směrem k nedalekému kališti, nad nímž jsem ve skupině několika jedlí spatřil menší tlupu daňčí zvěře - pět daněl a nadějného asi pětiletého daňka. Přitiskl jsem se k jednomu ze stoletých buků v očekávání, zda mě tlupa nezpozorovala. Zpočátku jsem si myslel, že je vše v pořádku, tlupa neprchla, chovala se klidně, až za chvíli všechny kusy ke mně podezřele natočily hlavy a zkameněly - pochopil jsem, že ze sledování říje nic nebude. Po chvilce vzájemného pozorování se tlupa ladným klusem ztratila v nedaleké roklině za kalištěm. Usadil jsem se na sedačce pod korunou mohutné jedle a pokoušel štěstí, zda na říjiště nepřijde jiný daněk - nepřišel, za to ze západu přicházelo po obloze zlověstné temně šedé olovo. Nelenil jsem, co nejrychleji se vydal k autu a dobře jsem udělal; jen co jsem dosedl za volant, spustil se hustý liják, stěrače musely být zapnuté na největší frekvenci až domů do Holešova. Za dva dny se vyčasilo, pokusil jsem štěstí tentokrát ráno, snad v pondělí houbaři nebudou v lese a nebudou říji rušit. Od zaparkovaného auta na stejném místě jsem se vydal k říjišti opačným směrem, poněkud schůdnější cestou. Šlapal jsem po hebkém, okrově hnědém koberci čerstvě napadaného listí ke skupině jasanů, kde se nacházelo kaliště; snad se v něm bude chladit nějaký daněk po říjném dobrodružství. Řádným obloukem jsem inkriminované místo obešel a dostal se nad ně v dostatečné vzdálenosti. Prošlapané ochozy ve vysoké trávě směrem ke kališti prozrazovaly, že bylo hojně navštěvováno. Konečně se mi otevřel pohled na kaliště a k mému potěšení na návštěvníka v něm - zdálo se, že je to ten, kterého jsem před dvěma dny zradil. Tentokrát mě nepostřehl a poskytnul mi delší dobu na zajímavé pozorování, teprve potom opustil osvěžující lázeň a důstojně zmizel za terénní vlnou v hluboké roklině jednoho z mnoha přítoků Roztoky. Zůstal jsem na stanovišti v očekávání dalšího návštěvníka kaliště či říjiště nad ním. Nad hřebenem Gruně se rozjasnilo, proudy slunečních paprsků pronikaly mezi kmeny a postupně ozařovaly úchvatně barevnou podzimní rusavskou krajinu, která se přede mnou rozprostírala v plné šíři a kráse - žluté březové háje U Močárů, řídce porostlý vrch Pardusu s ještě znatelnými bývalými terasovitými políčky a karmínovými planými třešněmi, rozmarně zbarvený smíšený porost příznačně nazvaný oblé Bečky... V mysli se mi vybavovaly mistrné obrazy s podzimními náměty Adolfa Kašpara, který si rusavskou krajinu tak oblíbil, že si na Rusavě nechal postavit dům; nešlo si nevzpomenout na nádherné impresionistické obrazy podzimu od Antonína Slavíčka, ale také jakoby mozaiková díla Stanislava Lolka, malíře zvěře zasazené do pestře barevného podzimu... Z pozorování a přemítání mě vyrušil pohyb - asi sedmdesát kroků pode mnou se za terénní vlnou objevila hlava daněly, posléze i hřbet, potom daňčí lopaty, nakonec oba kusy v plné kráse. Zatímco daněla se v klidu delší čas pastvila, daněk, možná to byl ten, kterého jsem pozoroval v kališti, nervózně pobíhal stále kolem ní, povětšinou s větrníkem u její pevně přimknuté kelky. O pastvení nejevil očividně zájem, měl jiné starosti, o čemž vypovídalo neustálé kmitání střapce. Danělu patrně už dříve uspokojil zdatnější nápadník, neustálé obtěžování ministrantem ji dopálilo - z ničeho nic vyskočila a velkými skoky prchala směrem ke mně, překvapený daněk na chvíli ztvrdnul, potom se skoky vydal za družkou, když ji doháněl, udělala prudkou změnu směru, to se několikrát opakovalo, až dvojice zmizela v místech, odkud se mi zjevila. Čekal jsem, zda bude mít představení další pokračování, ale nedočkal jsem se - avšak i tak mě nový zajímavý zážitek uspokojil. Ještě nějaký čas jsem se kochal pohledem na okolní ladně barevnou přírodu a spokojený odešel k autu.

Fotogalerie

vychází v 5:11 a zapadá v 21:01 vychází v 22:10 a zapadá v 6:26 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...