Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 2/2010

Myslivost na Třebíčském panství 1876 - 1903

1  Jiří JOURA
Lov zvěře byl dávnou výsadou panovníka nebo vrchnosti - panského stavu. I v patentu z roku 1631 byl lov stále výsadu šlechty, že myslivost je šlechtickou kratochvílí. Poddaní byli povinni mysliveckou robotou a neměli žádné nároky na úhradu škod působené zvěří. V roce 1786 vydal císař Josef II. císařský patent, kterým bylo formálně uleveno v mysliveckých robotách a pán myslivosti - vrchnost - měl od té doby povinnost hradit škody na polích vzniklé zvěří a honbou. Dne 7. března roku 1849 byl vydán císařský patent, kterým byly zrušeny myslivecké roboty a stanoveny tresty za pytláctví. Myslivost přestala být výsadou šlechty a přešla na vlastníka půdy. To mělo za následek vznik vlastních a společenstevních honiteb.
Zrušení myslivecké roboty připomněl v roce devadesátého výročí vyhlášení robotního patentu z 28. března roku 1848 František Plichta, rolník a kronikář v Babicích takto: „Ty dvě léta 1848 - 1849, to mohl mít každý flintu a mohl střílet, jak chtěl, nikdo mu nesměl nic říct. Potom se to pachtovalo a nesměl žádný víc střílet.“
V knize Josefa Pekaře - Postavy českých dějin, jsou uvedeny paměti sedláka Josefa Dlaska. „Již roku 1848 skoro všechny zajíce sedláci na svých polích pobili, neb na jednom rameni nosil sedlák na pole motyku a na druhém flintu. Žádnábázeň jako dříve nebyla.
Společenství obecní honitby byla vytvořena z půdy patřící většímu počtu majitelů jednotlivých pozemků, zpravidla v hranicích katastrálního území jedné obce, kteří ustavili tzv. honební společenstvo, a to pronajímalo honitbu oprávněným zájemcům k výkonu práva myslivosti. Souvislé honební pozemky téhož vlastníka o výměře nejméně 115 ha tvořily vlastní honitbu. Uvedená výměra se příslušnými zákony později několikrát měnila. Obory byly soukromým majetkem.
V době držení Třebíčského panství tzv. svěřenství - seniorátu (podle kterého byl vždy k dědictví panství povolán nejstarší člen rodu - stařešinství) v letech 1876 - 1903 hrabětem Josefem Arnoštem Waldsteinem - Wartenbergem (1824 - 1903), c.k. polním podmaršálem m. si., čestným rytířem Maltézského řádu, císařským tajným radou, jehož jménem byl pojmenován spolek vojenských vysloužilců - veteránů v Třebíči. Myslivost na uvedeném panství za celou dobu jeho působení byla zcela jistě na nejvyšší úrovni. Nejlépe provozována myslivost tehdy byla ve vlastních honitbách velkostatků, kde byla chovu jednotlivých druhů zvěře věnována velká péče.
Plošná výměra Třebíčského panství tehdy činila v hektarech: polí 1129,77, lesů 2484,86, luk 160,9, pastvin 109,37, rybníků 85,5, zahrad 17,70 a neproduktivní půdy 30,12 - úhrnem 4015,66. Požadovaná výměra pro vlastní honitbu byla mnohokráte překročena.
Hned od svého příchodu do Třebíče najímal hrabě všechny obecní společenstevní honitby (když jejich nájmy postupně docházely)ležící mezi pozemky a okolo pozemků a lesů velkostatku, aby své honitby zaokrouhloval. Byly v tu dobu pronajaty honitby od všech obcí v celé délce a šířce se rozprostírající od Třebíče - Podklášteří až po Kamenici. Z pravé strany až za Pocoucov a Trnavu - vyjma Přeckova, revír Svatoslav (tehdy Waldsteinruh) s polnostmi Svatoslavské obce, Benetic a Horních Vilémovic, sousedící s revíry panství Velkomezeříčského. Levou stranu hranice tvořila řeka Jihlava. Takže honitba hraběte Josefa Waldstein - Wartenberga začínala již za zámeckým parkem - Nehradovem a končila u Kamenice.
Mimo výše uvedené honitby to byl další revír Valdíkov s rybníky a revír Dobrá Voda jižně od městečka Vladislav. První byl malý, druhý byl velký, neboť mimo vlastních lesů, asi 200 ha a čtyř dvorů asi 600 ha, byly pronajaty honitby od jedenácti obcí a asi 300 ha polí dvora Drenerova ze Šlechat. Hrabě byl duchem pravý voják uplatňující vůči svým podřízeným myslivcům vojenskou disciplínu, byl přísný, ale spravedlivý, cenil si a honoroval lesníky - myslivce výše než úředníky hospodářské. Těm vykal, ale od lesmistra dolů všem tykal. Nejednou v noci byli jeho sloužící i úřednictvo před ním v nejistotě. Běda tomu, koho nenašel na svém místě. Uprostřed noci se zvedl ze svého lůžka a objevil se v hraběcí stáji. Hlásila se mu službu konající stájová služba, a to zcela po vojensku. Jeden jezdecký kůň byl ihned osedlán, připevněna lucerna na řemen a v šílené jízdě se řítil do polí a lesů. Náhle se zastavil, krátce zazněl signál jeho loveckého rohu nočním tichým lesem. Službu konající dozorce se hlásil okamžitě na svém místě také zatroubením.
