V ten čas jsme se synem na sebe mrkli, vzali si už předem připravenou tašku a zadním vchodem vyrazili do lesa. Zmíněná taška měla zajímavý obsah. Byly tu kousky loje upevněné na drátěných háčcích umožňujících jejich zavěšení, dále několik svíček, které se kdysi připínaly k větvím vánočního stromku, sáček s prskavkami a zápalky. Lůj sloužil jako nadílka ptáčkům, kterou jsme za tmy rozvěsili na vhodný smrček nedaleko fořtovny.
Bylo 24. 12. 1992. Tento Štědrý den měl být poněkud netradiční. Moje žena si totiž přála, abychom pozdě večer zajeli na takzvanou půlnoční mši do městečka Jimramova. Vstoupili jsme do evangelického kostela a vyšli na kůr. Pozoroval jsem dění dole. Svátečně oblečení věřící se tu soustředili na probíhající bohoslužbu. Zanedlouho však přišel výpadek proudu. Světlo bylo sice vbrzku nahrazeno svitem voskových svící, nicméně atmosféra bohoslužby tím přecejen poněkud utrpěla.
Potichu jsem sešel po schodech a vyšel z kostela ven. Udělal jsem dobře, protože teprve tady, venku, to bylo to pravé. Jimramovskou zvláštností je totiž to, že zde hřbitov tvoří dlouhý obdélník. Užší strany obdélníka jsou ohraničeny dvěma kostely, přičemž jeden z nich je katolický, ten druhý evangelický. Celek působí dojmem, že i nebožtíci se tady dohodli. Jsou totiž rozděleni podle vyznání. Ti, co leží blíže katolickému kostelu, mají náhrobky označeny křížem, ti druzí kalichem.
Vyšel jsem ze dveří evangelického kostela a začal vstřebávat magickou atmosféru sváteční noci. Nejdřív jsem se šel projít nočním městečkem, které jakoby někdo vystřihl z Ladových obrázků. Osvětlený ciferník hodin katolického kostela spolu se spoře osvětlenými okny stařičkých domků spoluvytvářely neopakovatelnou atmosféru této noci. Po krátké procházce jsem se pak vrátil ke dveřím našeho kostela. Stál jsem tu a pozoroval okolí. A musím říci, že bylo co pozorovat. Naproti, na osvětleném ochozu katolického kostela stáli teď trubači a vytrubovali sváteční melodie. Po celé ploše hřbitova blikaly svíčky, které tu přicházeli zapálit příbuzní zemřelých. Bylo dojemné pozorovat, jak se skupinka lidí vždy zastavila u příslušného hrobu, zapálila zde svíčku a krátkou modlitbou vzpomněla na ty členy rodiny, kteří už nebyli mezi námi. Takto byl v tuto noční dobu na hřbitově nebývalý provoz.
Byl bych to hemžení pozoroval ještě dlouho, ale dveře evangelického kostela se konečně otevřely a vyhrnuli se z nich lidé. Mše tedy skončila. Nasedli jsme do zaparkovaného auta a za chvíli už můj stařičký Wartburg ujížděl noční krajinou směrem k Novému Městu na Moravě. Po ujetí osmi kilometrů jsme byli opět u myslivny.
Poté, co jsem si ověřil, že ženské v kuchyni jsou opět na patřičné úrovni sváteční nervozity, mrkl jsem na syna. S připravenou taškou jsme vyšli zadním vchodem na dvůr a já otevřel psinec. Oba drsnosrstí jezevčíci se k nám rádi přidali.
Smrky byly obaleny ledem. Deset stupňů mrazu bylo znát a sníh nám křupal pod nohama. Mladšího jezevčíka Freda, který ještě neuměl chodit na řemeni, nesl Ivoš v náručí. Na louce pod myslivnou jsem se pokusil nazdobit okrajový smrk. Větvičky byly pokryty ledem, takže svíčky i prskavky se na ně dalo upevnit jen stěží. Foukal vítr, který zhasínal nejdřív sirky a pak i svíčky. Konečně se mi to povedlo. Pod nazdobeným stromkem se každý z nás v duchu pomodlil, aby nám Pán Bůh pronajal naši myslivnu ještě na další rok. Byl jsem tehdy opravdu zamyšlen a nespěchal jsem nazpět. Dívali jsme se na nádhernou noční oblohu, na které jasně svítila Venuše a zřetelně se rýsovala Mléčná dráha.
Cestou zpátky k osvětlené fořtovně jsem řekl synovi: „Víš Ivošu, toho velkého jelena, co jsem před čtrnácti dny střelil, mi dopřál sám Pán Bůh. Vždyť tolik lidí po něm bezvýsledně páslo a mně přišel před flintu sám. To je pro mne dalším důkazem Boží existence.“ Sebejistě mi odpověděl: „Dyť jo, to je stejné jako s tím srncem.“
Už jsem nic neřekl, trefil totiž hřebík na hlavičku a dalších slov nebylo třeba. Můj loňský kapitální srnec, stejně tak jako nedávno ulovený medailový čtrnácterák mi prostě byli souzeni, o tom není pochyb. A o té Štědrovečerní noci mi konečně došel význam slov Písma: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“ - Kazatel 3.1
Tak to je a my lidé na tom nic, dočista nic, nezměníme, protože všechno se stane tak, jak se má stát...