Závist?

Nad žlutavým břehem, utrženým mohutnou radlicí buldozeru, se táhlo několik set metrů husté mlází převážně smrkové výsadby rozsáhlé holoseče. Svah pod cestou sbíhal k lesnímu potůčku, úzké, ale nevysychající stružce, která sbírala další a další pramínky a pokračovala dolů k vesnicím. Pod jeho stanovištěm byl svah pokrytý změtí pokácených smrků a jejich větví, vpravo, za terénním zlomem byl hustě porostlý bezovými keři a maliním. Z pravého sousedního střelce viděl pouze šedozelený klobouk, tímto směrem bude případná střelba vyloučená. Otočil se vlevo, zvednutím ruky potvrdil dalšímu kolegovi své stanoviště a v duchu se pousmál nad jeho prostocviky „suchého“ zaměřování kozlicí. Mírný vítr přivál od prameniště cár lehkého oparu, hnědé listy mladých dubů lehce zašuměly. Kdesi v dáli se ozvala povelka, vzápětí jí odpověděly sojky. Přišlo to rychle. Vpravo seskočil na cestu šedočerný lončák a dalším skokem se vrhnul do keřovité buřeně. To, že nezazněl výstřel, bylo celkem logické, přesto se z levého sousedního stanoviště ozvalo: „Uteklo ti prase!“ Jen mávnul rukou, ta zbytečná poznámka nestála za vysvětlování nebo komentář. Z druhé strany leče zapraskalo několik výstřelů a řada honců se rozhlaholila. Mlazina za jeho zády ožila šustěním a praskáním, vlevo seskočil na cestu slabý lončák a pokračoval dolů k potůčku. Podařilo se mu rychle srovnat mířidla a zmáčkl první kohoutek kulobrokové kozlice. Úder kule smýkl divočákem mezi odvětvené klády, sebral však ještě sílu a trhavými pohyby se sunul k malé holince. Muška splynula s divočákovou hlavou, když stisknul druhý kohoutek a téměř současně zahřměla i sousedova kozlice.

„Mám ho, je můj!“ ozvalo se přesvědčivě ze sousedního postu a střelec málem začal tančit indiánský tanec vítězství. Ležící lončák se převalil na druhý bok a snažil se zvedat hlavu.

„Tak ho snad dostřelíš!?“ houknul na souseda, rychle přebil kulobrok a nasadil puškohled schovaný v batohu. Soused jen mávnul rukou – „To je dobrý!“. Vlna zlosti projela až ke kořínkům vlasů. Zvedl pušku a přesnou ranou na hlavu ukončil divočákův život. Lovecké vzrušení přehlušilo ostatní vjemy, vzápětí se ozvalo odtroubení leče. Rozčarování a vztek ho neopouštěly. Přátelsky mrknul na známého honce a opatrnou chůzí se vydali změtí kmenů dolů ze svahu, k úlovku. Nahoře byli rychleji, než očekával, před vyšvihnutím na cestu se chytil nabízené Láďovy ruky. Jejich pohledy se setkaly.

„Dobrý, pozoroval jsem to z vrchu. Gratuluju!“

Položili divočáka na cestu, tak jak vyběhl mezi jejich stanovišti. Tiše stál se smeknutým kloboukem a díval se, jak chlapi hodnotí zásahy. Kolik úlovků na naháňkách už za podobných situací přenechal střelcům, kteří si nekompromisním tvrzením „o to řekli“. Nebažil po úlovku, vždy ho spíš zajímala atmosféra lovu, na tolika známých místech vždycky jiná, vždy vzrušující a neopakovatelná. Tentokrát se v něm cosi vzepřelo. Jeho první výstřel zasáhl nízkou komoru, druhý prostřelil svalovinu krku. Soused trefil jednotným nábojem zadní slabinu a jeho tvář se zřetelně protáhla.

„Ale stejně jsem ho trefil“ uzavřel soused tu nedůstojnou chvilku, kterou prozářilo předání úlomku mysliveckým hospodářem. Gratulace, plácání po ramenou. Rozmoklým žlutým jílem sestupovali ke smluvenému stanovišti. Rozloučil se a vyrazil ke krmelci.

„Doufám, že přijdeš do hospody“, neopomenul zavolat jeho dnešní střelecký „soupeř“. Přikývnul a zamával kloboukem ozdobeným smrkovým úlomkem. Rozčarování odplulo s prohánějícími se mraky kamsi do údolí. To víš, že přijdu. I pro tohle je myslivost krásná…