Myslivecké zábavy 05 / 2009

Muflon

Myslivecké zábavy 5/2009, str. 8  Jiří BÍLÝ
Na lesní správě mě přijali chladně. Byl jsem ohlášen, ale mají moc práce, inventury, vysedávají v kancelářích celé noci, na berana je brzo, říje ještě ani nezačala, tak koncem listopadu, momentálně nikdo není k dispozici na doprovod. Hned jak se někdo vrátí z lesa, půjde se mnou. Lesáky už znám. Klidně si sedím mezi nimi, já vím, je to teď nevhodné, navazuji nitky rozhovoru, který se přece jenom postupně stává nenucenější. Telefony vyzvánějí, rychle se orientuji: zítra přijede nějaký bahňák, který musí střelit a tak je celé polesí na nohou. Kromě toho zítra odjíždějí do divadla do Prahy a pozítří jsou pozváni na hon. Tady mají v honitbě všechno, ale drobné pramálo, a tak když si chtějí zastřílet brokovnicí, musejí jinam na pozvání, oni se vždy pak myslivecky revanšují. To jsem to tedy chytil. Je mi jasné, že jsem tady nevhod. Přišel starší myslivec, řekl jsem si: to je ten můj, ale chyba lávky. Jdou se správcem na holou daňčí a teď se mne potřebují zbavit. Polesný sice o mně ví, ale Zdeněk, který mne bude doprovázet, je ještě v lese. Čekání je dlouhé, neklidně poposedám a nabízím se, že pro něho dojedu. Odbočuji z hlavní do lesa, ale se Zdeňkem jsem se minul. Těžaři mi ukazují, že šel napříč lesem, rychle se otáčím a Zdeňka na státní silnici dojíždím. Nemohl jsem se mýlit. Popis byl přesný. Štíhlý, hezký mládenec s licousy jak vévoda a mladý barvář. Vracíme se na polesí, doprovod dostává pokyny, nehnul ani brvou, i když od těžařů vím, že měl zcela jiné plány. Z lesní správy se přišli přesvědčit, zda je vše v pořádku, najednou jsou všichni plni optimismu, kdybyste náhodou nestřelil, máte zajištěný doprovod i na zítřek. Minulý týden Zdeněk doprovázel a hned druhý den střelili pěkného berana. Nabízím Zdeňkovi, že ho ještě vezmu do města, kde se má sejít s manželkou a tak se to všechno prodlužuje, ale krátce po druhé přece jenom znovu vjíždíme do lesa.
Teprve nyní si to můžu vychutnat. Až do této chvíle to byl od časného rána jen spěch, stále nové tváře, pochyby a nejistoty. Brodíme se pod mohutnými buky v listí, ve zlatě a krvi všech odstínů. Šustí to pod nohama, jsme příliš hluční při chůzi v podivném kontrastu s naším tlumeným šepotem. Jdeme po širokém hřbetu, který z boku přechází v hluboce zaříznutá údolí s lesními loukami a smíšeným porostem. Údolí se ztrácejí v mlze ukrývající Máchovo jezero. Na druhé straně se střídají strže sevřené vysokými kamennými stěnami i jednotlivé věže, na nichž se snaží udržet zakrnělé břízky. Je to pohádka. Jdeme již asi hodinu, Zdeněk mi ukázal, kde střelil toho berana, kudy přišel, ale právě teď mi to není nic platné. Po zvěři ani památky. Puška mě začíná tlačit do ramene, cítím, že na mne padá únava. Mezi stromy se objevuje našedlý opar. Zase strž. Pomalu sestupujeme, Zdeněk začíná být velmi opatrný a i já cítím zvyšující se napětí. Na dně strže úzký proužek svěží zeleně se s klesáním postupně rozšiřuje, vlevo je strmá smrková stráň, vpravo skály. Zdeněk se prudce zastaví a rukou naznačuje - stát! V dolní třetině stráně je pohyb. Mufloni! Opatrně postupujeme, proti nám mezi stromy vykukuje zvědavá čertovská hlava mladého beránka. Odskočil a dal signál k odchodu. Mohutný muflon s velkou nažloutlou čabrakou zvolna odchází, zastavuje se a pak pokračuje dál. Neustále se otáčí a reaguje na náš pohyb. S rudlem muflonek přejde údolí a vzápětí šplhá do protější stráně. Opět se zastavují. Mohl bych střílet? Na tuto vzdálenost se siluety v přítmí ztrácejí. Jen výrazná čabraka svítí. Musel bych s oporou a na její spodní okraj, poněkud dopředu. Ale Zdeněk snad uhodl moje myšlenky a šeptá, že má rád jistou ránu. Stádo po krátkém zastavení odbíhá, nejdřív muflonky a za ním i muflon, jako by váhal. Dívám se za nimi a vzpomínám, jak jsem se s touto zvěří poprvé setkal jako malý kluk na sokolském táboře v lesích kolem Řásné. Tehdy to pro nás bylo něco s přídechem dobrodružství neznámých dálek. Mufloni! Jak je to dnes všechno jiné. Sestupujeme dále do údolí. Průvodce má svůj