Záhy se počalo s rozměřováním lesů, tj. jednotlivých revírů střeleckými liniemi a vyrovnávací mi liniemi. Všechny tyto očíslované linie musely být zřetelně označeny buď kameny nabílenými vápnem, nebo líšky ze slámy na kolících. Na každý hon na drobnou zvěř musel přijít z každého revíru dotyčný správce se svým příručím a jedním hajným - hajní nesměli mít pušku. Který příručího neměl, se dvěma hajnými a určeným počtem honců. Například honce z Kamenice museli hajní budit o jedné hodině v noci, když se jim brzy ráno před odchodem na někdy hodně vzdálené místo konání honu připravovala snídaně, aby byli včas na určeném místě, vždy o deváté hodině. Po skončení honu se jim rozdávaly poukázky na kořalku. Není známo, zda pouze pro dospělé honce. O Hraběcích honech směli jít s puškou jen někteří revírníci - dobří střelci - a mohli střílet jenom na křídlech lečí nebo na liniích, když střelec kavalír chybil.
Na jednu linii mezi dvěma střelci se počítalo se třiceti honci a potřebným počtem nosičů zvěře. Zajíci a králíci se nosili za každým střelcem na suchých oškrabaných tyčích po deseti kusech pověšených na drátěných hácích zapíchnutých v krku. V ruce nesměl žádný honec zvěř nosit. Zvěř se odkládala po každé leči u cesty na výřad vyrovnaně upravený, a sice napřed bažanti, pak koroptve, zajíci a králíci, buď do dvou řad po padesáti kusech, nebo celé stovky. Zda se při honech používali lovečtí psi, jak byla prováděna dohledávka postřelené zvěře po honě, ani přítomnost tzv. „funebráků“, kteří po honě hledali zhaslou postřelenou zvěř pamětník neuvádí.
V každém revíru se musel vésti výkaz o stavu zvěře, v opise se předkládal lesnímu úřadu v Bažantnici u Podklášteří a ten potom sestavil výkaz z celého panství a předkládal jej hraběti. Zněl například za květen: koncem dubna zbylý stav srnců, srn a srnčat, bažantů atd..., převedený přírůstek srn a srnců ..., nově přibylo srnčat..., stav koncem května.... Bažanti, tetřívci, zajíci a králíci se zjišťovali koncem září. Dne 15. října každého roku musely být sdělovány prelimináře (předběžné výsledky) zaječích honů a zastřelená zvěř se měsíčně jako úbytek odepisovala.
Tiskopisy preliminářů měly záhlaví, pojmenování honu, místo schůzky, trvání honu v hodinách, co se zde zastřelilo v předcházejícím roce, prelimináře pro běžící rok a místo ukončení honu. Mělo by bývalo nemilé následky, kdyby ten který správce revíru byl o honech stav, vedený v knize vystřílel, nebo kdyby mu hodně zvěře na papíře zbylo. Bylo by následovalo při nejmenším: „Bis ein Esel, weisst nicht, was du in Revier hast. Ich kann dich nicht brauchen!“ (Jsi osel, nevíš co máš v revíru. Já tě nemůžu potřebovat!).
K 1. květnu byla povinnost předkládat výkazy o srncích: lesní trať, druh posedu nebo záštity, směr střelby, kde vychází, doba, popis srnce a konečně je-li srnec jistý či ne. Srnci se nikdy o honech zaječích nestříleli, pouze srny, když okresní hejtmanství na stížnosti rolníků nařídilo, aby se sto srn odstřelilo.
Až do roku 1887 se stříleli srnci výhradně na čekané. Ve velkých revírech byly ze dřeva, ale s kůrou, postaveny boudy, v nichž byla jedna světnice pro hosty se dvěma pryčnami - postelemi s vycpanými slamníky, slaměnými polštáři a dvěma houněmi (letní a zimní). Druhá světnice byla jako kuchyň s postelí pro správce revíru, který měl starost o večeři a snídani, když hosté přenocovali. Stáj pro čtyři koně byla vedle, kde kočí a hajní přenocovali. Od roku 1888 počínaje se na čekané již srnci jen zřídka odstřelovati, nýbrž vesměs se odstřelovali na šoulačkách spojených v době říje s vábením. K tomu sloužily pěšinky „šouláky“, pečlivě zametené, umožňující tichou chůzi lovce. Pro jízdu kočáry po revírech byly tzv. hraběcí cesty, uhrabané jako v parku, po nichž se jiným povozům jezdit přísně zakazovalo.
Od 1. května, tj. data tehdy povoleného odstřelu srnců po jejich zahájeni byli správci revírů s lesním personálem povinni denně od 4. - 7. hodiny odpolední u některé boudy hosty očekávat. Nepřijel-li do té doby nikdo, šli se srnci zjišťovat, zda drží svoje stanoviště. Druhého dne po ranním zjišťování se výsledky hlásily správci revíru. Ten si pravdivost hlášení často sám ověřoval, aby si mohl sestavit plán pro příští šoulačku s hosty.
