Po pracovním vypětí posledních týdnů, spojeném se zajišťováním plnění sledovaných úkolů plánu na lesní správě v závěru roku jsem pocítil naléhavou potřebu vypnout a na čas z hlavy pustit všechny ty kubíky těžby, přibližování a dodávek dřeva, dodržování nákladů, procenta produktivity práce, časového a výkonového využití prostředků a dalších stanovených ukazatelů. S vědomím toho, že lesní správa se s danými úkoly již vyrovná, vypravil jsem se odpoledne v pohodě do režijní honitby, náležitě oblečen na večerní čekáni na kazatelně na Zelené cestě. Těšil jsem se na jiskření sněhových krystalků v odlesku měsíčního světla, na to, jak člověk při tichém splynutí s přírodou přestane vnímat čas i starosti všedních dnů.
Zmíněná kazatelna stála mezi dvěma houštinami, mezi kterými často přes poměrně širokou cestu přesazovala liška, nebo i kus po cestě čárovala. Představa kmotry, táhnoucí pomalu hlubokým sněhem a zametající nataženou huňatou oháňkou svoji stopu byla tak neodbytná, že jsem do zásobníku své věrné celopažbené „Zetky“ ráže 7x57 vsunul jako pátý náboj celoplášť, abych lišku, s kterou jsem najisto počítal, nerozbil.
Ke kazatelně to bylo od auta, zaparkovaného u prohrnuté silnice asi kilometr. Když jsem se prodral, řádně navlečen, hlubokým sněhem zhruba do poloviny této vzdálenosti cestou od Obrázku, která ústí na Zelenou, najednou vidím, jak se asi čtyřicet kroků přede mnou vlevo sype se spodních větví zavěšeného krajního smrčku sníh. Strhl jsem kulovnici s ramene a již se zpod větví vysunul lončák, v slabém světle zapadajícího slunce černý jako uhel. Odjistit, zmáčknou napínáček, zamířit a střelit bylo dílem okamžiku. Zavíření sněhu, rozkývání krajních větví, ticho! Teď se dostavily pochybnosti a výčitky. Proč jsem střílel na lončáka celopláštěm? I když se jedná o slabší kus černé, může i po dobrém zásahu dlouho trpět, než zhasne! Jedinou útěchou v té chvíli mi byla naděje, že jsem divočáka přece jen tou „hozenou“ ránou chybil. Tomu nasvědčovalo i následné ohledání nástřelu - rýha v hlubokém prašanu, vedoucí z houštiny přes hluboký zasněžený příkop u cesty - a to je vše. Žádná střiž, ani kapka barvy. Opravdu jsem doufal, že jsem lončáka chybil, ale ověřit si to sledováním stopy ve sněhem zavěšené houštině nebylo možné, protože se již setmělo. Z čekané nebylo samozřejmě nic, s mizernou náladou jsem odjel domů.
Po neklidné noci, kdy výčitky a pochybnosti byly stále neodbytnější, jsem ráno po nezbytném vyřízení pracovních záležitostí byl zpět na místě a se mnou šikovný mladý pracovník lesní správy František se svým hannoverákem Britem. Ten již asi ze vzdálenosti 20 kroků napnul řemen a táhl svého pána k nástřelu. Tam, k našemu překvapení, začal hrabat ve sněhem zasypaném příkopu. Najednou vidím, jak ze sněhu vyčnívají osiny a pod nimi kus hřbetu divočáka. Co se stalo? Lončák měl, jak se později ukázalo, přestřelenou aortu, zůstal v ráně a skulil se zpět do asi tři čtvrtě metru hlubokého příkopu u cesty. Ten byl po předešlých deštích skoro plný vody a vytrvalá chumelenice při následném ochlazení způsobila, že led byl pod izolační vrstvou sněhu silný necelý centimetr a střelený divočák jej při pádu prorazil a skončil celý, až na malou část hřbetu, v ledové vodě, kde v noci zamrzl. Vše bylo ihned zasypáno silnou vrstvou prašanu, proto jsem na nástřelu nic nezjistil! Pro úplnost - lončák měl vyvržený hmotnost 30 kg, což je v neúživných lesních honitbách Šumavy běžné.
Poučení: Po kulové ráně na spárkatou zvěř, pokud se tato nezlomí v ohni, nebo v dohledu, vždy, i když se jedná o ránu zdánlivě chybenou, či zvěř jen „škrábnutou“, se přesvědčit pomocí spolehlivého psa, že tomu tak skutečně je!