dalekohled, já jen unavené oči a zaměřovací dalekohled na kulovnici, ale teď vidím první já. Proti nám jde úzkým údolím beran. Upozorním Zdeňka. Je ještě daleko. Muflon opatrně obchází vývrat, je jich tu plno a na tom před námi si opírám pušku. Dívám se přes zaměřovací obrazec, je to asi sto padesát metrů, muflon klidně paství a staví se ideálně bokem. Náhle za ním přejde přes světlinu další beran a mně se zatajil dech. Je mnohem mohutnější, silné toulce končící na úrovni světel se mu na hlavě spojují. Ten by byl, šeptám Zdeňkovi, ale vím, že ten jen hlavou naznačí ne. Přece nám nestřelíte nejlepšího berana. Na scéně se objevuje další kus, nejslabší. Nejbližší muflon si snad říká o ránu, ale já ho už vidím jinýma očima. Zdá se mi mladý. Máme dobrý vítr, jsme ve skrytu za vývratem a tak se dohadujeme. Má to takhle, ukazuje Zdeněk za druhou čtvrtinu kruhu. Není špatný. Znovu se dívám přes osnovu zaměřovače a váhám. Střílet se dá. Muflon vyloženě pózuje, ale nechce se mi. Konečně se otáčí zádí a mizí vpravo v lese, za ním ten mládenec a nakonec přejde rychle kapitální beran. Asi jsem měl střílet. Taková možnost se znovu nenaskytne. V lese se šeří již zcela zřetelně. Přijde ještě jeden, do třetice, a to bude ten pravý. Zdeněk mlčí. Co by ten Pražák ještě chtěl? Vím, že utěšuji jen sám sebe. Měl jsem střílet, nenaštval bych průvodce. Dnes jsme skončili. Co bude dál? Zdeněk se jistě pochlubí, že mne přivedl k jisté ráně. Jak se na mne budou dívat ostatní lesáci? Jdeme bezstarostně, ani se už nedívám, dojmy dne se mi v myšlenkách vracejí. Zvoral jsem to. Náhle Zdeněk prudce zastavuje, vidím to také. Jsme v ústí nočního údolíčka a v něm od nás odbíhají dva kusy. Muflonka a muflon. Pak se oba zastavují, ale to už ležím s připravenou puškou. Muflon se staví bokem. Střílejte! On to snad slyšel a odbíhá. Převaluji se v trávě, abych ho viděl v mezerách mezi stromy, ale beran se staví naostro přímo proti mně. Je to přes sto dvacet metrů a jeho hruď je na hrotu zaměřovače neuvěřitelně úzká. Na spárkatou se na ostro nestřílí. Pečlivě zaměřuji. Znám riziko. Mezi přední běhy výše. Tam je srdce a komora. Jsem rozhodnutý. Prásknutí výstřelu se vracelo v ozvěnách. Oba mufloni odcházejí klidným mírným poklusem. "Chybil jste. To přece už nemělo cenu střílet. Stál úplně čelně proti nám." V hlase Zdeňka je výčitka. Ani nevím, jak jsem se zvedl ze země. Za těchto podmínek chybit se může stát každému, ale právě proto jsem neměl stisknout spoušť. Průvodce má pravdu. Jdeme se podívat na nástřel. Neumíme už určit místo, kde stáli. Mám na sebe vztek. Všechno jsem podělal. Díváme se oba směrem, kam odešli. Na hřebenu strže se objevila silueta. Muflonka! Vždy udělá několik kroků a pak se zastavuje a otáčí hlavu zpět. Ona čeká. Kde je beran? Okamžitě jsem pochopil, že jsem nechybil. Šero houstne. Nevíme, jak odešli z nástřelu. Rozdělili jsme se a jdeme směrem, který jen tušíme. Je to zlé. Vědomí, že je tu někde postřelený beran nás oba zneklidňuje. Ne, tak jsem si to nepředstavoval. Padla na mne únava. Vyčerpán se naposled rozhlížím. Zítra sem musíme se psem, teď už je to beznadějné. Tak daleko přece nemohl jít. Zdeněk je ještě nade mnou, už jsme se dlouho neviděli. Kousek ode mne v protisvahu ještě rozeznávám bělavé poleno břízy. Ale všude kolem jsou jen buky. Bojím se uvěřit. Pískám, Zděnda sestupuje z protisvahu. "Vidíš to poleno?" Ani si neuvědomuji, že jsem mu začal tykat. A pak slyším vysvobozující hlas. "To je von!" Beran odešel s prostřeleným srdcem asi dvě stě metrů a pak padl jako podťatý. Najednou je únava pryč. Vystřelenou nábojnicí jsme zajistili zvěřinu proti divočákům a liškám. S traktorem přijedeme až ráno. Pozdě večer jsme se ještě zastavili u správce. "Kde máte ráže? Vy jste je tam nechali?" Starému správci jsme museli podrobně vysvětlit, kde muflon leží. Asi věřil na zázraky. Vyzbrojen silnou svítilnou odjel do lesa pro mufloní varlata. Taky jsem to mohl zkusit.

Fotogalerie

vychází v 5:09 a zapadá v 21:02 vychází v 21:37 a zapadá v 5:25 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...