Myslivci směli pouze se svolením hraběcím vzdálené srnce tuláky při cizích hranicích odstřelovat, jinak srnce stříleli výlučně kavalíři. Majitel měl také nepěknou vlastnost, že když přivezl některého z hostů na srnce, bylo jeho první, že správci říkal: „Hleď, ať se pán dobře baví, mně na tom velice záleží!“. Když však host hodně nastřílel, vytkl správci, že mu nechal vše střílet a na něj že nic nezbude. Podobně se choval i pozdější poslední majitel do roku 1945, polesí Svatoslav ze zámečku Zátiší hrabě Karel Waldstein - Wartenberg, příbuzný Emanuela Wartenberga, posledního majitele Třebíčského zámku s dvorem. Před loveckým hostem uložil hajnému Hnízdilovi, aby si host střelil pěkného srnce. A když on opravdu střelil pěkného srnce s kapitálním parožím, za což z velké radosti nad úlovkem dokonce hajného políbil. Hajný byl za to potom hrabětem nazván velkým oslem a bylo mu to tvrdě vytknuto.
Nejvítanějšími hosty, kteří nejvíce stříleli srnce, byli kníže Alan Rohan nebo baron Felix Aehrental, kteří přečasto střelili po sedmi srncích za večer a ráno při šoulačce. V květnu v roce 1892 se na panství zúčastnil čtyř šoulaček na srnce následník habsburského trůnu arcivévoda František Ferdinand ď Este. Na třech šoulačkách v Bažantnici střelil dvacet šest srnců, přitom tři z jedné tlupy za sebou, jednoho vstoje, dva ve skoku. V revíru Horní Vilémovice jej správce Václav Kotrba při ranní šoulačce přivedl před dvacet srnců šesteráků, z nichž sedm střelil, z těchto tři v běhu, čtyři v stoje a dva chybil. Střílel z dvojáku (dvě kulové zbraně vedle sebe) bez dalekohledu, kulí s částečným pláštěm (polopláštěm). Po ukončení divizních manévrů v okolí Třebíče roku 1900 byl následník pozván 31. srpna hrabětem na diner a potom do Bažantnice na lov srnců. Kolik jich jenom v tomto bohatém revíru ulovil není známo.
Jmenovaní hosté, ale i ostatní kavalíři stříleli srnce bez jakékoliv jejich chovné hodnoty, věku nebo paroží - tedy vůbec nedodržovali a ani tehdy neznali tzv. průběrný odstřel, jak je nyní u srnčí zvěře zásadně uplatňován. Šlo jim v prvé řadě a dobrou ránu - „trefu“, radost z pěkné trofeje byla u mnohých až na druhém místě. Četné parůžky jimi střelených srnců zdobí chodby zámečku Zátiší ve Svatoslavských lesích u trati. Na sečích pojmenovaném tehdy jako Waldsteinruh - Waldštajnovo zátiší. Hodně zde umístěných parůžků by na současných chovatelských přehlídkách trofejí spárkaté zvěře zcela určitě dostalo za nesprávný odstřel červený bod.
Bažantnice značí místo, kde se intenzivně hlavně chovají bažanti. Za Rakouska se německy říkalo Fasanhof nebo řidčeji Fasangarten. Třebíčská Bažantnice existovala již od poloviny 18. století a je zakreslena i na mapě Třebíče a okolí ze šedesátých let uvedeného století.
V honitbě Třebíč - zámek o výměře 636 jiter (asi katastrální území obce Podklášteří nebo i Týna a Bažantnice) bylo roku 1846 střeleno 10 srnců, 600 zajíců a 900 veverek.
Hony na koroptve se odbývaly v remízu v Bažantnici měřícím asi 60 měřic a zabírajících obdélník lesa ohraničeného silnicí a cestu k nynější střelnici Okresního mysliveckého spolku v Třebíči. V remízu se vždy po několika letech krátila smrková kultura, aby poskytovala důkladný kryt drobné zvěři. To bylo patrno na kmenech vzrostlých smrků ještě koncem 50. let minulého století. K těmto honům se chytaly koroptve ve všech revírech - Svatoslav, Radošov, Červená Lhota, Horní Vilémovice a odváděly se do remízu Bažantnického a revír Valdíkov do remízu ve Slavíčkách v revíru Dobrovodském.
Koroptve se chytaly v lesích do rukávníků a do tenat v brambořištích od 16. srpna denně, když nepršelo. Pršelo-li, tak se chytalo do rukávníků. Staré koroptví slepičky se pouštěly, poněvadž snáší více vajec a také, že by mladé koroptve z remízu odváděly. Zbylo-li po honě mnoho koroptví, tak se chytaly do náhonče. Staří kohouti se zapeřovali (usmrcovali) při chytání a odváděli denně kupci, který měl zvěř koupenou.
Před vypuštěním koroptví do remízu se nasypala po větší linii pšenice, aby koroptve, jimž se zastřihovala 3., 4., a 5. letka na obou křídlech, nemohly daleko odtáhnout, nalezly všude zob. V horkých létech i voda do studánek se vozila, aby koroptve držely. Dvakrát až třikrát týdně se koroptve sháněly do remízu kašláním, napodobením bečení, také i psem aj., aby si zvykly a daleko se netoulaly. Ke koroptvím honům se brávalo 400 - 500 honců.
