Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 05 / 2009

Vábnička

Myslivecké zábavy 5/2009, str. 5  Jan BRTKO
O medvědovi hnědém, naší největší šelmě ve slovenských lesích, se toho napsalo již tolik, že by to snad obsáhlo i několik knih. Sám jsem jich za své třicetileté praxe viděl celé desítky, možná stovky. Kromě běžných střetů v lesích jich několik přišlo i na dvůr naší myslivny, kde jsem choval užitečné včeličky. V prvních letech se ovšem nedalo vůbec včelařit. V noci mi drzá medvědice se svými třemi ratolestmi tak dokonale rozházela včelí úly po okolí, že jsem na druhý den měl co dělat, abych vůbec něco zachránil. Až když jsem udělal elektrické oplocení celé včelnice, měly včely od maškrtním na delší dobu klid. Ovšem to jsem nesměl každý večer opomenout zapnout vypínač. Jinak v případě bouře, když někde udeřil blesk a elektrárny přerušily dodávku elektrické energie, pravidelně přicházela stará medvědice a kontrolovala, zda by se nedostala ke sladkému medíku. Kolem celé včelnice byla vyšlapaná pořádně hluboká prť, což bylo neklamným znamením, že je zde častým hostem a na obsah úlů nezapomněla. A byla pořádně mazaná. Přesvědčila mě, že i medvěd je tvor velice učenlivý a ona sama taky nebyla výjimkou. Spíš naopak. Ze začátku jsem natáhl na izolátory jenom jeden vodivý drát ve výšce asi osmdesát centimetrů nad zemí. Našel jsem pak před letáči úlů stopy po dlouhých a ostrých drápech, ale dál už se nedostala. Bylo to večer za soumraku a sledoval jsem, jak násilím vyhnala do oploceného prostoru jedno mládě, to celkem hravě převrátilo dva úly, které se skutálely přes drát rovnou na louku a pak se medu zhostili chlupatí zloději. Tehdy mě to hrozně rozčílilo. Popadl jsem do rukou jednohlavňovou brokovnici a vystřelil do vzduchu. Medvíďata odběhla na okraj lesního porostu, který nebyl daleko, a čekala na svoji matku. Jenže ta se vůbec nedala odehnat. Pak jsem natáhl tři vodiče ve vzdálenosti po třiceti centimetrech a pak byl na delší dobu nebeský klid. Byla to statná medvědice, s výrazným a zvláštním oranžovým límcem okolo tlustého krku. Uviděl jsem ji potom ještě několikrát, ale vždycky to bylo na velikou vzdálenost jenom přes pozorovací dalekohled.
V příštím roce, začátkem srpna jsem se dvěma brigádnicemi - studentkami, vyznačoval těžbu dříví v probírkovém, asi šedesátiletém, lesním porostu. Bylo tropické vedro. Na azurové obloze nebyl jediný obláček. Jenom veliký sluneční ovál trůnil na nebeské klenbě a sálal na krajinu saharské paprsky. Uvnitř porostu, kde rostl mech a kapradí, bylo vcelku příjemně. Ale náš oddech netrval dlouho. Najednou kdesi pod námi zatroubil jelen. Zbystřil jsem svou pozornost. Bylo právě šestého či sedmého srpna, a to se mi zdálo nějak podezřelé: již jsem sice na nejlepším říjišti v oblasti Spáleného, na jednom z bočních hřebenů Prašivé, slyšel troubit jeleny i kolem patnáctého srpna, jenomže tohle bylo přece jenom brzy. Dokonce v dolince Skalné jsem slyšel jelena desátého listopadu, který odbíhal s říjnou laní. Ale začátek srpna se mi přece jenom nelíbil. Jenomže nebyl čas na dlouhé uvažování. Vstali jsme z příjemných postelí a rozhlíželi se po blízkém okolí. Snad dvacet metrů pod námi byl lovecký chodník. A pod ním na nějakých třicet metrů stála na zadních nohách, předními opřená o mohutný smrkový vývrat moje stará známá medvědice s oranžovým límcem. Otáčela svou tlamu k obloze a celkem originálně imitovala troubícího jelena v říji. Oh, oh, neslo se z jejího hrdla jako v období vrcholící jelení říje. Musel jsem v sobě zadržovat smích nejenom z toho pohledu, ale i z prchajících dívek. Vzaly nohy na ramena, a co jim síly stačily, upalovaly ve skromných plavkách na dolinu. I své oblečení zapomněly na místě a já jsem ho musel odpoledne snášet ověšen jako vánoční stromeček. Víc do lesa