Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 5/2010

Decimálka

6  P.S.
Decimálka
Už je to hodně let, co na tehdejší polesí Loučná každoročně jezdila v době říje známá dvojice loveckých hostů. Oba z Boskovic a oba řezníci. Již tradičně bydleli na Ruské neboli Uhlířské chatě. Vypadali tak trochu jako dvojice komiků Laurel & Hardy. Štíhlého Laurela postavou připomínal Josef P. V masném průmyslu zastával jakousi vedoucí funkci a nechal si říkat „řediteli“. Byl typem vychytralého člověka a měl na lovu neuvěřitelné, chtělo by se říci až nezasloužené štěstí. Jeho opakem, jak vzhledem, tak povahou, byl Leoš S. Tento dobromyslný starý mládenec dělal vedoucího prodejny Masna a měl dost peněz. Měl však také dost „přátel“, kteří ho o ně rádi oškubali. Zatímco dobromyslný Leoš sponzoroval každou jejich společnou výpravu na jeleny, Josef P. se s ním v podstatě „svezl“.
Ještě než jsem se s nimi poprvé setkal, referoval mi o nich Jindra, zvaný Drobeček, který je znal nejlépe. Mimo jiné mi řekl: „Víš, on ten Josef P. má takový štěstí, že skoro nikdy neodjede bez jelena.“ Nevěřícně jsem zvedl obočí a Jindra hned dodal: „Šak uvidíš, ten střelí jelena i kdyby přitom seděl třeba na hajzlu, to si piš.“ Tehdy jsem mu samozřejmě nevěřil, ale byla to pravda.
     K budově polesí přijelo v pátek dopoledne auto s Boskovickou poznávací značkou a vysedli z něho naši dva hosté. Oba vešli do kanceláře s lahví kořalky a po nezbytném uvítání se všemi přítomnými následoval krátký zdvořilostní rozhovor. Zakrátko se jejich auto opět rozjelo do kopce, akorát s tím rozdílem, že se za nimi vydali dva lovečtí průvodci na motorkách. Jedním z průvodců jsem byl já. Když celá výprava přijela k chatě, následovalo pochopitelně vykládání proviantu. A bylo co vykládat.  Tradičně s sebou přivezli horu proviantu. Byly to uzené ocásky, bůčky, párky a další speciality. Poté, co byly zásoby konečně v chatě, následovala menší hostina spojená s přípitky.
     Drobečka pochopitelně štvalo, že tu Leoš ani po několika výpravách nic neulovil, zatímco jeho společník byl úspěšný téměř každým rokem. Vymyslel tedy plán spočívající v tom, že on bude doprovázet Leoše a já jeho komplice, na jehož úspěchu už Jindrovi tolik nezáleželo. Leoš, pohodlný a tělnatý starý mládenec, byl dobrák od kosti. Byl celý kulatý, tedy jak postavou, tak i v obličeji. Těžce se pohyboval, při chůzi se zadýchával a proto nerad chodil. Šoulat se s ním nedalo. Jindra mu jelena upřímně přál a pro jeho lovecký úspěch byl ochoten toho udělat opravdu hodně. Celý týden chodili na čekanou na ta nejlepší místa, avšak bez úspěchu.
     Najednou tu byl čtvrteční večer. Posezení u petrolejky se neslo v poněkud smutečním duchu. Ani vypitý alkohol nikomu na náladě nepřidal. Vypadalo to, že oba naši hosté odjedou letos bez jelena. Vždyť zbývalo už jenom zítřejší ráno...
     Neradi jsme se probouzeli do pátečního rána. Ale co se dalo dělat, budík byl neúprosný. Rychle jsem zatopil v kamnech a uvařil čaj. Následovala skromná snídaně. Na chatě panovala pohřební nálada a nikomu nebylo do řeči. Loučení bývá vždycky smutné, o to smutnější pak bývá loučení bez jelena. Na rozchodu z chaty jsme se pozdravili jen posunky a vyšli jsme do tmy, každá dvojice jinam. Cestou na lov jsme se vyhýbali kalužím po nočním dešti. Polohlasem jsem se svým hostem za celou cestu prohodil jen pár slov. Shodli jsme se na tom, že naděje umírá poslední.  