Např. v roce 1895 se v remízu ve Slavíčkách střelilo něco přes 2 700 koroptví, když zde bylo ten rok vypuštěno přes 5 000 koroptví. Dále se stejný den střelilo něco přes 50 bažantů, přes 400 králíků a asi 120 zajíců. Tisícová hejna koroptví před střelci se zdvihající stála vždy za podívanou. Arcivévoda František Ferdinand ď Este měl o takovém honě hlavně svých tří brokovnic od nepřetržité střelby tak zahřáté, že se obával roztavení spojek hlavní, a proto často až do ochlazení pušek vůbec nestřílel. Zastřelil v uvedeném roce 1895 po dva dny o honech v remízech přes 950 kusů zvěře denně. Měl také důvod býti od střelby na pravé ucho hluchý. U barona Ringhofera během jednoho dne střelil 2140 bažantů a koroptví.
Do Bažatnického remízu se vždy posílalo více koroptví i honců. Za určený počet byl vždy, ale jen o honě u lesmistra Josefa Kammla, každý správce osobně zodpovědný. Lesmistr, výborný zkušený myslivec spravující tento revír byl vždy „králem“. Když bylo jeho prvenství ohroženo, tak si mohl vypomoci bažanty, jichž měl stav vždy kolem dvou tisíc kusů. V roce 1895 se ale v remízu ve Slavíčkách spravovaném revírníkem Václavem Kotrbou v Okrašovicích střelilo přes 2700 a u lesmistra něco přes 2400 koroptví, což on velmi těžce nesl. Byl to člověk prosazující jen sám svoji vůli, na nikoho nedbající, panovačný a sobecký. Podřízené měl potud rád, pokud nevynikali v pěstění zvěře, neboť se nechtěl o slávu s nikým za žádných okolností dělit.
V roce 1892 chtěl, aby se v revíru Hornovilémovickém o honu střelilo málo zvěře a proto poslal bažantnického hajného, že má po půlnoci na hranici sousedního panství Velkomeziříčského s honci natahovat zradila a zapalovat ohně, aby zajíci z lesa vyšlí na žita za pastvou nemohli zpět. Revírník Kotrba ale tentokráte předpokládal ze strany lesmistra nějakou hanebnost, poslal tam své dva hajné, ti viníky na místě přistihli a ráno před zahájením honu jej o všem informovali. Udělal hned velký rámus, hraběti řekl, že je na podobné darebáctví ze sousedního panství zvyklý a že by nejraději ztrestal původce na místě. Když přišel lesmistr, tak ten vše zapíral, ale poté, co hrabě dovolil přivést svědka hajného, umlkl. Co ale musel od revírníka vyslechnout, si jistě navždy zapamatoval. Ze vzteku lesmistr předal hlášení výřadu lokálnímu lesnímu Stuchlému, který následkem zapálení ohňů byl chudý, a to pouze 73 zajíců, a celý příští týden se honů nezúčastnil.
Lesmistr Kamml jako mládenec zemřel koncem října roku 1895 a na návrh Kamarily byl na jeho místo jmenován lesní příručí Marterer z českého panství Mnichovo Hradiště, který dobrým myslivce nebyl a sám se teprve od zkušených myslivců panství učil.
Některých hraběcích honů se mimo příslušníků převážně okolní šlechty a význačných kavalírů zúčastňovali i někteří zámožní Třebíčští občané jako např. poštmistr a velkostatkář Karel Fundulus, nebo továrníci Hassek, Budišovský a vyšší státní úředníci.
Roku 1890 se v revíru Dobrovském střelilo asi 11 srnců, přes l000 zajíců a asi l800 koroptví. V ostatních revírech panství se střelilo roku 1892 okrouhle - Bažantnice 38 srnců, 1250 zajíců, Dobrá Voda 12 srnců, 900 zajíců, 80 bažantů a 2200 koroptví, Radošov 16 srnců, 860 zajíců, 20 bažantů a 900 koroptví, Červená Lhota 4 srnci, 700 zajíců a 300 koroptví, Valdíkov 2 srnci, 300 zajíců, 10 bažantů a 300 koroptví, Svatoslav 4 srnci, 150 zajíců, 5 bažantů a 250 koroptví, Horní Vilémovice 35 srnců, přes 800 zajíců, 10 bažantů střelených a 50 nachytaných, 2 tetřívci, 800 koroptví chycených. Množství střelených králíků není uvedeno, v bažantnickém remízu kolem tisíce a Dobrovském 500 - 700 kusů ročně. Na celém panství se v roce 1894 střelilo přes patnáct tisíc kusů užitkové zvěře a toho roku se vyplatilo na náhradách škody učiněné zvěří přes 2700 zlatých.
V roce 1901 se ulovilo v revíru Dobrá Voda kolem 25 srnců, srn něco přes 50, přes 2500 zajíců, přes 3300 koroptví, přes 400 bažantů - z nichž asi 300 chycených, přes 500 králíků a 15 kachen. Bažantnice měla kolem 2000 zajíců, asi 2800 koroptví, asi 1600 bažantů a kolem 800 králíků. Červená Lhota měla nejlepší hon kolem 400 zajíců a Radošov měl nejlepší hon kolem 150 zajíců. Horní Vilémovice toho roku ve výřadech poklesly, ale Svatoslav a Valdíkov se zlepšily.
