Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 6/2010

Uprostřed lesů Šumavy našli tenkrát smrt

1  Lumír KOTHERA
„Šumavská příroda, jíž mezi říčkami a bystřinami, vinoucími se bělostí kvítků kopretin uprostřed luk a pastvin nesčetnými zákruty, vévodí ono věčné příznačné zašumění měkkých koberců smrkových lesů! Jejich rozhozené skupiny s náručemi tajuplně ševelících větví, skloněných až k zemi, často šplhají příkře na vrchol stráně. Každá hora tohoto domova krále zvěře, ořešníka i lstivé lišky, hrdě odtud svoji hruď vypíná k oblakům…“
Kus horské nádhery s nekonečným lesním královstvím se otevře z jednoho z vyhlídkových bodů, z bývalé osady Zhůří, tvořené jen několika chalupami a spojené se světem úzkou silnicí, vedoucí sem z Rejštejna. Osada je rozložena na Zhůřské planině pod Huťskou horou, jež svoji siluetou 1185 m. n. m. lemuje zdejší rozsáhlou parovinu Kvildských plání. Jméno tohoto vrcholu, stínícího přírodní hodnotu Zhůřské slatě s typickou zdejší vegetací, vstoupilo do širšího povědomí ve spojitosti s událostí, která ve své době otřásla celou veřejností.
 
Psal se rok 1937. Na plochu vídeňského letiště přistávalo pod zamračenou oblohou Štědrého dne ve 14,32 hodin třímotorové dopravní šestnáctimístné letadlo F-AMYD typu Wibault letecké společnosti Air France, zajišťující provoz na pravidelné lince Bukurešť – Vídeň – Praha – Paříž. Na palubě se nacházel pouze jediný cestující, JUDr. Karfel Flanderka, bratr pařížského advokáta a předsedy čs. Kolonie ve Francii, který týden předtím odcestoval vlakem k obchodnímu jednání do Bukurešti, odkud měl již předem zakoupenou zpáteční jízdenku. Vyřizování účelu jeho běžné pracovní cesty se však nezvykle protáhlo, a tak Flanderka se ve snaze dřívějšího návratu rozhodl použít letecký spoj. Jeho mysl, snad stejně jako šéfpilota Čs. Aerolinií, šestatřicetiletého Františka Lehkého, jednoho z nejzkušenějších, majícího nalétáno téměř dva milióny kilometrů, i jeho kolegy, francouzského radiotelegrafisty Pierra Austruce, byla jistě již plně ovládnuta představou nastávajících svátků a zatím také nic nenasvědčovalo tomu, že je se svými nejbližšími neprožijí.
Drobný defekt podvozku byl letištními mechaniky brzy odstraněn, a tak letadlo opět startovalo v 15,55 hodin do čtyřsetmetrové výšky mraků na další cestu. S vídeňskou radiovou stanicí udržovalo pravidelné spojení do 16.10 hodin, avšak krátce nato, v 16.20, jej převzaly gonia v Českých Budějovicích, Brně a Mariánských Lázních. Svůj kurs – 326 – udala později ruzyňská věž, a tak letoun ve výšce 1900 metrů s rychlostí až 250 kilometrů v hodině zamířil nad hlavní město. Tady na letišti byl očekáván pilotovou manželkou s dvěma dětmi, desetiletým synem a šestiletou dcerou; nikdo z nich ještě netušil, jaké drama jim osud na ten večer připravil.
Mlha, objevující se od počátku cesty, za letu houstla, přibývalo množství sněhových vloček začínajících divoce kroužit kolem trupu stroje, a proto posádka, nacházející se v té době poblíž Benešova, požádala znovu pražskou stanici o zaměření polohy. Navigátorova odpověď sestupem z výše tisíc dvě stě na sedm set metrů nařídila udržování daného kursu, avšak těsně před Prahou pro další zhoršení povětrnostních podmínek požádal Austruc o potvrzení kursu. Tentokráte však obdržel zprávu nečekanou – příkaz změnit směr letu do kursu 215, což v dané chvíli znamenalo návrat zpět do jižních Čech směrem k Pasovu.
Letovou odchylku, činící skoro sto dvacet kilometrů, letadlo dodrželo, avšak místo do Prahy se tak dostalo do šumavského prostoru nad Sušici a Kašperské Hory, jejichž bílou tmou probleskující světlo pilot pod sebou zahlédl, a snad v domnění, že míří k osvětlené pražské letištní dráze, začal s letounem klesat, až se rozhodl pro přistání. Mezi šumavskými vrcholy tak v 17.39 hodin došlo ke katastrofě, neboť blíže Podlesí, v místě zvaném tehdy Knappenberg, narazilo letadlo ve výši 1080 m. n. m. do příkře stoupající stráně Zhůří. Dunivý pád byl slyšitelný daleko do kraje, avšak pro nepříznivé podmínky z důvodu značného množství čerstvě napadaného sněhu nebylo možno vypravit okamžitou pomoc. To vše se odehrálo v době, kdy pilotově čekající rodině bylo oznámeno, že letištní provoz toho dne končí, neboť žádný spoj už není očekáván. Mezitím po celé trase až k Vyššímu Brodu po letadlu pátraly všechny četnické stanice.
Hromadu vysokou sněhovou pokrývkou zasypaných trosek stroje s potlučenými mrtvolami tří mužů objevil až druhý den na Boží hod v 11.15 hodin hajný polesí Seller. Naskytnuvší se mu obraz zkázy letadla byl dokonalý. Stroj si nárazem na stromy, z nichž dva mohutné kmeny vyvrátil, urazil obě křídla. Součásti, stejně jako trup, po dopadu letnící setrvačností ještě přes třicet metrů, byly rozmetány až sto metrů od místa zřícení a zničeny tak důkladně, že z okolních rozházených zásilek letecké pošty, která se v kabině nacházela, zůstala v jiskřivém sněhu neporušena pouze láhev šampaňského, ležící opodál. Přivolaná pomoc se k místu prodírala sněhem přes tři hodiny a zjistila, že k vypuknutí požáru nedošlo, neboť přívod benzínu byl uzavřen, což nasvědčovalo tomu, že vrcholného nebezpečí si v poslední chvíli byl pilot možná vědom. Těla cestujících byla převezena do Prahy, kde k vyšetření případu byla ustanovena zvláštní letecká komise. Událost upoutala značný zájem veřejnosti a 286. Výtisk deníku „A-ZET“ z 29. Prosince 1937 o ní své čtenáře informoval také proto, že panovaly oprávněné obavy, aby se nestala případnou záminkou nastupujících fašistů k narušení našich přátelských vztahů s Francií.
 
