Minulý podzim byl krásný, teplý a slunečný. Jeho rána jiskřivá a večery burácivé. Vyhrál nespočet soubojů a svým sokům ukazoval, kdo je zde opravdovým pánem. Laně k němu vzhlížely s obdivem, stejně jako poražení nápadníci. Skutečně kraloval a cítil v sobě pulzující energii a sílu junáka. Těšil se na další hřmotné bitky, které vždy oslavoval až do pozdního večera burácivým a hřmotným troubením nahánějícím strach, které se na prodloužených křídlech ozvěny neslo tatranskými dolinami.
Nesledoval jelení kalendář a tak ani netušil, že přišel devatenáctý november, listopad, den, kdy nepočetné listnáče jako již mnohokrát předtím svlékaly svůj pestrobarevný šat a mohutné smrky, borovice a modříny se připravovaly na dlouhý zimní spánek. Vítr je kolébal ve větvích a les spoléhal na jeho dávné přátelství jen tu a tam narušované drobnými domácími šarvátkami. Tentokrát však vítr na návštěvu nepřišel jako kamarád, ale spíše jako Jidáš zrádce, krutý dobyvatel, surovec a podlý vandal.
Všechno začalo o půl čtvrté odpoledne. Jelen blaženě odpočíval ve svém oblíbeném kališti v hloubi lesa kdesi u horského potoka. Vrcholy stromů se náhle rozšuměly. Zpočátku nezřetelně, nesměle, ale potom výrazněji, jasněji. Společenství větví se rozezvučelo sténavými pohyby. A pak to začalo. Vítr skučel, hřměl a zuřivě rval koruny okolních stromů. Chvěly se strachem. Přišla hodina jejich neodvratitelné zkázy. Netušil, co se děje. V několika málo minutách začaly s ostře hvízdavými nárazy na zem padat první ulomené haluze a špičky stromů. Kmeny sténavě praskaly, a když už nemohly vydržet v ohybu, tříštily se ve smrtelné křeči. Jako kdyby nějaký neviditelný obr lámal kosti pohádkových nestvůr. Popadla jej panická hrůza, když se po něm ostré štěpy polomů sápaly svýma mrtvýma rukama. Jelen v panice utíkal, aniž věděl kam. Jen pryč, pryč, pryč! Ve sleších mu zněly řezavé zvuky trhaného dřeva, lámání a ostré praskání. Mohutné třísky i celé pařezy s kusy kmenů létaly v dolinách vzduchem jako obří netopýři. Hory a stromy sténaly. V nepředstavitelné hrůze prchal a jen jaksi podvědomě slyšel nářek svých trýzněných a umírajících zvířecích přátel.
Děsivé divadelní představení skončilo stejně rychle, jako začalo. Konečně se mohl zastavit ve svém úprku. Noc přečkal v horečce. Tma pokryla zkázu, aby na druhý den ráno slunce prozářilo nepopsatelnou apokalypsu Vysokých Tater. Na kilometrech daleko leželo plno zmrzačených a mrtvých stromů, vyvrácených pařezů a stržených balvanů. Z jeho jeleních očí se řinuly slzy a mísily se s ledovou vodou smutné bystřiny.
Potom pustinu na dlouhé týdny překryl mlčenlivý sníh, jehož netečnost jen tu a tam probouzelo burácení lavin kdesi pod vrcholy hor. Král se hluboko bořil sněhovým příkrovem mezi ostrými, neviditelnými pahýly, které mu třískami rozdíraly tělo do krve. Byly všude, kam jen se dalo dohlédnout. Jelen ztratil pocit bezpečí, měl hlad a marně volal své laně a mladé soky. Bloudil ztracen v tragické pustině a cítil, že ho stejně jako les přichází pohladit smrt.
Přišlo jaro, které ale tentokráte nepřineslo úlevu. Slábl dál a dál, a když do moře pařezů a vývratů vkročil člověk na pavoucích těžké techniky, když sluncem zaburáceli obrovští ptáci, daleko větší než orlové, nosící v pařátech celé stromy, ztratil poslední zbytky klidu. Netušil ani nemohl tušit, že lidé přišli na pomoc jeho lesu, zničenému zkázou, že přišli na pomoc horám i jemu. Tatranský král umíral...
Blížil se večer a jelen se naposledy rozhlédl po zlatorudých střepech kdysi tak výjimečného lesa. Potom poklesl v kolenou. Ještě jednou se vzepřel, pokusil se vstát, ale marně. Mohutně rozvětveným parožím udeřil v pádu o skalnatou, prachem a třískami pokrytou zem a dal jí naposledy sbohem. V tom tragickém rozloučení však přece jen byla jiskřička víry ve vzkříšení...