Malíř Schreiber dokončil roku 1888 obraz znázorňující na poli jihozápadně od lesa za Bažantnickou myslivnou výřad ulovené drobné zvěře z některého malého honu a lesní personál v hnědých uniformách se zeleným dekorem v roce 1885. Od levé strany jsou to František Petrovický - lesní adjunkt Radošov-Cejpy, Antonín Straka a Gustav Haloun - adjunkti Bažantnice, Josef Pleyer - podlesní zámeček Waldsteinruh - Zátiší, František Sobotka - lesní adjunkt Okrašovice, Antonín Fuchs - místní adjunkt Kamenická, Vavřinec Stuchlý - revírník Radošov-Cejpy, Josef Kamml - lesmistr Bažantnice, Karel Brehm - revírník Okrašovice, František Valter - podlesní Valdíkov, Václav Kotrba - revírník Horní Vilémovice, Josef Kotowetz - lesní adjunkt Horní Vilémovice, Josef Kasper - osobní myslivec hraběte Třebíč - zámek, Alois Burschik - podlesní Bažantnice, Felix Krejcar -místní adjunkt Čechtín. V pozadí je vidět myslivnu a na hraběcí cestě směřující od silnice do myslivny ekvipáž hraběte.
Josef Pleyer byl v úterý 21. listopadu roku 1893 již jako lesní z Radošova-Cejpů zastřelen pytlákem v lese na -V u Koutů. Ve skutečnosti ale hajným, který jej tam pozval na jednoho pytláka z Koutů. Za nepřehledné situace hajný vystřelil na domělého pytláka, ale byl fořt. Pytláka vyšetřovali, ale byl nevinen. Hajný se na to odstěhoval. Roku 1894 dal hrabě Josef Waldstein - Wartenberg na tom místě, kde se tragická událost stala, postavit malý pomníček.
Uvedený malíř Schreiber je také autorem obrazu výřadu vysoké zvěře na panství Josefa Waldsteina - Wartenberga v Tyrolích.
Lesníci byli oproti jiným kolegům velkostatků poměrně dobře honorováni. K platu patřil deputát v naturáliích, služební uniforma, zástřelné, a to i za odchycené koroptve. Zástřelné u užitkové zvěře bylo za srnce 21 krejcarů, za zajíce o hraběcím honu střeleného 14 krejcarů, o malém honu 10 krejcarů, za bažanta 33 procent ze stržené ceny, která ze střelených hlavně v září při koroptvích honech bývala hubená, za koroptev při hraběcím honu střelenou 10 krejcarů, o malém honu 6 krejcarů, za králíka rovněž 6 krejcarů. Za zvěř škodnou bylo zástřelné malé, neboť lesnímu personálu náležely kožešiny z veškeré škodné jimi ulovené. Byl to ale zasloužený chlebíček. Na okrouhle 35 honů musel správce revíru jít, a to pěšky s brašnou plnou nábojů. Dlouhá léta se konaly hony tak, že teprve po skončení honu určil hrabě na druhý den hon další, a tak se stalo, že lesní z Radošova musel jít následující den již o třetí hodině ranní z domu, aby došel na místo srazu v Boroví poblíž Válče v 9 hodin. Po skončení honu měl zase nejméně šest hodin cesty domů. Po zastávce v Třebíči ve vinárně u Lorenců přicházel domů okolo půlnoci. A druhý den to šlo zase vesele dál.
S hraběcími hony, na kterých se počítalo s preliminářem jen od sto zajíců vzhůru, se začalo po svátku Dušiček nebo sv. Huberta každodenně v týdnu, vyjímaje pondělní tržní den a neděli nebo svátek. Až jedenkráte se dva revírníci, a to z Radošova-Cejpů a Horních Vilémovic, za hustého lijáku zastavili u zmíněných Lorenců na víno a na zahájení honu u Klučova se trochu opozdili. Bylo jim to hrabětem důrazně vytknuto. Odvážně se však ohradili, že jsou již druhý týden od dvou nebo tří hodin ráno do deseti až do dvanácti hodin na nohou a v den kdy se nehoní, mají za týden své nepřítomnosti hodně práce ve svém revíru. Po skončení honu jim lesmistr sdělil, že mají nadále povoleno na každý hon si zaúčtovat 2 zlaté 50 krejcarů za povoz, a tam, kde je panský dvůr, že má správce dodat povoz.
Před hony hraběcími museli být z větší části odbyty tzv. malé hony - myslivecké, kdy stříleli lesníci panství, někdy i přizvaní hosté nearistokrati. Podobné hony bývaly i v čase předvánočním.
Na příklad k povinnostem revírníka v Horních Vilémovicích patřilo, že jak slezl sníh, musel jít na tokaniště tetřívků s jedním hajným, po kterém musel denně posílat z místa tokání hlášení. To trvalo obyčejně od 10. března do konce dubna, což vyžadovalo vstávat denně o druhé hodině v noci. Po tokání šel ke kultuře, kam mu byla přinesena snídaně i oběd, a večer po sázení šli zase zjišťovat stav a dobu vycházení srnců. Konaly se služby v revírech i v noci a stávalo se, když přijel neočekávaně hrabě na kontrolu a zatroubil, musela se mu služba rovněž zatroubením ozvat.
