Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 2/2010

Jaro za dveřmi

9  Zdeněk Hlaváč
Jaro za dveřmi
Východní vítr přináší z moravských úvalů první posly opravdového jara – molekuly teplého vzduchu a zemitých vůní, na jejichž příchod podmračeně shlíží bělostná homole Pradědu tyčící se nad pásmem pohraniční hornatiny.
Brouzdám se pomalu rozhraním pole a břehového porostu polního potůčku. Jeho koryto, zrůdně vyložené betonovými prefabrikáty, je plné bystré, klokotavé jarní vody, poslední skvrnky sněhu ve stínu keřů ještě víc a víc ředí barvy již tak vymáčených travin. Lesklé pruty vrb začínají krášlit nesměle pukající řetězy kočiček, nad sousedním lánem co chvíli zkouší svůj zatím zakřiknutý trylek skřivan. Nad Urbanovým lesíkem plachtí ve svatebních krizích párek kání lesních, od dočasných lagun, zrcadlících se v polních prohlubních se ozve i zakníhání prvních čejek. Další závan větru odtrhává šedobílé peříčko z rezavého stvolu mohutného šťovíku a odnáší je nad šedozelený porost řepky. A další. Zvědavě nakračuji stařinou a pátrám po dalších pernatých indiciích. Jaké drama se zde odehrálo? Z bahnem umazané stařiny hledí k modravé obloze prázdné oční důlky ptačí lebky zakončené dlouhým nožovitým zobákem. Z lepkavého, nevábně vyhlížejícího obalu na jejím temeni jakoby zázrakem trčí dlouhá pera volavčí chocholky, dobře známá z čapek polských šlechticů či klobouků a večerních účesů secesních dam…Myšlenky rázem zalétají o měsíc zpět a evokují vzpomínky na jedno ještě zcela zimní ráno…
Hluboký únorový sníh tlumeně praskal pod pomalými kroky při návratu z ranní obchůzky krmných zařízení. Díky čerstvé obnově jsem vyrazil časně. Modravý sníh je před rozedněním jako zavřená kniha  kterou otevřou první náznaky dne. Po kontrole a doplnění dvou koroptvích zásypů a zaječího krmelce mne čekaly ty poslední, umístěné v bylinné džungli bývalého smetiště na Písečáku. Z vysokého dubu, přerůstajícího smrkový porost sousedního remízu, se vznesla silueta velkého ptáka a zamířila do polí, směrem k nedalekému Urbanovu lesíku. Světlá hlava, tmavé břicho, bíle zbarvený rýdovák se širokým černým koncovým lemem, tmavé skvrny v ohbí bělostných letek. Káně rousná, obvyklý zimní host v těchto končinách. Ještě že koroptve zde mají bohatý a těžko proniknutelný kryt, možnosti ulovení hraboše při vysokém sněhu jsou mizivé…V okolí zásypu je ale mrazivý klid, jiskřivá obnova není narušena jediným otiskem koroptvího stojáčku. Kde mohou být? Že by je zlákaly zaječí hraby na přilehlém řepkovém lánu? Navlékl jsem vyprázdněný batoh na záda a opět zachytil pohyb větších ptačích perutí nad Písečákem. Rousňák se vrací…Ne, dravčí silueta je poněkud menší, rychlými záběry úzkých, špičatých letek se blíží ke mně. Sokol stěhovavý! Převzácný zimní host si zvědavě prohlížel lidskou postavičku pod sebou, tmavé hlava zdobená ostrými licousy monitorovala prostor kotliny. Dravec začal stoupat k šedavé obloze a vysokým letem zamířil k polím. Rádoby sprintem jsem vyběhl na převáž jež skýtala široký rozhled po bílé planině na níž se mohlo pohybovat či zimomřivě choulit dvanáct šedavých polních kurů. Neběžel jsem proto, abych je snad „ochránil“ přede jejich přirozeným predátorem, tu snahu bych přenechal známému mysliveckému beletristovi, jež publikoval v dobách přísně rozlišujících zvěř na užitkovou a škodnou. Hnala mne zvědavost podněcovaná možností uvidět krále vzduchu při případném lovu. Obzorka přelétla sněhobílé pláně a namířila k obloze. Sokol mířil vysokým letem k polnímu potůčku, protékajícímu úžlabinou mezi poli. Ostrov rákosové houštiny přecházel v mělkou pánev porostlou ostřicemi a hnědavými torzy sprejových stonků. Pohyb šedavé skvrny byl zcela jistě reakcí na neobvyklou, nebezpečnou vzdušnou návštěvu, která se již jako kámen padala k zemskému povrchu. Osamělá volavka popelavá se rozběhla ke vzletovému manévru, sokolí tělo s již roztaženými letkami snad o milimetry minulo její hřbet. Prudká vývrtka, ostré vystoupání a nový útok opeřeného torpéda. Mohutné letky brodivce se dotkly prvních spásných stvolů rákosu a šedobílé tělo se rázem propadlo do žlutošedé houštiny. Sokol ještě dvakrát zakroužil nad bojištěm a odtáhl k Vávrovu lesu. Zuřivě jsem čistil skla dalekohledu rosená zrychleným dechem způsobeným úprkem a výjimečností situace. Ještě chvíli jsem pozoroval povlovné muldy nekonečných lánů pode mnou. Bílé ticho však porušil jen párek zajíců oznamující svým „stínovým“ během, že čas jejich lásky a tedy i jaro klepe na dveře…
Hladím volavčí ozdobu a přemýšlím o jejím osudu. Sokol? Hlad? Jiný predátor? Kdo ví. Ona se jara nedočkala, my ostatní k němu hledíme s novou nadějí.
 
vychází v 7:18 a zapadá v 16:12 vychází v 22:52 a zapadá v 13:17 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...