Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 6/2010

Mrazivé ráno

6  Jan LEFKÝ
Krátce po vánočních svátcích jsem se vypravil přečíst obnovu, a abych nešel jen tak naprázdno, nabalil jsem plný batoh jadrného krmení a ještě přidal kámen soli. Stavil jsem se u hospodáře našeho MS a ten mně ještě přidal pytel krásného, voňavého sena. Když jsem šlapal čerstvou sněhovou pokrývkou od Broďáku k Hájku, začalo se ze mě v polovině kopce kouřit. Rozepjal jsem si hubertus, sundal rukavice, pak i čepici. Věděl jsem dobře, že jsem to s tím nákladem přehnal. Ale znáte ty mladíky pět let po padesátce. „Přece to nevzdám!“
Když jsem byl těsně před vrcholem kopce, proklínal jsem všechny ty chlebíčky, zákusky a uzené bůčky, co jsem přes Vánoce zbaštil. Také jsem si vzpomněl na taťku, který by mi dozajista řekl to své přísloví „lenoch se nejspíš strhá“.
No, ale byl jsem nahoře a jen setrvačností jsem se valil podél Hájku dolů po svážnicové cestě, která byla zavátá sněhem skoro až po kolena. Ani nevím, jak dlouho mně trvalo, než jsem dorazil ke krmelišti. Tam jsem ze sebe všechno shodil na zem, kozlici pověsil na strom a sedl si na pytel sena. Všechno propocené mě najednou začalo studit. Uvědomil jsem si, že je vlastně pořádný mráz. Rozdělil jsem krmivo do krmeliště, sůl do vydlabaného pařezu a vykročil po cestě směrem k drbacímu smrku, jestli nenajdu čerstvé stopy od divočáků.
Sníh na tom místě byl beze stop, jen o kousek výše byl počárovaný od srnčího. Ale ještě jedna stopa úplně čerstvá směřovala na červený kopec. Šel jsem po ní kousek dál a stále se díval dopředu. To byla kuna, podle stop velmi silná, a směřovala stále nahoru. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám nabitou kozlici, shodil jsem ji s ramene, do horní hlavně zasunul náboj 3,5 mm Magnum a do spodní 4 mm moji oblíbenou Coronu. Šel jsem dál po stopách kuny, ale stále častěji jsem bedlivě pozoroval koruny stromů daleko přede mnou. Pomalu jsem si přibližoval od stromu ke stromu k okraji lesa, kde na pravé straně půlící Hájek je krmeliště Frantíka Hlaváčka a po levé straně, mírně pod strání, stojí trosky bývalého včelína. A právě tam mě vedly stopy kuny.
Vtom ticho promrzlého lesa prořízl varovný hlas sojky. Něco se tam děje, prolétlo mně hlavou, a popojdu blíž ke starému včelínu. Zaslechl jsem škrčivý zvuk po kůře kmenu modřínu, tak dvacet kroků ode mě, ale zdálo se mi to velmi nízko při zemi. Obcházel jsem ten modřín dokola, a tu jsem ji uviděl. Hlavičkou, jen jedním světlem mě sledovala, a jak jsem postupoval dokola, ona také, jenže se stále kryla za stromem a šroubovitě pojížděla stále výš směrem ke koruně stromu.
Čekal jsem s puškou připravenou k ráně a stále pomalu obcházel ten modřín. A najednou vyjela po jedné větvi a mohutným skokem se přenesla do členité koruny starého dubu. Hbitými a mrštnými obraty se snažila zmizet ve spleti větví. Stále jsem ji sledoval zamířenou kozlicí. V jednom okamžiku, kdy muška byla přesně před její hlavou, jsem vystřelil, ale zmrzlé prsty místo první spouště dosáhly jen na tu druhou a náboj Magnum přestřelil větev těsně za ní. Kuna ztratila pevnou oporu pod svými, jinak velmi mrštnými, běhy a padala, různě se kroutící dolů k zemi. Sotva dopadla a na malý okamžik mně zmizela ve sněhové peřině, vzápětí vyskočila a jediným skokem se vymrštila na sousední strom, kde ji ale již opět, metr nad zemí, zastihl můj druhý výstřel. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem zpocený znovu, jenže tentokrát to bylo maximálním soustředěním na tak napínavý lov. Když jsem ji zvedal, jen karmínové korálky zůstávaly její poslední stopou v bělostném sněhu, a sametově hebký kožíšek vzpomínkou na jedno mrazivé ráno.
vychází v 7:21 a zapadá v 18:10 vychází v 19:15 a zapadá v 8:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...