V roce 2000 si přijel vybrat štěně anglického špringršpaněla jeden mladý sympatický myslivec. Mluvilo se, jak již to při takové příležitosti bývá, nejen o kynologii, ale též o lovu zvěře a myslivosti vůbec. Vyprávěl také o tom, jak chodil na jaře lovit lišku „uhlířku“, a jak při tom obeznámil zajímavého srnce, kterému jakoby uprostřed hlavy vyrůstal jen jeden parůžek. Svoje vyprávění zakončil poznámkou, že přitom všem přišel málem o život. Nechtěl jsem se ptát, co se mu tehdy přihodilo. Po chvíli však sám pokračoval ve vyprávění, při kterém mi chvílemi doslova přecházel mráz po zádech.
Se souhlasem přepadeného myslivce se zveřejněním v časopise Myslivost, uvádím příběh přesně tak, jak se tehdy odehrál.
Když se po ukončení jedné večerní čekané na zmíněnou lišku „uhlířku“ vracel k autu zaparkovanému na okraji lesa, tak ve chvíli, kdy odemykal dveře auta, třeskla rána. První rána, kterou útočník vypálil, byla S-Ball. Ta zlomila myslivci pravou klíční kost a urazila kus čelisti a tváře. Druhou ránu vypálil brokovou (velikost broku 3 mm), ta zasáhla levou paži a doslova srazila myslivce k zemi. Když se snažil zvednout, byl zasažen třetí ranou S-Ball, která způsobila oboustranný průstřel plic a prostřelení obou lopatek. V té chvíli si uvědomil, že je zle, velice zle a zřejmě asi konec jeho života. Jen ještě zahlédl, jak se nad ním sklání chladnokrevný vrah s puškou v ruce a dívá se, zda je již jeho oběť mrtvá, nebo má-li pro jistotu vypálit ještě další ránu. Myslivec vytušil strašlivé nebezpečí a proto se ani nehnul, ani nedýchal a předstíral, že je mrtev. Vrah rychle nastartoval auto a ujel.
Smrtelně postřelený myslivec se přes nesnesitelné bolesti pokusil s nadlidským úsilím doplazit k nedaleké silnici. To se mu konečně podařilo. Věděl, že je málo frekventovaná, přesto doufal, že snad po ní nějaké auto pojede. Měl veliké štěstí, neboť po chvíli skutečně přijíždělo auto. Pomocí baterky je zastavil a jen okamžitý převoz do nemocnice a následná operace mu tehdy zachránily již odcházející život.
Kdo střílel a proč chtěl zabít nevinného člověka? Byl to darebák, krátce před tím propuštěný na amnestii z vězení. Střílel proto, aby si opatřil auto. Za tím účelem ukradl otci loveckou pušku a při první příležitosti šel zabít majitele auta, jemu předtím naprosto neznámého člověka.
Po dovyprávění mého hosta jsem se zeptal, zda potom ještě někdy spatřil toho zajímavého srnce. S radostí mi sdělil, že se poměrně brzy uzdravil a srnce toho roku také skutečně ulovil (viz přiložená fotografie).
Když si během vyprávění vybral jednu černobílou fenku, požádal nás, zda by u nás mohla ještě několik dní zůstat, neboť pro služební povinnosti bude nějaký čas mimo domov. Rádi jsme mu s manželkou, která se především o štěňátka pečlivě starala, vyhověli. Když si přijeli s rodinou pro „Mety od Prostřední skály“, popřáli jsme jim, aby s ní byli spokojeni. Také byli, neboť příští rok jsme od nich dostali moc pěkný dopis a fotografii fenky, která, mimo jiné, byla nejlepší na jarních zkouškách. Také již dohledala prvního divočáka (střelený na měkko, téměř žádná barva, druhý den jej asi po jednom kilometru dohledala). Dopis končil tím, že mají „Mety“ moc rádi a jsou s ní spokojeni. Také já jsem byl tehdy rád, že se dostala do dobrých rukou. V loňském roce jsme obdrželi další dopis a informaci o tom, že již dohledala více než deset kusů postřelené spárkaté zvěře a že pracuje výborně také na honech na drobnou zvěř.
Další nepříjemnou příhodu mi vyprávěl jeden myslivec ze sousední honitby. Většinu života prožil v lese jako lesník. Bylo mu tam vždy dobře a cítil se naprosto bezpečný. To vše se změnilo po události, která se mu před léty přihodila. Tehdy po ukončení večerní čekané se vracel k motorce, kterou měl nedaleko u cesty na okraji lesa. Bylo již přítmí, když došel až k ní. Na rameni měl pušku a na zádech v ruksaku věrného „kamaráda“ jezevčíka. Když nasedal na motorku, přiskočil k němu z lesa chlap, počal mu strhávat pušku z ramene a křičel: „Davaj pušku!“ Přepadený myslivec začal duchapřítomně volat na „pomyslného dalšího myslivce“, aby mu rychle přišel na pomoc. To se také již zuřivě rozštěkal jezevčík a počal bránit svého pána. Ničema se nakonec obojího zalekl a utekl. I když tato příhoda skončila dobře, tak způsobila to, že napadený myslivec od té doby nebyl a řekl mi, že již nikdy nepůjde v noci na čekanou do lesa.
Co dodat na závěr? Lze si jen přát, aby podobných případů raději již nebylo. Přes toto přání je dobré dbát zvýšené opatrnosti, zvlášť při návratu z noční čekané. To, že má myslivec na rameni pušku, ještě neznamená, že je mimo nebezpečí. Dobré je, může-li si myslivec vzít s sebou loveckého psa nebo jde-li spolu s kamarádem. Někdy, jak je vidět, pomůže i to, že přichází-li za tmy k motorce nebo k autu, tak pro jistotu zapískat a případně zavolat na dalšího myslivce, přestože tam není.
Přeji všem myslivcům příjemné chvíle prožité v přírodě a šťastný návrat z každého lovu.