Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 05 / 2009

Němí svedkové slavné myslivecké minulosti jižních Čech

Myslivecké zbavy 5/2009, str. 1  lumír KOTHERA
Ještě počátkem 20. století bylo možno v rozsáhlých lesních prostorách Šumavy spatřit jednoduché či různě zdobené kříže, boží muka, i na kmenech jedlí, smrků a buků zasklené, na plechu nebo dřevu malované obrázky, připomínající například místa smrtelných dřevorubeckých úrazů, náhlých úmrtí bleskem, střetnutí pytláků s lesníky, či jiných neobvyklých mysliveckých a lesnických událostí. Do zdejší tváře drsné přírody jako řadu poetických projevů je v minulosti zasazovali pracovité ruce lidových umělců – tesařů, řezbářů i malířů. Důmyslná vražda v lesích Do skupiny nejrůznějších křížů, svědčících o myslivecké historii plné tragédie, patří tzv. Böhmův kříž na úpatí Třístoličníku, který nás vrací k události, odehrávající se 29. července 1879. Toho dne odpoledne byl František Böhm, 34letý lesní knížecí schwarzenberský adjunkt z Nového Údolí pohřešován. Protože panovaly obavy, že se mu přihodilo neštěstí, prohledával následujícího dne lesní personál za přispění obyvatel Nového Údolí lesy pod Třístoličníkem, a skutečně – adjunkt byl nedaleko cesty v místě, kde stojí dnes zbytky kříže, nalezen mrtev. Ležel obličejem k zemi, jednu ruku měl položenu na pušce, druhá svírala nůž. Vše nasvědčovalo sebevraždě. Lékařská prohlídka konstatovala příčinu smrti: několik broků, které Böhmovi vnikly zepředu do prsou, poranily pravděpodobně tepny. Mrtvola byla dopravena do Nového Údolí do domu dřevorubce Viléma Mauritze, který však zahlédl, jak ke spoušti pušky je přivázán dosti dlouhý provaz. První pochybnosti o sebevraždě se ještě zvýšily po rozšíření zprávy, že smrtelná rána nebyla Böhmovi zasazena zblízka. Vysvětlení do celého případu přinesl až za několik let proces v Bavorsku, kde v souvislosti s touto událostí byl odsouzen jakýsi Kiesslinger z Klingenbrunu na dvacet let do vězení. Pachatel sám přivázal na spoušť Böhmovy pušky provaz, aby předstíral sebevraždu. Křížek, postavený na památku tohoto zločinu, několik generací hajných ctilo a udržovalo. Jedno z lidských neštěstí připomínají boží muka za Albrechticemi u vesničky Újezd. Tady se svými přáteli, malířem Vilémem Trskem a sochařem Františkem Rousem, se na Neznašovský zámeček vracel jednou z honu o květnovém večeru hrabě Karel Berchtold, když znenadání zazněla rána a zasažený hrabě se skácel ze sedačky kočáru. Dlouho se mělo za to, že šlo o pomstu některého z pytláků, až teprve po letech učinil na smrtelné posteli doznání místní hajný. Sám na hraběte vystřelil z úkrytu za to, že měl přislíbeno povýšení a hrabě svůj slib nedodržel.
Obraz pověšen s okázalou slávou Nejčastějším důvodem umísťování malých i větších obrázků, často i tištěných na stromy lesních cest a při rozcestích, bylo vzdání díků Bohu a sv. Hubertovi za štěstí při lovu. Několik takových zobrazení je přibito na stromech v oblasti Lesní správy Černé údolí; je na nich namalován klečící lovec s bílým jelenem, majícím kříž a svatozář mezi parožím. Často se obrázky umísťovaly na paměť význačné návštěvy. Když do obory Újezd nedaleko Blatné zavítal v roce 1895 František Ferdinand d'Este, věnovala baronka Júža z Hildprandtů na paměť tohoto vzácného hosta obraz patrona myslivců, který byl za velké slávy a okázalého ceremoniálu zavěšen na obrovský dub v Újezdecké oboře. Hrála přitom kapela, zněly lovecké fanfáry a slavnostní řečník pronesl projev: "Dnešního dne shromáždili jsme se do této obory, místa velebného klidu, pramene rozkoše ne snad, abychom zde konali hlídku anebo pořádali honební výkon - nic takového, nýbrž my přišli jsme na slavnost mysliveckou, abychom na tento starý kmen zavěsili pro nás velecenný obraz patrona myslivců sv. Huberta". Přispívají k estetice lesního terénu Tichým dokladem slavné myslivecké či lesnické minulosti jsou drobné kamenné památníčky, dnes již převážně zarostlé trávou a křovisky, které zdejší lid, myslivecký či