nevstoupily a já musel vyznačovat těžbu dřeva sám. Ale teď mě zajímala medvědice. Za malou chvilku jsem uviděl mláďata, jak si hrají ve vysokém kapradí. Dosud jsem v literatuře nečetl o podobném chování medvědů. Stál jsem jako přikovaný, opřený o kmen silného smrku, a s úžasem sledoval impozantní lesní divadlo se zatajeným dechem. Jenom teď mi došlo, že stará medvědice se pravděpodobně specializuje na lov jelenů v období jejich říje. Zdálo se mi to téměř neuvěřitelné, pak jsem přiložil ruce ke rtům a tichounce zavábil. Téměř se mi to nevyplatilo. Opatrně a tichounce jako rys se spustila na všechny čtyři tlapy a pak se opatrně počala přikrádat směrem ke mně. Měl jsem příznivý vítr. Medvědi mají naneštěstí nejslabší ze všech smyslů právě zrak. Na to jsem v tu chvíli zapomněl. Medvědice mne vůbec neviděla. Zastavila na chodníku, vztyčila se na zadní běhy a z jejího hrdla se vydral mohutný řev. Snad se to trochu podobalo jelenímu hlasu, jenomže na blízkou vzdálenost by to pak již žádného jelena nezmátlo. Byl jsem již vícekrát takhle blízko u medvědů, ale tohle začalo být nepříjemné a nebezpečné. Vyskočil jsem zpoza smrku a svým lidským hlasem v ohrožení jsem tentokrát zařval já. Vyzkoušel jsem to již nespočetněkrát a vždycky to platilo. Medvěd se totiž, pokud člověka nespatří jako první, náramně bojí. Medvědice se vskutku lekla, otočila se na zadních nohách a prudce skočila pod chodník. Tam našla svá mláďata, poplácala je po zadečkách a prchala s nimi do smrkového porostu. Až teď jsem si s ulehčením vydechl. Bylo to nádherné divadlo a nová zkušenost. Dal jsem medvědici jméno Vábnička, a kdyby to bylo možné, pozval bych ji i na soutěž ve vábení jelenů. Byl jsem však náramně zvědav, zda ji potkám v období nastávající jelení říje, a taky, jak funguje její imitátorské umění... Letošní podzim byl jako předurčený k vynikající jelení říji. Na pravé odpoledne vykouklo zubaté slunce, ale noci byly jasné a mrazivé. Kolem dvacátého až dvacátého pátého září, kdy v těchto končinách vrcholí říje, byly již jeřabiny zbarvené karmínově. Opadané horské kleny a buky nabízely obloze své holé větve a jejich zežloutlé listí nepříjemně křupalo pod nohama při pochůzce loveckým chodníkem. Pak mi přidělili loveckého hosta ze západního Německa. Mladší inteligentní pán, čtyřicátník, opravdový lovec tělem i duší. Měl neobyčejně svižnou chůzi, pohyboval se téměř po špičkách, a to jsem si u hostů cenil nejvíc. Byla s ním radost lovit. Již na druhý den střelil stošedesátibodového šesteráka. Nebyla to nějak vysoká bodová hodnota, ale trofej jako taková to byla jedinečná. Dvanáctiletý jelen, zpátečník, hrubé paroží hnědočerné barvy s bílými hroty. Můj statečný host byl nadmíru spokojen. Po dni oddechu a krátké oslavě jsme pokračovali v pochůzkách dál. Bylo to v dobách, kdy v těchto končinách neřádili ještě vlci a nedělali svou selekci. Když se o několik let později do mého lesnického úseku nastěhovali, doslova zlikvidovali celou populaci jelení zvěře. Ovšem v těch starých dobách troubilo na ploše přes deset tisíc hektarů čtyřicet až padesát jelenů. Bylo tedy z čeho vybírat. Můj lovecký host měl povolení k odstřelu dvou jelenů čtvrté věkové třídy. A protože byl velice náročný, jeden z nich měl dosahovat kolem sto osmdesáti bodů, tedy alespoň bronzovou medaili. Viděli jsme takové jeleny, jenomže ti dosahovali kolem dvě stě bodů. Dokonce jeden z nich tuto hranici snad i překračoval. Můj host byl v úžasu. Dlouho se kochal pohledem na jelena, zdvihl i svou gravírovanou kulovnici, krátce si zamířil, pak si ji zavěsil na rameno a uznaně pokyvoval hlavou. Z jeho gesta jsem pochopil, že to není jelen pro něho. Toulali jsme se tedy dál nádherným vysokohorským pralesem, chvílemi zasedli do měkkého koberce horské psice a zeleného borůvčí. A se zatajeným dechem