Proč vlastně letadlo nedoletělo?
 
Průběh později zahájeného vyšetřování vynesl na světlo některé zajímavé okolnosti. Především potvrdil, že poslední vzájemná výměna zpráv mezi palubou letadla a pražským goniometrem se skutečně udála před Prahou, ale pak spojení ustalo. Tady Austruc hlásil: „Nalevo vidím Vltavu, napravo Kbely“ a po potvrzení kursu pražskou věží pilot s letadlem dokonce sestoupil, očekávaje příkaz k přistání; ten však nepřišel. Goniometrická stanice chybně udanou zprávu vysíláním poplachu sice možná dodatečně opravovala, avšak ten již letoun nezachytil.
Na nesvědomitého úředníka obsluhy letištních přístrojů, hájícího se domněnkou, že letoun Prahu již přelétl a nacházel se severně odtud nad prostorem Mělníka, bylo sice podáno trestní oznámení, avšak před soud postaven nikdy nebyl; později jej vzala pod ochranu policie, za války pravděpodobně kolaboroval s Němci a po osvobození roku 1945 se mu podařilo uprchnout za hranice. Jeho jméno ani iniciály nikde nenajdeme. Teprve po letitém pátrání v dostupných materiálech té doby se v posledním čase podařilo vnést do případu zřejmě jasno osobou J. K., rodáka z mlýna na Písecku. Konec měl tragický – jako radista – navigátor jedné mezinárodní linky zahynul v troskách dopravního letadla nad Řeckem. Ukončení nejenom vlastního vyšetřování (sesazením tajemníka pražského letitě Živsy a jeho asistenta Šorna z funkcí byla celá tragédie spěšně uzavřena), ale i všech dalších možných dohadů o skutečných příčinách nehody, dosunuly do pozadí blížící se válečné události.
Koncem 20. Století se nad celou tragédií vynořily další otazníky. Týkaly se hlavně Flanderkovy osoby, z jehož horečného spěchu s návratem do Prahy je možné usuzovat na existenci závažného obsahu nikdy neidentifikované přepravované letecké pošty. S nejnovějšími závěry různých šetření, uskutečňovanými při objasňování jiných válečných událostí, se totiž objevily dohady, že na palubě letounu mohly být kompromitující materiály až vůči samotnému Hitlerovi ve věci jeho někdejší rakouské státní příslušnosti a možného podílu na smrti nevlastní neteře Geli Raubalové, s níž udržoval milostný poměr. Flanderka se tam ve Vídni (Rakousko bylo těsně před okupací) mohl cítit v tušeném nebezpečí a nemusel ujít sledující teroristické špionáži; v tom případě měla možnost do průběhu letu zasahovat stanice z letiště Luftwaffe ve Straubingru.
Do nejasných okolností pádu letounu již sotva budou někdy vneseny nějaké nové skutečnosti, ale o tom, že neštěstí není zapomenuto dodnes, svědčí oznámení, zveřejněné před časem v denním tisku: „Vzpomeňte se mnou tragické nehody z Vánoc 1937, kdy v troskách letadla u Kašperských hor zahynul můj manžel a náš tatínek František Lehký, pilot letecké společnosti Air France“.
Malou mýtinu pod Huťskou horou, dějiště nehody, rozloženou uprostřed těžké modře hlubokých šumavských lesů, dělí dnes průsek, jímž jako řada vztyčených prstů ční k nebi vysoké sloupy elektrického vedení. Pokud sem do těchto odlehlých končin návštěvník zavítá, upoutá jeho pozornost již zdálky viditelná, před nepohodou pečlivě plechovou stříškou ukrytá trojúhelníková tabule, na které pod skled pomalu již bledne výstřižek z novin té doby, zmiňující se krátce o celé události. Stejně tak překvapí udržovaná cesta, vedoucí k malému, z podnětu pilotovy manželky Miroslavy postavenému kamennému památníku. Jsou na něm vyryta tři jména (pilot F. Lehký byl vyznamenán francouzským řádem Rytíř čestné legie In memoriam) a nedaleko odtud leží zbytek letecké vrtule jako věčná památka neobjasněné události nešťastného Štědrého večera tří lidí uprostřed záplavy šumavského sněhu před dávným časem…

Fotogalerie

vychází v 7:26 a zapadá v 18:04 vychází v 20:44 a zapadá v 12:03 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...