lesní personál povětšinou stavěl proto, aby na "věčné časy" zachoval vzpomínku na mimořádnou příhodu, výjimečnou osobu nebo vůbec událost, charakteristickou či významnou ve své době. V Boubínské hornatině najdeme pomníčků hned několik. Některé byly upravovány do trojbokých kamenů a umísťovány v soubězích starých průseků, dělících jednotlivé revíry. Nejznámější z nich, vedle Johnova a Kardinálova kamene z let 1865 a 1867, nese název Křížový smrk a stojí uprostřed boubínských pralesů v nadmořské výšce přibližně 1100 metrů. Správně by se měl jmenovat křižovatkový, neboť vévodí místu, kde z hlavní boubínské silnice zvané Lukenská se rozbíhají linky tří revírů - včelenského, zátoňského a mlynářovického. V cementové vrstvě nese letopočet 1859 a byl postaven v těsné blízkosti obrovského smrku, který přečníval svou výškou okolní porosty, a jemuž se říkalo křížový. Víme o něm, že byl 57,72 metrů vysoký, v pařezové výšce měl průměr 174 centimetrů a jeho objem činil 37,14 m3. Stáří bylo zjištěno - 395 let - až po jeho pokácení v roce 1895, když už několik let předtím uschl. Byl to v pořadí třetí největší smrk na Šumavě a byl hmotnější a vyšší než proslulý Král smrků z Boubínského pralesa. Podle pověsti se prý od tohoto smrku rozcházeli v jelení říji časně ráno myslivci se svými hosty na všechny strany a při návratu zpět jim strom naznačoval směr, neboť byl ze všech stran a míst dobře viditelný. Nedaleko Boubínského pralesa budí pozornost tři lehce opracované kameny. Na prvním je vytesán nápis Fürstensteig (Knížecí stezka), na druhém Fürstenweg (Knížecí cesta), třetí je opatřen nápisem Ida Sitz (Idino sedátko). Kameny byly postaveny k uctění rodiny vlastníků území, kteří na lovecký zámek, stojící poblíž Křížového smrku, jezdili z Hluboké n. Vltavou; poslední část i oni museli překonat pěšky. Je pravděpodobné, že po dlouhé jízdě na pěkném místě všichni odpočívali (Idino sedátko). Ida, rozená princezna z Lichtensteinu, byla manželkou schwarzenberského majorátního pána a žila v letech 1839-1921. Rovněž pěší stezka, po níž panstvo chodilo do lovecké chaty postavené na horském hřbetu zvaném Basum, je označena kamenem nesoucím nápis Adolf - steig (Adolfova stezka). Pomníček je jakousi tichou vzpomínkou na Adolfa Josefa Schwarzenberka, který rozhodující měrou ovlivnil znovuvysazení jelení zvěře na Boubíně. Je docela možné, že po této stezce se majitel šoulal za prvním jelenem, střeleným po osmi letech po znovuvysazení jelení zvěře. Adolf Josef Schwarzenberk žil v letech 1832-1914 a na počest jeho dožitých osmdesátin postavil tehdejší myslivecký personál v blízkosti bazumské chaty památníček s daty 1832 18/3 1912. Další dva pomníčky na Boubíně věrně zachycují historický zástřel prvního jelena po znovuvysazení vysoké zvěře na Boubíně. Na jednom z nich je vytesán nápis Erster Hirsch 18 24/9 86 (první jelen). Poblíž na druhém kameni jsou vyryta písmena H. G., která pravděpodobně znamenají Hirsch Geschossen (jelen střelen), tedy místo, na kterém se jelen složil. Přítomnost majitele znamenala pravděpodobně i osobní služby a organizační zásahy vedoucího úředníka, jemuž je věnován další památníček s nápisem Forstmeisterstand (lesmistrovo stanoviště). Bez zajímavosti není ani horské pásmo zvané Dlouhý hřbet, táhnoucí se od vrcholu Boubína směrem k Bobíku. I v něm můžeme najít několik mezníků, jejichž jména souvisejí jednak s myslivostí, například Bärenstand (medvědí stanoviště), Geyerruck (supí hejno), jednak charakterizující dané místo, jako Vindhöhe (větrná výšina), Senkenberg (pokleslá hora), či Farrenberg (kapraďová hora). V boubínském masivu najdeme i památníčky připomínající těžkou dřinu lidí. Patřilo k ní i budování luk pro jelení zvěř. Louky se zřizovaly zpravidla v těžko přístupných lesních partiích (basumská louka, srnčí, tetřeví a další). Na jednu z nich, kterou v roce 1923 dokončil zátoňský revírník Steinocher, upozorňuje poměrně velký kamenný památník s nápisem Steinocherwiese (Steinocherova louka). Cesty byly