Myslivecké zábavy 05 / 2009

Podvod

Myslivecké zábavy 5/2009, str. 6  Ing. Leo VALA
Jedním z prvních zahraničních loveckých hostů po zavedení praxe poplatkových odstřelů byl v našem lesním závodě pan doktor Gregor. Čedokem byl avizován jako zástupce jisté americké firmy v Bruselu. V určenou hodinu byl očekáván v ředitelně závodu a celkem dochvilně se s průvodcem Čedoku dostavil. Jednalo se o seriózně vyhlížejícího šedesátníka, průvodcem byl zdvořilý profesorský človíček. První překvapení nastalo, když pan doktor spustil perfektní češtinou. Projevil jsem, myslím oprávněný, údiv, na který však bylo reagováno poněkud jízlivou poznámkou: „A vy pokládáte znalost cizích jazyků za něco neobvyklého, pane řediteli?“ Ohradil jsem se námitkou, že se mi přece jen nezdá být čeština natolik světovým jazykem, aby její znalost u Belgičana byla obvyklá. „To chápu, ale víte, já vlastně nejsem Belgičan, já jsem Američan,“ uculoval se pan doktor potutelně. A nakonec vylezl s barvou ven. Není ani Belgičan, ani Američan, ale čistokrevný Čech, a před léty šéfoval v jednou velkém pražském strojírenském podniku. „V osmačtyřicátém roce jsem s manželkou a dvěma dětmi utíkal přes hranice právě tady ve vašem prostoru“, hlásil skoro pyšně. „Ale můžete být, pánové, klidní. Dnes je všechno legalizováno, mám americké státní občanství, bydlím v Bruselu, a jako zástupce americké firmy jsem byl obchodně u vás již několikrát.“ Teď se ozval průvodce Čedoku: „Také mě pan doktor trochu potrápil. Dojednávali jsme jeho příjezd telefonicky, mluvím s Bruselem, a tak jsem dával pracně dohromady moji školní francouzštinu. Teprve při setkání na hranicích z pana doktora vylezlo, že je ve skutečnosti Čech.“ Doktor se tvářil velice pobaveně a sršel vtipem: „Moje manželka stála vedle mne u telefonu a říkala mi, proč vás trápím francouzštinou? Ale vy jste přece začal, pane profesore!“ Zřejmě dobrák od kosti!
Pak tedy začal lovit. Vtipkování mu šlo obstojně, ale coby lovec špatně viděl, hlasitě funěl, hajní byli z doprovodů celí nešťastní. Dvakrát si vystřelil pánubohu do oken, a už měl zítra odjíždět, srneček nikde a účet bude hubený. Právě v té situaci přišel řidič služebního auta, že našel v lese na houbách uhynulého srnce, už pěkně v rozkladu, a má jeho hlavu v garáži. Tam už pěkně zaváněla jak psí kšíry, masařky měly na ní hody, ale parůžky nerovného šesteráka byly slušné, na levém scházela jedna výsada. Tak nám čert vnuknul hříšnou myšlenku, že toho srnečka necháme panem doktorem dnešní poslední večer zastřelit. Pro tak náročný a zodpovědný úkol byl svými schopnostmi přímo předurčen polesný Jára, a ten tedy dostal pana doktora do péče. Zadání bylo celkem jednoduché: projít se s ním po lese, na prvního srnce ho přimět k ráně, přesvědčivě prohlásit, že srnec je postřelený - a dodatečně jej jakoby dohledat. Člověk přes své mládí tak zkušený, jako byl Jára, nepotřeboval žádné obsáhlé instrukce. Vyrazili spolu navečer do lesa oba plni odhodlání vydat ze sebe všechno, co je v nich nejlepšího. Ale život, a zvlášť ten myslivecký, bývá někdy prevít: do soumraku na srnce nenarazili. Polesný Jára však nebyl zvyklý se lehce vzdávat, zvlášť když se jednalo o nějakou recesi. A tak, když už za temného soumraku přecházeli poslední rozsáhlou louku za fořtovnou, sykl, popadl pana doktora za rukáv a avizoval kategoricky: "Na okraji lesa srnec. Střílejte!" Nešťastný lovec přirozeně nic neviděl a vidět nemohl, i kdyby měl o polovinu méně dioptrií. "A ten veliký světlý kámen na louce vidíte? Tak zamiřte na kámen, trošku to zvedněte a vypalte!" Ty příkazy byly vysloveny tak kategoricky a svádivě, že zmatený pan doktor poslechl, z ústí pušky vyšlehl do značného šera plamen. a tehdy se Jára ve svém zápalu pro splnění úkolu a ve své mladické horlivosti dopustil osudové chyby, když výsledek vítězoslavně komentoval: "Bravo! Je to dobrý srnec, na pravém parůžku šesterák, na levém vidlák - má dost, ale teď za ním za tmy nepůjdeme - necháme ho v klidu zhasnout, aby nám neodešel, ráno za ním zajdu a donesu ho na direkci. To bude mít náš soudruh ředitel radost!" Pan doktor ještě tak trochu komplikoval situaci a vnucoval se, že půjde ráno pro srnce taky, ale Jára ho nějak okulatil - a bylo to. Když mi polesný ještě pozdě večer zčerstva referoval, oblilo mne horko, poněvadž mi došlo, že to poněkud přehnal s tím detailním popisováním parůžků, které jsme měli už od rána v garáži v hrnci. Pan doktor byl pozván na úřad na devátou ranní, srnčí hlava se za účelem preparace a kamufláže narychlo vyvářela v hrnci v garáži a hezky zaváněla. Svědomí, které mě trošku trápilo, jsem licoměrně uklidňoval vzpomínáním na doktorovo úvodní laškování s námi. Doktor mi na klidu nepřidal otázkou: "Je, prosím vás, ten srnec opravdu můj? Víte, já jsem vlastně vůbec nic neviděl, když jsem střílel - je opravdu můj?" Jako průměrně slušný člověk nerad lžu, když se zrovna nejedná o život, a tak jsem jezuitsky lavíroval: "Já u toho, pane doktore, nebyl, když jste střílel, polesný Jára říká, že je váš, proč bychom o tom měli pochybovat?" Provedli jsme vyúčtování, lovecký host zaplatil a s průvodcem Čedoku odjel do Prahy, kde měl ještě nějaké úřední jednání. Trofej srnce nechal v závodě, že se pro ni staví při zpáteční cestě. Od těch dnů již uběhlo mnoho let a srnčí parůžky visí v kanceláři závodu dodnes jako důkaz, že šidit se nemá a ani horlivost se nesmí přehánět.

Fotogalerie

vychází v 5:15 a zapadá v 20:57 vychází v 23:40 a zapadá v 10:43 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...