Všechen personál se intenzívně po celý rok věnoval hubení škodné zvěře. V každém kopečku, v mezích polí nebo hromadě kamení byly tlučky na chytání tchořů, lasic a hranostajů. Dále byla pokládána železa na která se jako návnada dávala hlava z králíka i se slechy, jako by spal.Z vývrhů králíků se k železům dělaly vlečky, stejně tak ke sklopcům, opatřeným zobou stran plůtky z proutí, aby škodná byla nucena projít sklopce. Tlučky s vnadidlem a vlečkou byly i na psy a kočky. Na zbylé kočky se líčila železa a používal se na jejich trávení jed strychnin.
Vrány se většinou trávily otrávenými vejci, kukuřicí otrávenou vraními oky nebo krví otrávenou též vraními oky. Když bylo hodně sněhu, vyšli ráno hajní s otrávenou kukuřicí, aby hned od hranic po přejetých povozech až k Třebíči do zanechaného koňského trusu tuto rozhazovali. Na zpáteční cestě uřezávali hajní otráveným vránám zobáky a vrány odhazovali. Tím se stávalo, že mnozí lidé vrány sbírali, vařili a střeva kočkám a psům odhazovali a tak je sami trávili. Otrávená kukuřice se pohazovala na hromady čerstvě vyváženého hnoje na polích, což vrány vyhledávaly. S pernatou škodnou se střílely na výrovkách.
Zmíněné tlučky, sklopce a železa musely být denně hajnými kontrolovány. Na lov tchořů, kun a lišek byla nejlepší doba obnov, která se s celým personálem kontrolovala. Každý vždy obeznával svoje oddělení a když se potom sešli na určeném místě, dohodli se na dalším postupu. Kuny a tchoři se ihned dopoledne odbyly, lišky se honily odpoledne, často se leče obstavovaly při málo střelcích zradidly.
K rozmnožování zvěře velkou měrou prospívalo krmení, třebaže univerzálním prostředkem nebylo. Nemohli-li zajíci dlouho k zemi, hromadně hynuli, koroptve zase odtáhly za pískem, který jim chyběl. Při dostatečném krmení byli zajíci statní, brzy se honili a koroptve při nepříliš tuhé zimě a nezledovatělém sněhu dobře živené snášely i hodně vajec. Pro srnčí byly žebříky přikryté střechou a pro zajíce byly zhotovovány ve vzdálenosti asi 200 kroků koše z kolíků natlučených do půlkruhu okolo stromu tak, aby králík do nich nemohl vlézt. Naplněný koš se přikryl smrkovým chvojím. Když se spotřebovalo seno, v létě v kulturách nasušené, kupoval se jetel. Stavěly se boudy z tyček a chvojí pro útulek a krmení koroptví. Při zásypu museli hajní navátý sníh z bud vyhazovat. V četných zásypech se krmili i bažanti.
Ulovenou zvěř odebíral překupník a odesílal ji do Brna, ale většinou hlavně do Vídně. Utržené peníze ale nestačily pokrýt náklady spojené s tak velkým revírem. Hrabě měl v tom čase nepochopení u ředitele panství Arnošta Hanische a zejména pak důchodního. Byly to mzdy personálu a jeho uniformy, občerstvení honců, zástřelné, nájmy obecních společenstevních honiteb, placení škod způsobených zvěří rolníkům, jadrné krmivo - i přes velkou nelibost správců dvorů se muselo vydávat vždy to nejlepší atd.
Hrabě za svůj život ulovil velké množství zvěře. Z vysoké zvěře nejvíce však srnčí: v Tyrolích a Alpách střelil hodně jelenů, kamzíků, ba i kozorožce. Dále střelil i muflony, daňky a divočáky. Jeho nejvzácnějším úlovkem však byl 22. listopadu 1883 zubr v oboře Pless ve vévodství Hornoslezském mezi Bielicí a Katovicemi. Zubří hlava s kůží byla umístěna až do konce padesátých let minulého století v zámku na stěně vstupního schodiště mezi jeleními parohy.
Josef Waldstein - Wartenberg byl svobodný (starý mládenec), často náladový a prchlivý. Někdy postupoval vůči svým podřízeným až příliš tvrdě a nelidsky. Například v roce 1887 přijel do revíru dvakráte na čekanou na hajným zjištěného jistého srnce Červené skály, ale ten nikdy nepřišel. Rozzlobeným hrabětem byl hajný okamžitě propuštěn a měl hned vyklidit hájovnu. Postižený se pokusil vzít si život. Střelil se do levé strany prsou, ale nezasáhl přitom srdce. A po uzdravení hájovnu opravdu opustil. Také se stalo, že jednoho mladého fořta v Tyrolích našel spícího a na minutu jej propustil. Ubožák si to vzal tak k srdci, že si po několika minutách po deseti krocích střelil kulku do hlavy. Pozdější zámecký vrátný Konecký byl této příšerné scény svědkem.
Konecký zažil ve svém mládí jako podkoní a později Waldsteinův kočí hodně těžké hodiny. Zřídkakdy se obešla vyjížďka bez rány holí. Špatný zvyk měl uvedený kočí, že se během jízdy - kočírování - často na kozlíku otáčel, což mu hrabě přísně zakázal.Jednoho dne vezl svého pána do nedaleké Bažantnice. Když přijížděli k lesu, uslyšel kočí za sebou ohlušující ránu, křik a sakrování. Býval by se chtěl otočit, ale obával se nového úderu holí, vydržel toto nutkání a jel si vesele svojí cestou dál. Teprve před myslivnou se otočil, ale nic se za ním nehýbalo, žádný pan hrabě nevystupoval. A jaký pohled se mu naskytl, kočár byl uprostřed na dva kusy rozlomený a jeho excelence beze stopy zmizela. Vztekem bezmála vybuchující seděl jeho živitel na silnici, lépe řečeno kývající se, poněvadž následkem tíhy se část kočáru houpala dopředu a zpět. Tentokrát, ale k očekávaným ránám holí ani nedošlo, byl pochválen.
