Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 2/2010

STAŘÍK A PUŠTÍCI

10  Václav LITAVANSKÝ
Už léta bydlel ve staré chalupě. Krčila se pod povlovnou strání, proti severním větrům ji chránily dvě vzrostlé hrušně. Jedna byla šorpůvka dávající drobnější podlouhlé plody s drsnou slupkou, ale o co byla slupka drsnější, o to sladší byla dužnina plodů. S oblibou je žena sušívala ve staré peci po upečení chleba. Ta druhá hrušeň byla stará oškeruše s malými okrouhlými plody. Drobné hruštičky byly natrpklé, pravým opakem šorpůvky nejen chuti, ale i tvarem. Po přejití plodů mrazem je žena také sušívala na lištách, pak je roztloukala v máslince a mlela, bylo z nich chutné sypání na knedlíky anebo nádivka do buchet nebo koláčů. Starý Zedník o hruškách říkával:
„Saframente, nedovedu pochopit, jak se takové protivy snesou vedle sebe. Ta příroda je přece podivuhodná. Co dobrých poučení dává lidem, saframente...“ tímto slůvkem prokládal hovor.
Vskutku, oběma hrušním se dařilo. Jejich koruny byly košaté a na nejširším místě se vzájemně dotýkaly, doslova se při poryvech větru třely o sebe konečky haluzí. Často mu obě hrušně připadaly jako věční milenci, přikovaní k sobě neviditelnými pouty přírody.
V teplých letních dnech pod jejich korunami sedávali sousedé u kamenného stolu a vyprávěli si různé příběhy ze života. Poblíž stolu byla stará studna s dřevěným roubením, stěny byly vyzděné kamením a dávala chladivou vodu. Voda byla průzračná a někteří lidé jí přisuzovali léčivou moc.
Starý Zedník nebyl zedníkem jen podle jména, ale i podle profese. S tlumokem na zádech a se zednickým náčiním procestoval různé kraje, ale i země. Život ho vybavil zkušenostmi a poznatky, které pak přeochotně předával sousedům na besedách pod korunami letitých hrušní. Rády jeho monotónnímu hlasu naslouchaly i děti. Vždycky, když se po vsi rozkřiklo, že starý Zedník se vrátil ze světa, sedělo jich pod hrušněmi na dřevěném roubení studny plno. Připadaly mu jako vlaštovky na drátech před odletem do teplých krajin.
Starý Zedník, zvaný Saframente, nebyl vždycky připoután na invalidní vozík. Byl to řemeslník se zlatýma rukama. Pracoval na důležitých stavbách po celé republice. Byl hrdý na dosahované výsledky, několikrát byl i vyznamenán za vynikající práci a příklad mladým řemeslníkům. Jednoho dne se všechno změnilo, bylo to dva roky před důchodem.
Ten osudný den v mysli mnohokrát probíral, obviňoval sebe i jiné. Byl dobrým řemeslníkem a proto mu k ruce dávali vyučence - mladé zedníky, aby se okoukali a získali rutinu. Tak tomu bylo i při posledním zaměstnání. Měl se šesti vyučenci omítnout rekreační budovu jednoho velikého závodu. K tomu účelu bylo zapotřebí postavit bytelné lešení. Práce slibně pokračovala, když už byli skoro hotovi a započalo s nastříkáváním omítek, jedna část lešení; zrovna ta, co stavěl s vyučenci, se zřítila.
Mladí vyvázli s drobnými odřeninami, ale na něho spadla část štítového lešení, utrpěl pohmožděniny zad a došlo i k poškození míchy, což způsobilo jeho invaliditu.
„Saframente zůstal pod lešením!“ slyší dodnes zoufalý výkřik jednoho vyučence, ale na víc se už nepamatuje, upadl do bezvědomí. Probral se až v nemocnici s nepohyblivým tělem, slzy se mu hrnuly do očí, když se ptal:
„Saframente, doktore, co nyní se mnou bude?“ těžko vyslovoval slova, jazyk se mu lepil na patro, lékař mu tehdy pravil:
„Je to moc vážné, ale... dostaneme vás z toho,“ ale vzápětí litoval optimistických slov. Co když mu dává naději, jež se nikdy nesplní? Lékař bojoval sám se sebou, ale kdesi hluboko vězela víra, že starý člověk se z toho dostane.
A dostal se, ale než ho přivezli domů, zemřela mu žena. Dlouho to před ním tajili. Než pro něho přijela sanitka, která ho měla odvézt domů, přišla vrchní sestra a opatrně se zeptala:
„Máte ještě někoho, kdo vás čeká?“ V její tváři přečetl účast a cosi navíc, čemu hned neporozuměl. Zeptal se v předtuše čehosi zlého:
„Saframente, jak to myslíte? Mám přece ženu!“
„Musím vám sdělit, že... vaše žena zemřela... báli jsme se vám to říci, váš stav byl moc špatný,“ vysvětlovala mu. Zavřel oči a v té chvíli se mu vůbec nechtělo žit. Cítil se na tomto světě úplně zbytečný, děti neměli, nebylo pro koho a proč žít.
