Táta šel večer se mnou. K okraji lesa to odsud bylo snad jen třista metrů. Vymínil si, že na mne bude čekat právě tam. Ještě upřesnil, že počká, dokud nepadne rána. Jako by si byl jist tím, že budu dneska střílet. Polohlasem jsme se rozloučili. Vybral jsem si místo a postavil se na strmý břeh zarostlé zmoly pod vzrostlé jasany. Bylo odtud vidět do míst, kde jsem v poledne srnce zahlédl. V té době jsem ještě neměl problémy s bolestí zad. Stačilo, abych si kdekoli vybral vhodné místo a vydržel jsem tam bez hnutí stát velmi dlouho.
Nepohodlné čekání už trvá asi hodinu. Začíná se pomalounku šeřit. Tady v lese přece jen o něco dříve, než na polích. Na druhé straně roklinky se pojednou objevuje srna a hned za ní srnec. Krátký pohled dalekohledem mi říká, že je to ON!! Běží oba přímo ke mně a není na co čekat.
Musím toho teď stihnout hodně najednou. Opírám se o kmen jasanu a odjišťuji. Snažím se mu zamířit na komoru. Skoro neslyšně cvakne napínáček. Srnec na okamžik zpomaluje. Teď! Černý hrot záměrné osnovy se ustálil na komoře. Tlak na spoušť plynule roste a „BÁÁÁÁ“, zahřmí moje kulovnice.
Ale co to, copak jsem chybil??!! Vždyť současně s výstřelem se srnec řítí dál proti mně. Bleskově trhnu závěrem dozadu a zase dopředu. Jenže co je to platné, když současně s tím mi srnec mizí. V nepřehledném terénu se mi najednou ztrácí někde na dně zarostlé roklinky. Ani si nestačím všimnout, kam se přitom poděla srna.
Stojím na zarostlém břehu rokle a připadám si pojednou bezmocný. Nemám odsud žádný rozhled. Ale co je zas tohle??!!
Vždyť dobře slyším rytmické sípavé a chrčivé dýchání zasaženého srnce. Je pode mnou poněkud vpravo. Nemůže být daleko! Popoběhnu po zarostlém břehu. V tom zmatku podvědomě počítám s tím, že by se mohl odněkud z rokle vynořit proti mně. Ale neobjevuje se. Stojím tu na zarostlém okraji roklinky a snažím se v tom šeru pode mnou něco zahlédnout. Je to však zbytečné.
Sípání přestalo a já se konečně vydávám do míst, odkud jsem ho předtím slyšel. Ale nic, dočista nic tu nenacházím. Soumrak pokročil. Ve zdejší zarostlé zmole by se ukryl i jelen, natož srnec. Jakoby se po něm v té zabuřenělé rokli slehla zem. Džungle tvořená množstvím ostružiníkových šlahounů nechce vydat své tajemství. Ostružiník spolu s dlouhými trsy trávy zcela zakrývají dno roklinky.
Ale to už tu je táta. „Tak co, kde ho máš?!“, vypálí na mne první ze série svých otázek. V jeho hlase cítím nervozitu. Dotazy se neobejdou bez ironie. „Kde máš nástřel?!“ následuje jeho další otázka a doplňuje: „Kde jsi stál?!“
Setmělo se. Marně mu říkám, že jsem střílel na komoru. Doplňuji, že podle způsobu dýchání musí srnec ležet někde poblíž s prostřelenými plícemi. Roztrpčený táta si nedá říci. Nevěří mi, že jsem srnce vůbec zasáhl. Po chvilce marného hledání začne znova: „Když je to tak, jak říkáš, tak kde ho máš?!“ Rozkládá rukama a to je zlé. „Nepovídej mi, kdyby to byla pravda, tak by tu musel někde ležet,“ dodává.
Je úplná tma. Začíná vycházet měsíc. Má za to, že jsem chybil a chce odejít domů. Dá mi velkou práci ho přesvědčit, abychom to ještě zkusili se psem.
Jdeme za panem Bedřichem Bednarzem. Bydlí nedaleko. V té době měl nádherného psa. Byl to kakaově zbarvený německý dlouhosrstý ohař. Jen co nás uvidí, začne nedočkavě kňučet. Všemi způsoby dává najevo, jak se těší na nastávající dobrodružství. Jeho pán se mne v klidu vyptá na chování zvěře po ráně. Usuzuje, že srnec nebude od nástřelu daleko. Po chvilce vyrážíme k lesu.
Docházíme na místo. Ve světle baterky ukazuji vůdci pravděpodobný nástřel i místo, odkud jsem slyšel sípání.
Nemá smysl jít na neoznačený nástřel. Pes puštěný navolno udělá kolečko a zavětří vysokým nosem. Za pár okamžiků už stojí na místě. Dno roklinky tu zcela zakrývají ostružiny.
Ve světle baterky tu nacházíme ležet kapitálního srnce stočeného do klubíčka. Byl střelen na komoru. Mám obrovskou radost a pan Bedřich také. Jeho pes dnes odvedl perfektní práci a oba si zaslouží naše uznání. Chci se s majitelem psa podělit o játra uloveného kusu, ale s úsměvem odmítá. Následuje šťastný návrat s uloveným srncem a já jsem od dnešního dne zase o zkušenost bohatší.
Po preparaci a vyschnutí trofeje jsem ji vzal s sebou na Lesnickou fakultu v Brně. Všichni obdivovali tmavě zbarvené paroží nepravidelného osmeráka. Má nádherné, bohatě perlené výsady zakončené doběla vystrouhanými špicemi. Zcela mimořádné jsou velké střechovité růže o průměru bezmála šest centimetrů. Pan profesor Hromas z lesnické fakulty VŠZ v Brně toto paroží později ohodnotil na 84 bodů CIC.
Když se po letech na tuto trofej podívám, dochází mi, jak nezaslouženě jsem k ní přišel. Vždyť to byl můj druhý srnec a hned životní. Teprve později, už ve službách státních lesů, jsem se to snažil odčinit mnoha ulovenými knoflíkáči a špičáky.
Tehdy před léty mi po úspěšné dohledávce došlo, jakou výhodou je mít vlastního psa. Jakou cenu má fakt, že v případě potřeby nemusím jít někoho prosit o dohledávku se psem, když mám vlastního v psinci. Inu, ne nadarmo se říká, že myslivec bez psa, je myslivec pod psa. Kus pravdy na tom určitě je...