Jednou, když přijel do Vilímských lesů k boudě Na rozchůdkách, vypustil z kočáru dva chrty, před nedávnem dovezené z Anglie a ti vyplašili a začali štvát srnu. Rozzlobený hrabě oba dva na místě zastřelil. Jindy zase snad dokonce zastřelil svého jezdeckého koně, když se ulekl tekoucí vody ve stružce přes cestu pod rybníkem Obůrkou za zámeckým parkem a nechtěl jít dál.
Hrabě zakázal svým šafářům držet drůbež a prasata. Jednou uviděl u dvora Wartenberg při Okřešicích pást prase. Na otázku komu to prase patří, bylo mu odpovězeno, že šafáři a bez milosti prase zastřelil.
Byl ale i kavalírem. Když jedenkráte zastřelil u Krčůvky (les u Benetic) srnce, troubil na celý les, ale žádný hajný se mu neozval. A tak požádal na poli pracujícího rolníka Doležala - „Šimka“ z Benetic, aby mu srnce donesl ke kočáru stojícímu na cestě u křížku při silnici na Čechtín. Dal mu za tuto prokázanou službu pět zlatých, což byla odměna opravdu královská.
Jak byl hrabě Josef nesmlouvavý ke svým podřízeným, tak byl i k sobě samému. Když pociťoval blížící se smrt, nechal se nosit kvůli vysoké horečce ze zápalu pak k oknu, nechtěl totiž jako voják zemřít v posteli. Skonal 21. července roku 1903 ve věku 79 let.
Ještě před smrtí hraběte Josefa došlo ke zrušení většiny nájmů společenstevních honiteb v revíru Dobrá Voda. Další držitel panství od roku 1904 hrabě Josef Vincenc Waldstein - Wartenberg (1836 - 1929) již tak náruživým myslivcem nebyl a myslivost provozoval pouze na svých pozemcích, případně několika obecních, nebo pouze jejich částech zdůvodu krytí hranic vlastní honitby. Nepořádal tak velikých honů s tolika honci a nedosahoval při nich tak početných výřadů ulovené drobné zvěře.
Přesto se ale jedenkrát honu v Bažantnici zúčastnil i arcivévoda Karel (1887 - 1922) pozdější Rakousko-Uherský císař Karel I. (1916 - 1922). Podle vyprávění jednoho pamětníka z Benetic se hnala drobná zvěř mnoha honci až od Řípova a Sokolí. Střelilo se přitom přes 500 zajíců. Nabíječe dělal arcivévodovi Augustin Večeřa, pozdější známý Třebíčský puškař. Náboje nosili dva sluhové na zádech v kožených tornách. Uvedený pamětník, přítomen jako honec, jim několik nábojů vzal a potom s nimi zkoušel střílet. Byly již na bezdýmý prach, dávaly velké rány „až to samo flinty otvíralo“.
V roce 1924 byly v Československé republice zákonem zrušeny senioráty. Následujícího roku bylo Třebíčské panství po vzájemné dohodě rozděleno na severní Svatoslavskou a jižní Třebíčskou část, která byla po roce 1929 rozdělena na dva samostatné statky. Majitelem Třebíčského zámku se zámeckým dvorem, rybníky a polesím Bažantnice, byl od roku 1935 hrabě Emanuel Waldstein - Wartenberg (1911 - 1979) obhospodařující celkem 540 ha, z toho 315 ha lesů. Zbyla mu jako vlastní honitba pouze zmíněná Bažantnice s polnostmi, ke které pronajímal honitby obcí Podklášteří, část Týna, Račerovic, případně Budíkovic a Okřešic. Myslivost provozoval částečně i v polesí Horní Vilémovice a Valdíkov, které však byly v majetku příbuzných Waldštejnů sídlících v Borovinském zámečku. Měl pronajatu i obecní honitbu Hostákov sousedící s Valdíkovem.
V období protektorátu Čechy a Morava měl pronajatý odstřel jelenů v době říje od jednoho Maďarského grófa v Klačanech na Slovensku, k němuž jezdil střílet na Žitný ostrov i koroptve. Jelení paroží z Klačan vystřídalo paroží jelenů ulovených hrabětem Josefem rozmístěné po obou stranách zubří kůže na stěně zámeckého schodiště. Tetřívky jezdil Emanuel lovit v době toku za doprovodu svého hajného k nájemci obecní honitby Čechtín, na předem obeznané tokaniště hajným v trati Sviny.
Životním jelenem Emanuela byl dvaadvacaterák ulovený v revíru Rytno, Polské Beskydy, 22. září roku 1936. Vyvržený vážil 320 kg, paroží bylo ohodnoceno 207,4 bodu podle metody Nadlera a na Světové výstavě myslivosti v Berlíně roku 1937 bylo oceněno zlatou medailí. Také tam bylo oceněno i jeho jedno paroží z Klačan stříbrnou medailí.
