To nedělní ráno jsem seděl již v půl páté ráno ve svém spacáku a bylo mi krásné teplíčko. Na kazatelnu u paseky jsem šel dlouho, pomalu a potichu, protože jsem celou dobu slyšel jednak kvičení divočáků a jednak zvuky narážejících parohů bojujících jelenů. Největší problém byl v tom, že přes značný počet kusů zvěře jsem vlastně kvůli tmě nic neviděl. K mému údivu jsem uslyšel kousek od kazatelny, ještě za tmy, troubit jelena – bylo 1. listopadu, ale v této oblasti se to stává. Nádhera. Když se kolem půl sedmé začalo rozednívat, vnímal jsem už obrysy zvěře. 6, 7, 8, 14, 16 kusů vysoké zatím bez možnosti je rozeznat. Jediné, co bylo jisté, že za pasekou stojí ON. Je charakteristický svou mohutností a tím, že má obrovské a rozložité parohy. Nehnutě stál za pasekou a pastvil se aniž by se zabýval tím, že před ním řádila tlupa černé.
Těsně před sedmou hodinou kdy už začínalo být viděk kolik je jelenů, holé a prasat se ON pomalu sebral a odvedl s sebou 14 kusů holé do bezpečí houštin a bez možnosti přečíst dobře jeho paroží. Je to kapitální kus a mohl jsem ho několikrát střelit, ale s tím, že bych nevěděl na co střílím,nedal mi dosud možnost ho dočíst. Toho jelena střelím až tehdy až bude jasné co má opravdu na hlavě a já si budu jistý i zásahem. Prasata se nevzrušovala a za úplného světla se sebrala a pomalu zašla do lesa. Pochvíli, po jednom a pomalu asi 20 m před kazatelnou přešla starou zarostlou cestu, jako kdyby věděla, že jim ode mne nehrozí žádné nebezpečí. V naprostém klidu jsem si veškerou zvěř prohlédl. Ostatní zvěř pomalu opouštěla kolem kazatelny nebo směrem z kopce místo kde brala potravu. Na pasece zůstal jen jeden kus holé a dva mladí jeleni - šesterák a vidlák. V klidu pokračovali v žíru, aniž by vůbec věnovali pozornost tomu, že je úplné světlo.
Troubící jelen se již ozýval velice zřídka, až přestal být úplně slyšet. Přemýšlel jsem co udělat. Mám se vydat směrem, kde jsem ho slyšel? Mám počkat až odejde veškerá zvěř a vydat se směrem, kterým zatahuje? Nakonec jsem se rozhodl jinak. Jelen sice troubil, ale vzhledem k tomu, že říjí dva měsíce, musí přece jít a doplnit energii!!! Jen jsem to domyslel zaznamenal jsem, že mladí jeleni prudce zdvihli hlavu ve směru, kde se před tím ozývalo troubení, a odskočili. Bylo to jasné, starý jelen jde na pastvu a mladí mu dělají prostor! Nečekal jsem na nic a připravil si kulovnici. Tentokrát jsem měl 8x57. Začal jsem prostranství pozorovat z puškohledu… Jelen!!! Z očekávaného směru se za příkopem objevil silný jelen. Hned bylo jasné, že to je starý kus. Jeden, dva, tři, koruna a na druhé lodyze vidle a veškeré špice bílé očníky dlouhé – bylo rozhodnuto, je to lovný kus nerovný desaterák s bohatou hřívou. Stále postupoval nebo stál šikmo, takže nebylo na co čekat.
Zalícil jsem na komoru a odmáčkl. Prásk! Vyšlehla rána a v optice jsem zaznamenal, jak jelen vyskočil do vzduchu jako by značil ránu na komoru. Bohužel vyskočil tak, že to spíše vypadalo jako bych jelena podstřelil! Do p…..! Proběhlo mi nejdříve hlavou a vzpomněl jsem si na podobné reakce, kdy zvěř značila stejně a byla podstřelena. Na druhou stranu stejně značí při přesné komoře. Hm, 50 na 50, a s tím jsem slézal z kazatelny. Střílel jsem na osmdesát metrů a celou vzdálenost jsem se uměle brzdil, abych se nerozběhl nedočkavostí k nástřelu. Byl jsem tam! Koukám před sebe a hledám barvu, střiž a vše co by prozradilo zásah. Nic, sakra vůbec nic! Šel jsem kousek směrem, kam jelen zatahoval – zase nic. Napětí se změnilo v zoufalství.
Bylo jasno, Madla to musí rozřešit. Měl jsem ji v autě, aby nemrzla na kazatelně. Samozřejmě již čekala celá napjatá, a když jsem vzal z kufru barvářský řemen, tlačila se do obojku, aby mohla co nejdříve vyrazit pracovat.
Napětí bylo nesnesitelné… Madlo, jelínek, hledej! Hodná. Madla pomalu začala slídit v místech, kde byl zasažen jelen, její pohyb neměl zatím konkrétní směr, ale jak si nabírala vzduch rychleji a rychleji, bylo jasné, že něco cítí. Byla to ranní zvěř nebo postřelený jelen? Přešla paseku a najednou se opřela do řemene, vnitřně jsem pookřál, ale stále chyběla jediná kapka barvy a střiže. Slepě jsem šel za Madlou směrem do údolí asi tak sto metrů kde teče potok. Šla jistě a táhla mě za sebou až k potoku, kde byl vlivem věků potok zaryt hluboko do údolí a byl tam velký přeskok, který jsme oba museli překonat. Znejistěl jsem. Jelen s nástřelem na komoru na přeskoku? Vsadil jsem vše na Madlu a následoval ji v zoufalé naději, že tam jelen někde leží … Jelen! Před sebou jsem uviděl vztyčenou hlavu jelena. Sakra! Vtom jelen vyskočil, ale místo běhu se vrávoravě začal pomalu vzdalovat. Je to jasné, rána sedí. Madlu jsem uvolnil z obojku, aby si mohla vychutnat poslední souboj s již daným osudem jelena. Vyrazila a po padesáti metrech jelena dostihla a zastavila. Zběsile hlásila a obíhajíc okolo, ho držela na jednom místě. Nikam jsem nespěchal, protože jsem viděl, jak se jelen opřel o strom a bojoval svůj poslední souboj. Ranou na krk jsem ukončil jeho poslední ráno. Byla to nádhera, jelen je starý a odstřelový nerovný desaterák. Na krku a těle spousta šrámů ze soubojů o říjné laně. Značně mě překvapilo, že byl vyhublý a že měl podprůměrnou váhu. Byl vyříjený, ale možná překonával i následky ze zranění, která utrpěl při říji. Madla, to je miláček a neskutečná fena. Nechal jsem ji a značně dlouho chválil, když celá šílená po skoleném jelenovi poskakovala a rvala z něj chuchvalce srsti v zápalu loveckého nadšení. Je to také její jelen, a to jsem ji svým mazlením a dlouhou hlasitou pochvalou dal najevo!