     Pro poslední ráno jsem zvolil čekanou na kazatelně ve Tmavém žlebu. Potok, který vyvěral až někde nahoře, kousek pod temenem Mravenečníku, tu za dlouhá léta vyhloubil výrazný žleb. Celý protější břeh byl porostlý hustými mladými bučinami. Ty poskytovaly zvěři kromě obživy dokonalý kryt. Přímo naproti kazatelně byla v protisvahu malá loučka se slaniskem.    
     Klouzalo to, když jsme po úzkém chodníčku opatrně scházeli z lesní cesty ke kazatelně. Pomalu vystoupat po žebříku a už jsme oba seděli na nepohodlném prkně u střílny. Můj host se posadil vlevo, kde měl lepší výhled, já vpravo. Ze svého místa jsem toho moc vidět nemohl. Svah po mé pravici byl porostlý hustou bukovou mlazinou.
     Na  kazatelně ve Tmavém žlebu je trochu těsno. Všechno děláme pohmatu a můj host si v zájmu utajení tentokrát ani nezapaluje cigaretu. Okolí je dosud utopené ve tmě. Zvedám si límec hubertusu a zachumlávám se do něho. Následně se uvelebuji v co nejpohodlnější poloze a zakrátko mne přepadne dřímota. Do rozbřesku nám zbývá ještě celá půlhodina.
     Konečně začíná svítat. Na svahu, kde stojí kazatelna, se po levici začíná ze tmy postupně vynořovat paseka s netvárnými siluetami mladých buků. Tu a tam jsou na její ploše vidět i vyvrácené koláče pařezů. Teprve ve vzdálenosti asi osmdesáti metrů hraničí paseka s bukovými houštinami. Ze svého místa vpravo pozoruji svůj palebný sektor, můj host levý. Světla postupně přibývá, až se zcela rozední. Potok v zarostlé rokli pod námi šumí. Nic se nepohne. Nezaznamenáváme ani žádné zatroubení. Protože se nic neděje, začíná se o mně opět pokoušet spánek. Vůlí se nutím zůstat při vědomí, ale občas se stane, že mne na okamžik přemůže dřímota. V takové situaci pojednou zaznamenávám lehounké ťuknutí loktem do mého levého boku. To můj host mne chce na něco upozornit.
     Ohlédnu se vlevo po vrstevnici, kam mi ukazuje pokynem hlavy. Dalekohledem teď soustředěně pozoruje svojí střílnou svah po naší levici. Zvednu svůj dalekohled a snažím se něco objevit v místech, kam se dívá on. Jenže ve stísněném prostoru nevelké kazatelny to dost dobře najde. Nic nevidím. Teď šeptá: „Pavlíku, tamhle vpravo od toho vývratu stojí jelen. Vidím mu předek a krk. Vidíš ho??“ Snažím se jelena rychle najít, ale nejde mi to. Šeptám: „Nemohu ho najít.“ Zleva se ozve šepot: „On se mi za chvíli ztratí. Nahoře má vidle, je to odstřelový. Já ho střelím.“ Co teď? Má tento ředitelův dobrý známý letos odjet bez jelena? Co řekne našemu šéfovi, bude si na mne stěžovat, že jsem ho nenechal vystřelit? Myšlenky mi běží hlavou opřekot, ale mlčím.
     Bez mého souhlasu zvedá host svoji kulobrokovou kozlici. Krátce míří a „BÁÁÁÁ“, padne rána. Jelen se láme v ohni. Můj host, který má žebřík víc po ruce, je dole o malinko dřív. Rychlými kroky chvátá k jelenovi. S malou dušičkou spěchám na nástřel za ním. Ležící jelen má na jedné straně paroh osmeráka, druhou lodyhu má však zabořenou v hustém maliníku. Host mi teď s vážnou tváří oznamuje: „Jé Pavle, von má korunku.“ Bleskově ze mne vypadne: „No to jste mě nasral!!“  Vzápětí uchopím volný paroh a škubnu jelenovi hlavou. Z maliníku vysvobozuji i druhý paroh. S ulehčením zjišťuji, že i druhá lodyha je zakončená vidlí. Můj host se teď řehtá na celé kolo a cení na mne svůj zlatem vyspravený chrup.