Ihrabě Emanuel Waldstein - Wartenberg zvaný „Many“ byl někdy náladový, s čímž se setkávali rovněž i hajní. Hajný František Famfrla z hájenky při silnici do Budíkovic jednou uvedl hraběte na obeznaného srnce a po obvyklém Weidmansheil (lovu zdar) odešel a čekal, až padne rána. Nedočkal se však, při příchodu pro hraběte dostal vyhubováno, kde ten jistý srnec je, že nepřišel. Hajný se ohradil, že možná nějaká bába srnce zradila, když byla v blízkosti na chrastí. Tím přilil olej do ohně - co zde má co dělat nějaká bába, jak hajný konáte svoji službu. Budete se hajný stěhovat. Do hájenky si vezmu hajného Příhodu z Valdíkova. Za několik dnů přijel hrabě znovu, hajný opět čekal, kdy bude střílet, a když se tak nestalo tak šel pro hraběte, že to zase „schytá“. Srnec opět nepřišel, hrabě viděl ale zajíce a bažanty, což jej plně uspokojilo. Poznamenal, že sem rád jezdí a že to vždycky úspěšně nevyjde. Při další čekané srnce střelil a bylo vše v pořádku.
Pro každý hraběcí hon na zajíce a bažanty byla zpracována lesním správcem v Bažantnici Josefem Mytyskou barevně kolorovaná mapka s vyznačením průběhů jednotlivých lečí, postavení střelců směru jejich postupu, včetně honců, pro které vždy platilo rčení „všechno na pana hraběte“, což se v žertu někdy používá při honech dodnes. V záznamech lesního správce Mytysky je uvedeno, že například o lesním honu v Bažantnici se střelilo roku 1941 107 zajíců, 32 bažantů, 12 králíků a 1 sluka, roku 1942 186 zajíců, 32 bažantů, 15 králíků a 2 sluky, roku 1944 189 zajíců, 52 bažantů a 44 králíků. Hraběcí hony zpravidla trvaly 3 - 4 dny. Překvapuje poměrně málo střelených bažantů, přestože se „honilo“ v Bažantnici.
Tolik zazvěřené hraběcí revíry nenechávali pochopitelně na pokoji pytláci a panští hajní jim museli neustále ve dne i v noci věnovat pozornost. Lovili nejen puškami, ale většinou chytali zajíce do drátěných ok. Často s nimi docházelo k nebezpečným střetům.
Častými pytláky bývali rolníci jednak z lovecké vášně, ale i proto, že stříleli zvěř, poněvadž jí bylo hodně a dělala jim veliké škody. Brávali si na pole pušky ukryté v selských vozech. Rolník Šimek z Benetic č. 13 vozil bryčkou podle potřeby fořty z okolních panských lesů, a ti nevěděli, že pod lavičkou, na které seděli je ukryta puška k pytlačení. Popisované vzpomínky na panskou myslivost provozovanou koncem 19. století a setrvačností ještě i později, nebyly napsány jako obdivující líčení té doby, ale jako historicky pravdivý obraz těchto časů. Je třeba si uvědomit a vzít v úvahu, že popisované období více než před sto lety tj. nejméně šesti generacemi. Tehdy panovaly zcela jiné zvyky, poměry hospodářské, majetkové, politické a bylo úplně jiné sociální rozvrstvení obyvatelstva zejména na venkově. Bylo to všechno za velkých finančních nákladů a výsledkem umění a znalostí mysliveckého personálu, jeho houževnatosti a úsilí v péči o zvěř
Vstup do panských lesů, jako soukromého majetku a vlastní honitby byl zakázán.Hajní důsledně plnili svoji povinnost, aby nebyla rušena zvěř jejich chlebodárce pana hraběte, nebyl páchán žádný lesní pych a pytláctví. Uvedený popis myslivosti na Třebíčském panství pokud jde o velké výřady a odstřely, není žádnou mysliveckou latinou, ale podle vzpomínek pamětníků.
Početní honci při honech na drobnou zvěř procházeli většinou z vesnické chudiny nebo i deputátníků z panských dvorů a odměnou jim byla pouze lesní tráva k vysečení, klest po těžbě, případně nějaký ten pařez na vydobytí. Dával se za den jeden pařez a litr kořalky z lihu z brambor.
Pro honce z řad deputátníků - „štaficírů“ to byl za více honů jeden zajíc. Zajíce si často byli honci nuceni ukrást a večer si pro něj jít. Stalo se, že si dva honci z Benetic schovali dva zajíce pohromadě v lese v Lípí. Třetí honec jim je ale vzal a po čase se přiznal, že si schoval jednoho zajíce a večer potom našel dva. Spletl si totiž místo. Ti dva potom neměli nic, třetího zajíce jistě sebrala škodná anebo shnil. Žádný honec si jistě ani ve snu nepředstavil, že by mohl někdy po honu dostal za celodenní námahu za odměnu zajíce nebo dokonce bažanta, jak tomu bylo běžným zvykem více než po třicet roků, dokud do začátku 80. let minulého století byl i na chudém Horácku dostatek drobné zvěře.
 
Čerpáno z pamětí revírníka panství Václava Kotrby, vzpomínek pamětníků a osobního archivu autora.

Fotogalerie

vychází v 7:18 a zapadá v 16:12 vychází v 22:52 a zapadá v 13:17 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...