stavěny velice citlivě Po katastrofálních vichřicích v 19. století, jimž padly z velké části a oběť původní staré hvozdy, se na Šumavě stavěly lesní cesty k odvozu velkého množství dřeva ke zpracování. Mnohdy se cesty slavnostně otevíraly, nechybělo řádné vysvěcení, přichystané lesníky k plné spokojenosti šlechty. Cesty sloužily rovněž pro potřeby lovu a k návštěvě loveckých zámečků, jako tomu bylo v oblasti Boubína u Lukenské cesty. Na Větrné skále je kromě nápisu Besuchstrasse, upomínajícího na návštěvy šlechty jedoucí na lov tetřevů či tetřívků do vyšších poloh Šumavy, vytesána na jednom z památníků pod knížecí korunkou lovecká trubka - symbol lovu. Některé myslivecké památníčky jsou mlčenlivými svědky zástřelu vzácných šelem. Zatímco u Lipky na Vimpersku poblíž vrcholu Světlá hora je do kamene vytesáno datum zástřelu posledního šumavského vlka v roce 1874, nápis na pomníčku u Nové Pece Bärenstein 18 - 14/11 - 56 na Medvědí stezce s krásným skalním blokem s označením Baerenstrasse dokumentuje skon posledního šumavského medvěda. O tom, zda byl opravdu posledním, se stále vedou spory, ale jedno slouží ke cti a dobru, že po význačné šelmě starých lesů je pojmenována i cesta spojující Černý Kříž s Jelením. V komplexu Hvozdu u Jeleních vrchů najdeme jiné dva památníčky. Idafelsen v místě, kde se sbíhají staré lesní průseky, který dnem, měsícem a rokem upomíná na návštěvu kněžny Idy ze Schwarzenberka, a pak Christiansteif, skalní blok s křížem. V Trojmezenské hornatině je několik nápisů vytesaných do skal v hrubé "plekensteinské" žule. V okolí bývalé dřevařské osady Stožec najdeme například Fabrikstrasse, Rohanstrasse či Ministerstrasse. První pojmenovaný památník spojujeme s provozem schwarzenberské rezonanční pily ve Stožci, druhé svého druhu na Šumavě, neboť po cestě se do pily sváželo dřevo. Byli to právě Schwarzenberkové, kteří povznesli slávu šumavské myslivosti a lesnictví na světovou úroveň. Že měli čilé kontakty i s jinými význačnými šlechtickými rody, dokazuje název navazující na předchozí Rohanstrasse. Patřilo ke společenské prestiži zvát na hony i spřízněné šlechtické rody. Pochopitelně nechybí na pomnících ani letopočet výstavby cest. Nejen data či místní názvy Dlouhý text s datem 19 29/VIII 19 nese památníček zvaný U Huberta nedaleko obce Majdalena na Třeboňsku: "Všemohoucí, předobrotivý Bože, jenž tak milostivě chtěl Jsi na lovu svatého Huberta obrátili a z pohanství přivésti na pravou víru. Jako všichni ctitelé sluhy Tvého, svatého Huberta i já prosím Tebe, abys pro jeho zásluhy a pro jeho svatou přímluvu milostivě neodpíral nám Své božské pomoci a udělil nám potřebného štěstí na lovu, při prudké jízdě koňmo i na vozech a ráčil nás ostříhati od všeliké nehody, abychom ti zde na zemi vzdávali časný nezměrný dík a onde Tebe se svatým Hubertem věčně chválili, ctili a velebili. Zkrze Ježíše Krista a Pána našeho, jenž s Tebou a Duchem svatým žije a panuje na věky věkův. Amen." Památníček byl postaven na paměť tehdejší nátlačky na vysokou zvěř, které se mezi jinými střelci účastnili hrabě Nostic s hrabětem Reverterem. Nešťastnou náhodou byl Reventera zasažen jedním z Nosticových výstřelů do břicha a s těžkým zraněním byl převezen do Prahy, kde se podrobil náročné operaci. Po čase se však uzdravil a jako odškodné mu prý bohatý Schwarzenberg daroval odstřel jelena na Šalmovicku, ovšem s výhradou, že může střelit jakéhokoliv, kromě čtyřiadvacateráka z lesního oddělení osmnáct. Památníček zvaný U Huberta najdeme rovněž v Poněšické oboře. Pověst zachovala, že těmito místy projížděl kočárem na večerní šoulačku majitel panství Schwarzenberk s nadlesním Gregorou, když po výstřelu na pronásledovaného jelena se koně najednou splašili a dali se do nekontrolovatelného běhu. Zastavili se právě až v místech památníku, kde přes cestu ležel strom, vyvrácený krátce předtím.

Fotogalerie

vychází v 5:15 a zapadá v 20:57 vychází v 23:40 a zapadá v 10:43 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...