     Chystám se jelena vyvrhnout, host však odmítá se slovy: „Ne, ne, Pavlíku, já sám.“ Za okamžik dodává: „A teď ti ukáži něco, co neumí každý a co se ti bude hodit.“ Odkládá svoje myslivecké oblečení a vyhrnuje si rukávy košile. Vzápětí se sám pouští do „červené práce“, při které mu asistuji. Poté, co jelena vyvrhl, povídá: „Tááák a teď se dívej.“ Jelenovi ležícímu naznak, podtrhne paroží pod krk. Tím se spodní strana krku vyšponuje na maximum. Teď už stačí promítnout si kořeny slechů do prostoru vypnutého krku a říznout nožem napříč k ose těla. Po nepatrném říznutí se teď krk najednou jakoby sám od sebe rozestupuje. Vzápětí se objevuje nosič hlavy - atlas, který se po malé pomoci nože bez problémů odloupne od prvního obratle krční páteře. Hlavu teď s tělem spojuje už jen úzký pruh kůže na hřbetní straně krku. Po jeho doříznutí zvedám hlavu a slavnostně pochodujeme k chatě.
     Můj host nebyl diskrétní a celou historku dal na chatě „k lepšímu.“ Pěkně si ze mě tenkrát vystřelil. Byla to cena za školení, kterého se mi dostalo. Faktem je, že fintu spočívající v oddělení hlavy od krku obyčejným zavíracím nožem, jsem si zapamatoval na celý život. Mnozí moji kolegové, a v to počítám i jelenáře, ji neznali a ke stejnému účelu používali sekeru. Také se mi už víckrát nestalo, aby můj lovecký host vystřelil na zvěř bez mého předchozího souhlasu. Takže i přes nepříjemnosti s tím spojené dnes musím přiznat, že ta zkušenost mi za to stála...
     Napřesrok přijeli opět oba. Hned po příjezdu na chatu si mne Leoš začal zálibně prohlížet, jakoby chtěl uhodnout váhu prasete před porážkou. Jeho bledý kulaťoučký obličej jen zářil a dobrácky mi řekl: „Víš Pavlíku, jen klidně jez, na co máš chuť. Ale hned na začátku si teď hópneš na decimálku a já tě vodvážím. Pak si tě zvážím zase na konci, až budeme odjíždět, abychom věděli, kolik jsi za týden přibral.“
     Jednou jsem vystřídal Jindru a doprovázel jsem Leoše sám. Vzal jsem ho do paseky, kde z Nové cesty neboli Asfaltky odbočovala svážnice vedoucí k lovecké chatě Margaretě. Bylo to dobré místo, jenže co s Leošem. Potřeboval svoje pohodlí a přesto, že jsem ho šetřil, byl na infarkt. Stačilo, abych ho vedl kousek pasekou nahoru a byl dočista zničen. Zpotil se a funěl jako medvěd. Bylo mi ho líto, jenže co s ním? Uvázat mu jelena před chatou by snad pro něj bylo jediným řešením, takhle to pro něj byly v podstatě jen ozbrojené procházky...
     To Leošův parťák, ten byl z jiného těsta. Jednou jsme spolu vyjeli autem z Uhlířské chaty nahoru na Tetřeví. Šli jsme do paseky pod chatou. Vylezli jsme na jednoduchý žebříkový posed s tím, že tu budeme čekat na jelena. Překvapilo mne, když si můj host opřel nabitou pušku o brlení posedu a odkudsi vytáhl knížku. Řekl mi: „Dávej pozor, já si teď něco přečtu.“ Zahlédl jsem titulní stranu. Stálo tam: Ernest Hemingway – „Sbohem armádo“. Nasadil si na nos brýle na čtení a začal si číst. Nechápal jsem to, ale svou roli jsem přijal. Za necelou hodinu jsem na konci průseku zahlédl pohyb. Triedr mi pak ukázal odstřelového jelena II. věkové třídy. Potichu jsem položil svou dlaň na lovcův loket a zašeptal: „Je odstřelový, střílejte!“ Pohlédl tím směrem, brýle na čtení si posunul o chlup níž a klidně řekl: „To je daleko.“ Hned nato si posunul brýle nazpět a znovu se začetl do knihy.
      S oběma hosty jsem na Ruské chatě, jak jsme někdy Uhlířské chatě říkali, zažil ještě jednu jelení říji. Byly to krásné časy, kdy jsem tu s nimi prožíval svá léta učednická. Na vážení na decimálce však nikdy nedošlo...
 
vychází v 5:17 a zapadá v 20:56 vychází v 23:59 a zapadá v 11:47 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...