naslouchali troubení karpatských jelenů. V jedné takové chvíli přistál s obrovským hřmotem rovnou před námi ocelově modrý tetřev a "zaparkoval" v borůvčí. Byl to nádherný pohled, ale za chvíli odlétal kamsi pod Prašivou. V jedno pozdní popoledne jsme usedli v katedrále horského pralesa, když se někde nad námi ozval jelen. Mohutně, hluboce a vyzývavě. A za chvíli se objevil v lavinovém žlebu, kde se nerušeně popásala malá tlupa holé zvěře. Důkladně jsem si ho prohlédl. Byl to starší jelen, čtrnácterák, bodová hodnota kolem sto osmdesáti bodů. Bylo rozhodnuto! Můj host byl již připraven a lesem se ozvala mohutná ozvěna výstřelu... Jelen udělal dva či tři kroky a pak se svalil do žluté trávy jako podťatý strom. Nezapomněl jsem na symbolický zálomek a pak jsme se vydali k vzácnému úlovku. Mohutného jelena jsme stáhli na lesní svážnici, rychle jsem ho vyvrhl, naložil si hlavu s parožím na ramena a spěchali jsme na loveckou chatu. Když jsme obodovali jelena, mimochodem, měl rovných sto osmdesát pět bodů, je zbytečné vyprávět o oslavách bohyně Diany, které probíhaly do bílého rána... Do skončení pobytu loveckých hostů zbývaly dva dny. Ten můj byl však vytrvalý a tak jsme pokračovali ve vycházkách divokou přírodou i dál. Pan lovec se nevěděl nasytit zázraku jelení říje, která se v nízkotatranské katedrále opakuje již tisíce let. A pak se nám příroda za naše úsilí a vynaloženou námahu jedno ráno bohatě odměnila. V mrazivém tichu se před námi ozval jelen. Ale nějak divně a ochraptěle. Opatrně jsme kráčeli dál a po dvou stech metrech se před námi naskytl nádherný přírodní obraz. Na malé plošince, ve starém smrkovém porostu ležel uhynutý jelen a na něm se hostila Vábnička se svými ratolestmi. Dlouho jsme se dívali jako vyjevení. Pak nás medvědice zavětřila a se svou rodinkou odběhla. Nedalo mi, abych se nešel podívat na místo tragedie. Jelen měl otevřenou zlomeninu přední nohy. Po celém okolí byly viditelné stopy po těžkém zápase. Nedalo se ovšem objektivně posoudit, zda byl zraněn předtím, nebo ho zvábila medvědice svým hlasem a pak strhla. A nebyl to nějaký mladíček, ani bodově slabý jelen. Když jsme na chatě obodovali jeho paroží, měl sto šedesát bodů. Jenomže neštěstí nechodí jenom po lidech, ale taky po zvířatech. Vůbec nevím, netroufám si ani jenom odhadnout, kolik jelenů se medvědici podařilo takhle smést z tohoto světa. Možná byla ojedinělou výjimkou, protože jsem pak již nic podobného neviděl a nezažil. Stará Vábnička se ještě pár let potloukala po mém revíru. Párkrát jsem ji i potkal, ale poslední podzim již byla sama, bez mláďat. Celkem náhodou se mi podařilo objevit i její zimní brloh v hustém porostu kosodřeviny v Zadním úplaze. Zimovala v něm však naposled. Koncem března, když bylo všude ještě plno sněhu, dopravili jsme v sousední dolince na újeď koňskou mršinu. Již se totiž hlásili zahraniční lovci na lov medvědů, byla tedy potřeba naučit je na pravidelné návštěvy újedě. Stará Vábnička se probudila jako první, vůni koňského masa neodolala a pak se sama dostala do připravené pasti. Třicátého března se nasytila naposled. Její těžký a dlouhý život v nepřístupných nízkotatranských pralesích ukončil jediný, absolutně přesný výstřel rakouského lovce. Byl jsem se ráno na ni podívat. Když jsem uviděl oranžový límeček, bylo mi jaksi smutno na duši. Ležela nehnutě a strnule na bílém sněhu, který byl zbarven její karmínovou krví. Jemně jsem ji pohladil po hustém, hnědočerném kožichu, podíval se na její žlutavě zbarvené ohromné tesáky, a pak mi jí přišlo náramně líto. V jednu chvíli se mi zdálo, jako bych kdesi v dálce, až na hlavním hřebenu Prašivé, slyšel zatroubit mohutného jelena...

Fotogalerie

vychází v 5:13 a zapadá v 20:59 vychází v 23:01 a zapadá v 8:34 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...