„Známí mi pomohou, saframente,“ řekl po chvíli váhavě, „aspoň pro začátek, než se úplně postavím na nohy, saframente!“ byla v něm najednou víra, že zvítězí nad svým stavem.
Ale brzy pochopil, že víra je málo, příbuzní měli své starosti, přátelé, jako kdyby na něho zapomněli, osaměl a zanevřel na celý svět. Jeho současné utrpení nebylo tolik způsobeno zraněním, na všechno si při pobytu v nemocnici zvyk. Nejvíce ho bolela a stále zraňovala lhostejnost těch, kterým sloužil. Z pocitu křivdy se snad už nikdy nezotaví, uvažoval v dlouhých bezesných nocích. Cítil se kýmsi ošizen, neboť bez přátelství je život chudý a zdá se zbytečný. A s těmito myšlenkami se dostal do staré chalupy. S trpkostí vzpomínal na minulý život, ale i na lidi, kteří ho obklopovali. Najednou jako kdyby zmizeli v propadlišti, nebylo nikoho, ačkoli když pracoval, měl kolem sebe vždycky houfec lidí. Jedni se od něho učili řemeslu, jiní si půjčovali peníze. Věděli, že je bezdětný, má dost peněz a neví za co je utratit.
Vesnice, v níž žil, byla nevelká, všeho všudy asi třicet čísel rozpadávajících se chalup. Sliboval spoluobčanům, že až půjde do důchodu, všechny domky pospravuje k radosti sobě i jiným. Nyní pochopil, že už nikdy nesplní slib. Sousedé si uvědomili, že už jim nemůže pomoci, proto jejich vztah ochladl.
„I saframente, to je lidská nátura, když pozná, že z tebe může mít žádný užitek, hned je po přátelství, saframente, to jsou dneska lidi,“ hovořil sám se sebou a bylo mu hořko.
S pocitem křivdy se mu těžko žilo, přikovávalo ho mnohem pevněji k invalidnímu vozíku, více než jeho nemoc, o níž se lékaři domnívali, že se časem zlepší. Přestal pořádat besedy pod hruškami, neboť posluchačů nebylo. Už dlouho nezněl pod korunami starých hrušní jeho stařecký hlas laděný do fistulky, který se jindy rozléhal po dolní části vsi.
Od doby, co odešel do invalidního důchodu, jeho hlavním pojítkem mezi ním a světem byla televize. Krátil si dlouhé dny sledováním pořadů až do noci. Někdy u rozsvícené obrazovky usnul.
Jednoho večera se za oknem jeho chalupy, hned proti hrušním, objevila nazelenalá světélka sledující měňavý obraz - byly to oči sovy palené - puštíka. Vydržel tak nehlučně sedět na podokenním plechu a dívat se na střídající se obraz až do pozdní noci, kdy televizor potemněl a starý Zedník se uložil do postele. Potom teprve zmizela sova se zahoukáním. Od toho okamžiku se počalo rozvíjet tiché přátelství mezi invalidou a sovou. Pozornost počal k sově upínat jako k jedinému světlému bodu nynějšího bytí.
Sova se dokonce klepáním na sklo okna domáhala znovuotevření televizoru.
První den se domníval, že to byl náhodný projev pomateného ptáka, zabloudivšího k jeho příbytku z lesů. Zdálo se mu, že čímsi se mu podobá svou opuštěností. Brzy se ukázalo něco jiného.
Příští večery přilétal puštík s železnou pravidelností, usedal na podokenní plech a z oblíbeného místa vytrvale sledoval vše, co se na obrazovce objevilo. Tak to pokračovalo do konce jara a po všechny letní měsíce. Koruny hrušní dávno obalila bělost květů s hučícími včelstvy a vůněmi, potom je vystřídala brčálová zeleň listů, a posléze mohutné větve klanící se lidem pod tíží šťavnatých plodů.
Puštík si navykl na večerní sledování televize a zdálo se, že se stala nedílnou součástí jeho života. Zedník pravidelně zapínal televizor o večerních zprávách, když se někdy opozdil, ozvalo se několikeré zaklepání na okenní sklo a zahoukání:
Hú, hú, hú... to se puštík domáhal vyseděných práv. Nepovažoval se už vůbec za náhodného hosta, ale za právoplatného člena rodiny invalidy - samotáře. Svým osudem si byli podobní.
„I saframente, to se podívejme“, říkal stařík s úsměvem, „poplatek platím já a ty si budeš ještě poroučet, saframente!“ pohrozil vždycky ukazovákem, ale ve stařeckém gestu nebyla zloba, ale laskavost a pochopení.
Až mnohem později si uvědomil, že v husté koruně staré hrušně si puštík postavil hnízdo a brzy vyvedl mladé.
Z hnízda po čase vylétla tři opeřená ptáčata a následovala matku. Začala vysedávat u okna společně s matkou jako kuřátka při hřadování a společně sledovala obrazovku, jako kdyby televize byla odjakživa soví kratochvílí. Doslova byla fascinována tím, co se na obrazovce dělo. Když jednou promítali televizní šot z nějaké laboratoře, kde bylo plno pokusných bílých myší, jedno nezkušené mládě se vrhlo na sklo a mermomocí chtělo lovit. Když pohasla televize a osleplo i okno domku, zmizela i soví rodinka v koruně prastaré hrušně anebo se oddala nočnímu lovu.
Mezi člověkem připoutaným nemocí a stářím do pojízdného vozíku a soví rodinkou se vytvořil velmi přátelský vztah. Starý Zedník si nechal koupit několik pastiček na myši a každou lapenou myš pokládal na plech pod oknem, časem označkovaný ptačím trusem jako strom vápnem. Každá myš po návštěvě puštíků zmizela. Soužití mezi člověkem a puštíky se stalo samozřejmostí a nikdo z nich je nepovažoval za nic zvláštního a výjimečného a zdálo se, že bude věčné.
Přiblížila se zima, listí hrušním orval severák a hrál si s ním na honěnou po polích a zahradách, napadl první sníh, ale sovy vydržely jako vášnivé divačky i když sněhový poprašek pořádně pocukroval pole v celém okolí, ale i lesním velikánům nasadil vysoké bílé čepice podobné homolím. Na kopce nad hrušněmi se trousily děti se sáňkami a oddávaly se zimním radovánkám. Soví rodině to nevadilo, neporušila svůj návyk, nedala se odradit jejich hlučností, prodlužující se někdy až do pozdní noci.
Zima byla toho roku tuhá, ale kouzlo obrazovky zřejmě bylo pro tyto ptáky tak silné, že potlačili odvěkou plachost a soužití s člověkem je poutalo stále více navzdory ptačí plachosti.
Jednoho dne ale ptačí idyla skončila.
Asi v polovině ledna odcestoval stařík Josef Zedník na čtyřtýdenní křížkovou lázeňskou léčbu, která měla zlepšit jeho narušené zdraví, zmírnit následky zranění a postavit ho opět na nohy, což si toužebně přál.
Moc se mu nechtělo opouštět ptačí přátele, ale zdraví bylo přednější než divácká vášeň čtyř puštíků. Na celé čtyři týdny jeho chalupa osiřela, okna potemněla, obrazovka nevydala hlásku, ale ani obrazu.
Poslední týden pobytu v lázních byl stařík Zedník jako na trní, táhla ho domů zvědavost i zlepšený zdravotní stav, ale byl to i nově probuzený citový vztah k puštíkům, které tak náhle opustil a kteří mu vyplňovali prázdnotu vzniklou nezájmem lidi o jeho osud.
Zbývající dny a hodiny nuceného pobytu v lázních se nekonečně vlekly, ba zdály se mu věčností, neboť léčba ho odpoutala od pojízdného vozíku, který byl jeho trvalým průvodcem v posledních dnech. Mohl za pomocí francouzských holí zase sám chodit, vracela se mu chuť do života.
Sotva dorazil domů, vystoupil na návsi z autobusu a zamířil k chaloupce. Chvějící se rukou odemkl dveře domku, nestačil ještě ani rozbalit kufr a hrnul se do pokoje k televizoru, který roztřesenou rukou zapnul v netrpělivém očekávání - byl večer - obvyklá chvíle poslechu. Obrazovka se rozzářila, ovšem zornice jeho očí se nedívaly na oko obrazovky, ale hleděly s nadějemi na okno ztemnělého pokoje a vyhlížely, čekaly, že tam v pološeru opět zasvítí uhlíky očí dravců. Toho večera se jich nedočkal, ačkoli setrval v křesle dlouho přes půlnoc. Nedočkal se puštíků ani v následujících dnech. Zřejmě soví rodinka přesídlila na jiné místo, pomyslil si, neboť již více se v okně chalupy neobjevili. Také posmutnělé koruny věkovitých hrušní dlouho marně čekaly na své pravidelné nájemníky, jejich hnízdo osiřelo...
Když přišel opět podzim a v jeho nemoci se projevil příznivý obrat, začal chodit do blízkého lesa na klest a pracoval v zahradě. V minulosti s oblibou říkával svým přátelům:
„Saframente, člověk se nesmí nikdy vzdávat, ale dokud žije, musí o místo na slunci bojovat, saframenti!“
Jednoho mrazivého odpoledne se vypravil uklízet spadané listí pod hrušněmi, našel pod stromy, přikryté silnou vrstvou spadaného listí tělo staré sovy i třech dospělých puštíků. Dlouho si je prohlížel, ale nic nechápal. Nikde žádná stopa po násilné smrti anebo cizím zásahu do jejich života. Puštíci asi zahynuli smutkem nad jeho odchodem, pomyslel si, zřejmě se nedovedli vypořádat s ptačí samotou, tolik se upjali k člověku, že nedokázali přežít, uvažoval trpce.
A tak starý Zedník - Saframente - se nedočkal puštíků, ale ani dalšího léta. Jeho čas se naplnil ještě téže zimy. Chaloupka u dvou osamělých hrušní a studna osiřela navždycky.
 
vychází v 5:13 a zapadá v 20:59 vychází v 23:01 a zapadá v 8:34 Nákupní košík 0
Zpracování dat...